Na šest let jste se stala součástí ortodoxní židovské rodiny. Zažila jste jejich svátky, sňatky, dilemata i traumata. Dali vám svolení publikovat jejich příběh?

Ne. O svolení jsem je nežádala, ale když kniha byla hotová, měla jsem kvůli tomu mnoho bezesných nocí. Přepadaly mě pocity viny i strachu a pochybnosti, jestli na to mám právo. Přišla jsem k nim kdysi jako mladá žena doučovat děti a vzniklo z toho krásné a vzácné přátelství, které jsem nechtěla ohrozit. I proto jsem knihu napsala až poté, co děti dorostly a začaly žít své vlastní životy, odstěhovaly se z Antverp. Věděla jsem, že kdybych se jim dopředu svěřila s plánem napsat knihu, tak by měli potřebu do ní zasahovat a měnit různé detaily, i třeba úplně nepodstatné. Zrcadlový obraz, který jsem jim vykreslila, je jiný než ten, jak se vidí oni sami, a to je naprosto přirozené. Změnila jsem jim ale jméno. V knize vystupují jako Schneiderovi, ve skutečnosti se jmenují jinak, i když to taky zní německy.

Neměli vám za zlé, že jste jejich osudy literárně zpracovala?

Rodiče Schneiderovi by bývali byli radši, kdybych knihu nenapsala, ale jejich dnes už dospělé děti to vzaly jinak. Například Jakov, který dnes žije velice spokojený život v New Yorku, nejdřív vůbec nechápal, proč by někoho mělo zajímat si o nich číst, ale když se z knížky postupně stával bestseller, bylo zjevné, že je na to hrdý. A začal vtipkovat, jaká je to škoda, že za svůj životní příběh nepobírá procenta z prodeje. Elzira se o knize dozvěděla z mých webových stránek a napsala mi, že ať už na to její rodiče řeknou cokoli, vždycky bude mou největší fanynkou. Tihle dnešní čtyřicátníci jsou hrdí na to, že se jejich příběh stal součástí něčeho vyššího, jakéhosi univerzálního příběhu jejich národa.

Na Netflixu nedávno běžel seriál Unorthodox o mladé ženě, která se po zprostředkovaném sňatku snažila vymanit z ultraortodoxní židovské komunity v New Yorku a utekla kvůli tomu až do Berlína. Jak jste na židovské námluvy nahlížela vy?

Elzira si v dospělosti taky nechala povolat šadchen, dohazovačku, tak to v jejich komunitě chodí. Pro mě je tenhle způsob, jak s někým svázat život, nepochopitelný, ale viděla jsem, že když se člověk může opřít o vytrvalost, tradici a přesvědčení, tak takové svazky mohou být šťastné. Dohazovačka vlastně dělá to, co v našem světě třeba online aplikace Tinder – hledá, kdo by se k danému člověku nejvíce hodil s ohledem na jeho finanční postavení a představy do budoucna. Ortodoxní židé se na sňatky dívají pragmaticky, neočekávají romantiku. Láska na první pohled vztah neudrží, porozumění ano. Pokud v tom vyrostete a přijmete tento způsob za svůj, tak v takovém vztahu můžete dojít naplnění. Schneiderovi byli nesmírně vřelý pár. I teď, když jsou to sedmdesátníci, je na nich vidět, jak se mají rádi. Je to jedna z nejláskyplnějších rodin, které jsem kdy poznala. A stejné to mají i jejich děti se svými partnery.

Je podle vás snadné opustit chasidskou komunitu v Antverpách?

To prostředí je velice svazující, Antverpy jsou relativně malé, všichni se tu znají, cokoli uděláte, bude ostatním na očích. Na rozdíl od New Yorku, kde jednotlivé ultraortodoxní komunity žijí v oddělených lokalitách, je ale v Antverpách možná paradoxně jednodušší zvolit si jinou cestu, protože v té malé čtvrti s poštovním směrovacím číslem 2018 vedle sebe žijí židé různých směrů a proudů a člověk tak vidí, že je možné být velice zbožným židem, a přitom se úplně neseparovat od okolního světa. Rodina, v níž jsem pracovala, taky vedla děti k velké zbožnosti. S odstupem let si myslím, že kdyby se vzepřely, vyvolalo by to velkou rodinnou krizi.

