Téměř 20 let žila Tamara ve spokojeném manželství. Tajně jsem jí ho záviděla, protože já takové štěstí neměla. Otec mé dcery Patriky mě stihl opustit ještě před tím, než se narodila. Zůstala jsem s ní sama. Bojovala jsem o každou korunu, probrečela každou druhou noc a doufala, že se objeví nějaký princ, který mé chmurné dny promění v ty sluncem zalité. Čekám stále, prozatím marně.
Bezchybné manželství mé sestry dostalo zásadní trhliny ve chvíli, kdy se do domu, kde se svojí šťastnou rodinou žila, nastěhovala naprosto dokonalá sousedka, která mohla směle soupeřit s modelkami z titulních stránek módních časopisů. Netrvalo to dlouho, a v rámci upevňování sousedských vztahů se stala milenkou manžela mé sestry. Krize středního věku a polichocené mužské ego udělaly své a můj, dnes už bývalý, švagr udělal za dvacetiletým manželstvím tlustou čáru. Exmanželku i vlastní dceru Nikolu vystěhoval z bytu, prodal ho a za získané peníze koupil své nové partnerce luxusní auto a ještě luxusnější dovolenou. Obarvil si šediny, začal chodit do posilovny, kvalitní svetry s příměsí kašmíru vyměnil za mikiny, a oblekové kalhoty za džíny. Se slzami v očích se má sestra i s dcerou nastěhovaly do jediného volného pokoje v mém bytě. Já i Patrika jsme se je snažily povzbudit a rozptýlit. Tamara se za přispění antidepresiv držela, ale Nikola na tom byla o poznání hůř. V té době jí bylo čtrnáct. Už tak složité období puberty se zkomplikovalo otcovou zradou a odchodem. Nenáviděla ho, a spolu s ním i celý svět.
Z poslušné dcery se stala zádumčivá, do sebe uzavřená dívka s podprůměrným prospěchem a řadou zmeškaných hodin. S nikým nekomunikovala, přestala o sebe dbát, chodila špinavá a neupravená, byl z ní cítit pot, alkohol a cigarety. Já, Patrika i Tamara jsme se jí snažily pomoct všemi možnými způsoby. Bezvýsledně. Po několika měsících snažení, ale i bojů, hádek a urážení Nikola zmizela. Nepřišla do školy a večer nedorazila domů. Druhý den ráno jsme začaly obvolávat spolužáky i kamarády. O Nikole nikdo nic nevěděl. Kolem poledne jsme její zmizení nahlásily na policii.
Během vyšetřování vypluly na povrch věci, o kterých jsme neměly ani tušení. Od třídní učitelky se Tamara dozvěděla, že se Nikola snažila za každou cenu vymanit z pozice premiantky třídy. Písemné práce záměrně kazila, nenosila domácí úkoly, byla hrubá na učitele i na spolužáky, které čas do času i fyzicky napadala. Při jedné hodině si Nikola nevědomky vyhrnula rukávy. Pohled na její ruce učitelku vyděsil. Byly plné jizev po řezných ranách. „Sebepoškozování, taková móda mezi mladými dívkami,“ uslyšela Tamara od třídní učitelky. „Móda?!“ vykřikla zděšeně Tamara a měla pocit, že se řítí do propasti. „Ano,“ pokračovala učitelka, „mnoho dívek se tím snaží zaujmout. Obávám se, že u Nikoly je to něco jiného. Mám strach, že si chce opravdu ublížit. Snažila jsem se s vámi spojit, ale bohužel mi neberete telefony. Ani vy, ani váš bývalý manžel.“
„Měla jsem toho poslední dobou hodně….“ to byla jediná věta, kterou ze sebe Tamara dostala. Rozloučila se s učitelkou a co nejrychleji se snažila doběhnout na nejbližší toaletu, kde vyzvrátila poslední zbytky jídla. Doploužila se domů a čekala na zprávu od policie. Doufala, že Nikolu najdou živou a zdravou, a přísahala si, že udělá všechno pro to, aby z ní udělala zase tu milou a pohodovou holku, kterou byla dřív.
