Před pár lety jsem manželovi oznámila tu radostnou novinu, že s ním čekám další miminko. Když se pak během těhotenství ukázalo, že to bude kluk, byla naše radost ještě větší. Už tehdy jsme spolu vychovávali dvě krásné holčičky, pětiletou Dorotku a tříletou Agátku, a můj Kája si chlapečka vždycky hodně přál.

Tenkrát jsme bydleli v relativně malém rodinném domku, a protože Kája nechtěl, abychom se tam mačkali, rozhodl se, že udělá všechno pro to, abychom domek co nejdříve prodali a přestěhovali se do většího. Přibližně do půl roku se nám dům skutečně povedlo prodat a zároveň i koupit prostornější, který potřeboval jen lehce upravit interiér, ale prakticky jsme se do něj hned mohli nastěhovat.

Kája chtěl, aby si měly děti v novém domě kde a také s čím hrát, takže pro ně dokonce sám vyrobil různé dřevěné prolézačky a zařídil jim pískoviště. A aby toho nebylo málo, dokoupil jim k tomu i skákací trampolínu.

Škoda že se on sám z radosti našich dětí a vůbec z nového domku dlouho netěšil. Bydleli jsme tam totiž sotva tři měsíce, když se ta nehoda stala…

Osudová chvíle

Kája zbožňoval motorky. Bavil ho ten pocit svobody, který zažívá během jízdy. Vždycky mi říkal, jak si při tom fantasticky vyčistí hlavu a zapomene na všechny starosti. Jeho vášeň se mu ale krutě vymstila: Z jedné projížďy se domů nevrátil… Asi to byl osud. Někdy se člověk prostě ocitne v nesprávný čas na nesprávném místě, což se bohužel přihodilo i Kájovi. Ostrá zatáčka ho vynesla do protisměru, kde v ten samý okamžik projížděl kamion…

Jedna špatná vteřina mě připravila o manžela a obrátila mi život vzhůru nohama. Ten, o kom jsem si naivně myslela, že tady pro mě a naše děti bude div ne věčně, byl najednou pryč. Myslím, že ani nemusím popisovat všechna ta muka, jakými jsem si pak procházela… Pořád se mi na ty první chvíle po nehodě strašně těžko vzpomíná.

Také vím jistě, že bych tohle období nikdy nezvládla bez svých rodičů a kamarádů, kteří mi tehdy neskutečně pomohli a pomáhají mi stále.

Nicméně to hlavní, co mě od začátku drželo při životě, byly naše děti. Pro ně jsem musela fungovat, zkrátka a jednoduše žít. Před nimi jsem svou bolest v žádném případě nesměla dávat najevo, protože jakmile na mně poznaly smutek, okamžitě byly smutné i ony, a to jsem pochopitelně dopustit nechtěla.

Vlastně mi ani nezbylo nic jiného než být ta skála. Ženská, co se nesloží, ale zvedne hlavu a jde dál. Kvůli dětem a také kvůli Kájovi, protože vím, že by si to přál…

Pohled odborníka: Mgr. Sylvie Stretti, zakladatelka a ředitelka Poradny Vigvam

Pohled odborníka: Mgr. Sylvie Stretti, zakladatelka a ředitelka Poradny Vigvam

Paní Alenu ve vteřině zasáhla obrovská ztráta a zároveň obrovská změna všeho, co v životě plánovala. Popisuje, kdo všechno jí v okolí pomohl a díky komu to zvládla. Často právě okolí, které tady pro pozůstalého je, může napomoci s přijetím smrti blízkého a předejít možným komplikacím v návratu k běžnému životu. Říká se tomu psychosociální síť, kterou v první řadě tvoří naše nejbližší okolí, pak přátelé a známí a nakonec odborná pomoc. Dále je tam i patrná potřeba nás dospělých být oporou dětem a chránit je od našich vlastních emocí, zvláště těch bolestných. Rodinu paní Aleny neznám, jen obecně z praxe vycházím, že naše emoce stejně úplně neskryjeme a děti je vnímají. A někdy je to důvod, že je pak obtížnější o nich vzájemně mluvit. I my dospělí máme své potřeby a máme právo na prostor, kde mohou ven, abychom byli pevní, ale nemusíme úplně všechno unést sami. Pro paní Alenu to zjevně byla v danou chvíli jediná schůdná možnost a své děti zná nejlépe, proto se tak rozhodla – a je to v pořádku. Přeji paní Aleně hodně sil, a pokud by potřebovala i s odstupem najít místo, kde nemusí vše stát na ní, ráda bych ji podpořila v rozhodnutí si o pomoc říci.

Kontakt: www.poradna-vigvam.cz