Ale děti Schneiderovy se nevzepřely. Naopak jsou v dospělosti v mnohém ještě ortodoxnější než jejich rodiče. Jak si to vysvětlujete?

Myslím si, že vysvětlení částečně spočívá v nástupu digitálních technologií, internetu, smartphonů. Pokud se nechtějí světem kolem sebe nechat úplně semlít, musí být na sebe i své děti přísnější. V době, kdy ještě žily v Antverpách, byly tyhle technologie v plenkách. Tehdy se nesměly koukat na televizi a hrát počítačové hry, to měli rodiče pod kontrolou. Internet nemá nikdo pod kontrolou, internet mění celý svět. Jsem přesvědčená, že vlivem internetu se na celém světě změní přístup k náboženství. Rozkol moderní doby a Starého zákona bude stále patrnější. Dříve, když se chtěl někdo vymanit z ultraortodoxní židovské komunity, musel si složitě hledat organizaci, která by mu pomohla. Dneska máte všechno na jedno kliknutí na obrazovce mobilu a v Antverpách můžete běžně vidět ultraortodoxní muže, jak pod svými štrajmly ze sobolí kůže drží iPhone.

Mísí se ultraortodoxní židé se zbytkem obyvatel Antverp?

Dříve bylo nemyslitelné potkat chasidy na hlavní antverpské nákupní třídě De Meir, všechny nákupy pořizovali ve své židovské čtvrti. Ale velké řetězce často nabízejí opravdu levné ceny a ultraortodoxní rodiny mívají hodně dětí, takže pochopily, že je pro ně výhodné nakupovat mimo svou čtvrť. Ne že by se s námi ostatními dávali do řeči, ale jsou více vidět. Co se týče moderně ortodoxní komunity, mezi jejich členy najdete hodně advokátů, lékařů, zubařů, fyzioterapeutů nebo architektů – to jsou svobodná povolání, v nichž si člověk sám určuje svoji pracovní dobu tak, aby v zimě mohl o šabatu skončit s prací třeba už ve tři hodiny odpoledne. Nemají to jednoduché, snažit se skloubit moderní způsob života s pokyny ze svaté knihy staré dva tisíce let.

Na jaké narážejí překážky?

Jeden mladík se mi třeba svěřil, že měl problém, jak se dostat na páteční přednášku na univerzitu, když o šabatu smí udělat jen určitý počet kroků a nesmí využívat dopravní prostředky. Rabín mu prý poradil, že když se mimořádně stane, že je o šabatu na cestě, musí si udělat přestávku na jídlo a po ní se kroky začnou počítat znovu od začátku. A tak to ten mladík i udělal. Nechtěl porušit přikázání své víry. Tím, že je dodržel, se cítil mnohem blíže k Bohu. A rabín mu svou radou umožnil přizpůsobit se světu kolem.

Cítí se antverpští židé jako Belgičani, nebo si v zemi připadají spíše jako hosté?

Pan Schneider byl hrdý žid a hrdý Belgičan, ale o mladé generaci bych řekla, že to už neplatí. K postupnému odcizování se belgické společnosti začalo docházet po druhé světové válce. Čím jsou naši židovští spoluobčané ve své víře ortodoxnější, tím méně se cítí součástí většinové společnosti a naopak. Například židovská komunita v Bruselu je liberálnější než ta konzervativní antverpská. Na tom bude mít podíl i fakt, že celé antverpské staré město obepíná eruv, který komunitu drží pohromadě.

Co eruv znamená?