Po několika hodinách už to Tamara nemohla snést. Sebrala klíčky od auta a vyrazila. Na mou otázku, kam chce vlastně jet, odsekla, že neví, ale že doma už sedět nemůže. Přidala jsem se k ní. Jezdily jsme bezcílně nekonečné hodiny, rozhlížely se kolem sebe a hledaly drobnou postavu v abnormálně velké černé mikině s kapucí přetaženou přes hlavu. Ticho v autě přerušil jediný telefonát. Volal rozzuřený otec Nikoly s tím, že až se vrátí z dovolené na Maledivách, zažádá o svěření dcery do vlastní péče. S tímto prohlášením a s poznámkou, že Tamara je neschopná kráva, zavěsil.
Dodnes si nejsem jistá, jestli Tamara ten telefon vnímala. S podivným výrazem v očích z ničeho nic přidala plyn a neuvěřitelnou rychlostí mířila pryč z města. Na moje otázky nereagovala. Křečovitě svírala volat a řítila se silnicí dál. Měla jsem strach a přemýšlela nad tím, zda ji telefonát od exmanžela natolik nevyděsil, že se rozhodla skoncovat se životem. Po chvilce mi ale došlo, kam má namířeno. Kousek za městem byl srub, který si, ještě jako spokojená rodina, na léto pronajímali. Vím, že tam bývali opravdu šťastní. Když jsme dorazily na místo, nechala Tamara auto autem, ani se nenamáhala vypnout motor. Doběhla ke srubu. Dveře byly vypáčené, a na první pohled bylo jasné, že tam ještě nedávno někdo byl.
Pod postelí jsme našly Nikolin deník. Pečlivě do něj psala o každém dni bez táty a bez úplné rodiny. Zpočátku byl plný nenávisti a zloby. Záznamy z posledních dní byly ale jiné. Smířlivé a plné odhodlání něco změnit. Pročítaly jsme s Tamarou jednotlivé stránky a stále častěji jsme narážely na jméno Tobiáš. Právě on poskytoval Nikole v poslední době útěchu a všechno naznačovalo tomu, že ji pomalými krůčky vede jedním jediným směrem. K sebevraždě… S naprostou hrůzou jsme si přečetly větu na poslední stránce: DNES VŠECHNO MOJE TRÁPENÍ SKONČÍ.
Zoufalá Tamara odhodila deník a vyběhla ze srubu. Běhala kolem něj a křičela jméno své dcery. V bezbřehém šílenství pak padla na kolena a z posledních sil vydávala téměř zvířecí zvuky. Sledovala jsem počínání své sestry a nebyla jsem s to cokoliv udělat. Vím, že tuhle scénu budu mít před očima navždy. V ten okamžik se spustil prudký liják. Tamara sepjala ruce a modlila se k Bohu, aby jí pomohl. Aby jí napověděl, kde má svou milovanou dceru hledat. Snad ji i vyslyšel, protože za krátkou chvíli se Tamara zvedla a rozběhla se k lesu. Udělala jsem totéž. Krátce nato jsme dorazily k malému krmelci. A tam jsme ji našly. V bezvědomí. S poloprázdnou lahví vodky, s prázdnou tubou od prášků na spaní a s dopisem na rozloučenou. Nevím, kde jsem v sobě našla sílu, ale dokázala jsem zavolat pomoc, a díky skvělým lékařům, se Nikolu podařilo zachránit.
Vyšetřování pokračovalo dál. Bylo potřeba najít Tobiáše. Člověka, který zneužil situace mladé dívky a naváděl ji k sebevraždě. Pravda vyšla brzy najevo, a byla děsivá. Tentokrát pro mě. Tím Tobiášem byla totiž moje vlastní dcera Patrika, zničená ze ztráty pozornosti, z toho, že se všechno točilo kolem mé sestry Tamary a její dcery Nikoly, kterou nenáviděla každým dnem víc a víc. Z falešné mailové adresy a pod jménem Tobiáš jí posílala zprávy a přesvědčila ji o tom, že jediným východiskem z její zoufalé situace je smrt.
Životy nás všech se rozpadly na kousíčky. Nevím, zda je někdy slepíme aspoň částečně dohromady. Tak, abychom spolu byly schopny alespoň promluvit.
ZDROJ: časopis Vlasta