Jsou to pomyslné hradby, které tvoří řeka Šelda, železniční trať a mosty, mezi nimiž je natažený kabel, který pravidelně kontroluje rabín. V těchto pomyslných hradbách mohou ortodoxní židé o šabatu dělat činnosti, které by jinak venku dělat nemohli, například tlačit dětský kočárek nebo nést klíče. Tím je pro ně život v Antverpách mnohem příjemnější. Jiná města, jako třeba New York, mají také některé části obehnané eruvem, ale v Antverpách se jedná o celé staré město, kde mají navíc k dispozici úplně všechno včetně služeb a nemocnic.

Před dvěma lety byl ultraortodoxní chasid Aaron Berger v komunálních volbách v Antverpách na kandidátce, ale odstoupil, když se ukázalo, že jako chasidský žid není ochotný podat ruku ženám. Co si o tom myslíte?

Před dvěma lety kvůli tomu byl humbuk a teď jsme tu najednou měli epidemii covid-19 a ruku nepodával nikdo nikomu. Ani v Thajsku nebo v Indii muži netřesou pravicí ženám. Když jdu do vyhlášené košer restaurace Hoffy’s, tak mi Moshi Hoffman ruku nepodá, a přesto vím, že je rád, že mě vidí. Myslím si, že je důležité vědět, proč víra židovským mužům zapovídá podat ruku cizí ženě. Je to celé složitější, než se to prezentovalo. Když jsem před dvaceti lety docházela do rodiny Schneiderů, taky jsem se několikrát dopustila faux-pas, že jsem panu Schneiderovi ze zvyku ruku podala, a on mi jí potřásl, i když nerad. Dneska už moderně ortodoxní židé ženám ruku běžně podávají, doba se změnila. Ale v ultraortodoxní komunitě zůstávají přísnější.

Díky knize Mazl tov jste se setkala i s belgickou královnou Mathilde.

Královna na konci roku 2017 pronesla, že jí moje autobiografie Mazl tov pozměnila život. V únoru 2018, když jsem organizovala výstavu o antverpských židech v bývalém sběrném koncentračním táboře Dossin v Mechelenu, mi volali z královského paláce, že by si královna přála, abych ji výstavou provázela. Napadá mě, že i šlechta žije v podobně uzavřeném světě jako ortodoxní židé, s vlastními pravidly a vlastní etiketou, možná v tom cítila jistou spřízněnost.

Když si odmyslíte velký úspěch své knihy, co vám exkurze do života moderně ortodoxních židů dala?

Zjistila jsem, že člověk může uzavírat přátelství, která se v začátku zdají naprosto nemožná, že víra nemusí být na překážku, pokud se snažíte za náboženskou fasádou hledat skutečného člověka. Taky jsem se naučila říkat ne, stejně jako ortodoxní židé se musejí zříkat věcí, protože je třeba právě šabat nebo protože něco není košer. A uvědomila jsem si, že můžu být sama sebou a nemusím se nikomu přizpůsobovat a že je to tak v pořádku, i když většinová společnost o tom může smýšlet jinak.

Život za hradbami evropského Jeruzaléma

Antverpy jsou známé jako město módy, ale oděvy, na které člověk narazí ve čtvrti s poštovním směrovacím číslem 2018, nedaleko nádraží Antwerpen-Centraal, na přehlídkových molech neuvidíte – to už spíše u jeruzalémské zdi nářků: černé saténové kabáty, bílé podkolenky, klobouky se širokým okrajem u mužů; staromódní sukně délky pod kolena tmavých barev a blůzky s dlouhými rukávy u žen – styl, jaký se nosil ve východním cípu evropy před dobrými dvěma sty lety.

Do Antverp jej v několika vlnách přinesli židé, kteří zejména z carského Ruska prchali před pogromy. Největší vlna přišla na konci devatenáctého století. Mnozí směřovali do antverpského přístavu v naději, že se na palubě zaoceánských lodí námořní společnosti Red Star Line dostanou až do vysněné Ameriky. Mnozí tu už zůstali. Kolem roku 1901 žilo v Antverpách zhruba osm tisíc lidí židovského vyznání, před druhou světovou válkou jejich počet stoupl na více než padesát tisíc.

„Na tvaru klobouků nebo barvě podkolenek se dodnes dá poznat, odkud původně přišli naši předci,“ vysvětluje Naftuli Polak, který přes neziskovou organizaci Joods Antwerpen provází zájemce po synagoze moderně ortodoxní židovské komunity Shomre Hadas. Jeho dědeček byl ze slovenského Bardejova, babička z Maďarska. Do Belgie přišli po holokaustu, jejich společným jazykem byl jidiš.

Antverpy jsou dodnes jedním z mála míst na světě, kde se jidiš ještě běžně používá. Tento germánský jazyk, silně připomínající němčinu, je slyšet i v maličkých pekárnách, kde muži v jarmulkách a ženy s vlasy pod čepci prodávají pletýnky, vánočky a další pečivo mnohem podobnější tomu, co známe od nás, než sortimentu běžných belgických pekáren. Jidiš mluví i Benjamin Hoffman, majitel vyhlášeného košer lahůdkářství a restaurace Hoffy’s nedaleko nádraží, který ve svém podniku rád vítá i lidi jiného vyznání.

Rovněž jeho rodiče do Belgie přišli po válce jako přeživší z koncentračních táborů. Židovská čtvrť tehdy byla jako vymetená – více než 25 000 židů nacisti odvezli do koncentračních táborů, ostatní prchli nebo přešli do ilegality, po válce se jich vrátil jen zlomek. Hoffmanovi patří mezi chasidy, ultraortodoxní židy, kteří svoje děti posílají do nábožensky založených židovských škol, jejich ženy po svatbě nosí paruky a ve svých životech se přísně řídí 613 starozákonními přikázáními. Jedno takové například nařizuje, že čtyři rohy pole – pejes – mají zůstat neposečené ze solidarity s bližními. Proto si chasidé jako výraz úcty k Bohu nechávají narůst „pejzy“. Benjamin Hoffman si je s oblibou kroutí pod jarmulkou kolem ucha, když svým hostům vykládá židovské vtipy. „A víte, proč my židé rádi vyprávíme vtipy? Protože jsou zadarmo!“ glosuje a hurónsky se u toho směje.

Jediné, o čem nevtipkuje, je jeho víra. Stejně košer, jako je jeho restaurace, je i domov, v němž s manželkou vychoval jedenáct dětí. Jejich domácí kuchyni vévodí oddělené kuchyňské linky se dvěma dřezy, dvěma sporáky, dvěma sadami nádobí – to aby, jak žádá jedno ze židovských přikázání, nepřišly mléčné výrobky do kontaktu s masem. „Je složité podřídit se tolika omezením?“ ptám se. „Není to jednoduché, ale v životě přece nejde o to, aby všechno bylo jednoduché,“ krčí rameny.

Ultraortodoxní židé v Antverpách to alespoň v něčem mají trochu snadnější. Jako jediné město na světě jsou celé Antverpy obehnané pomyslnými hradbami zvanými eruv, který sahá mnohem dál, než kde se rozkládají ulice židovské čtvrti. V rámci těchto „hradeb“, které tvoří okem sotva rozpoznatelný kabel natažený ve výšce stromů mezi kandelábry pouličního osvětlení, mosty, železniční tratí a břehem řeky Šeldy, totiž pro zbožné židy platí méně přísná pravidla než v místech, kde eruv nemají. A tak tu v sobotu běžně můžete potkat vyšňořené mnohačetné rodinky, jak se promenují po ikonickém městském parku, kterému tu místní neřeknou jinak než židovský.

MARGOT VANDERSTRAETEN (*1967)

• Belgická spisovatelka a novinářka.

• Psala reportáže a rozhovory pro renomované belgické deníky De Standaard a De Morgen, působila v porotě literární ceny Librisprijs, vyučovala novinařinu na univerzitě v Gentu.

• Je autorkou šesti knih, z nichž dvě získaly literární ocenění.

• Na studia si vydělávala doučováním dětí v moderně ortodoxní židovské rodině v Antverpách, jejíž osudy zpracovala v knize Mazl tov, která v roce 2020 vyšla i česky.

• Belgická královna Mathilde autobiografii označila za knihu, která jí změnila život.