O manžela přišla Marie před pěti lety následkem vážné nemoci. Prožili spolu celý život a vychovali dnes čtyřicetiletou dceru Hanku, která se za prací odstěhovala do Košic, kde založila rodinu. „Vnučce Ivetce je osm let a vnukovi Honzíkovi pět. Protože nás ale dělí vzdálenost více než čtyř stovek kilometrů, nevídáme se tak často, jak bych si přála,“ vypráví Marie, která žije v malé vísce na jižní Moravě.
Dříve za dcerou s manželem dvakrát za rok jezdili, po jeho smrti se na cestu párkrát vypravila i sama, ale poté, co začala mít potíže se zrakem, se již bojí za volant usednout. „Brýle na čtení nosím už dvacet let, ale v posledních dvou letech mi připadá, jako by vše zešedlo, a vidím čím dál tím hůře. Jednou jsem při řízení zazmatkovala a skončilo to menší kolizí. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale od té doby už mám strach usednout na místo řidiče. Abych jela dlouhou cestu do Košic, to nepřichází v úvahu, v hustém provozu, který teď na silnicích panuje, se neodvážím už ani do Brna,“ přiznává stárnoucí vdova.
Nikam se nedostanu a jen málokdy někdo přijede za mnou
Protože Marie bydlí na malé vísce, čítající pár desítek obyvatel, kde je špatné spojení hromadnou dopravou, začala se uzavírat před světem. „Mám strach nejen řídit, ale kvůli zhoršujícímu se zraku mi dělají problém už i kdysi běžné činnosti, jako je vaření, práce na zahrádce, čtení nebo luštění křížovek. Dříve jsem s kamarádkami občas vyrazila na výlet nebo posedět do cukrárny, to už je dnes ale také minulostí. Nikam se nedostanu a jen málokdy někdo přijede za mnou,“ připouští Marie, že postupně ztrácí kontakt s lidmi, což se odráží i na jejím psychickém stavu. Stále více ji přepadá smutek a pocit osamění.
Když po roce přijela na návštěvu dcera Hanka, proměny své maminky se zděsila. Místo čilé aktivní důchodkyně, kterou paní Marie dříve bývala, našla doma nešťastnou a bledou ženu, z níž vyprchala jiskra… „Neviděly jsme se dlouho a po telefonu jsem ji nechtěla zatěžovat svými starostmi. Vždyť jich má sama dost! Musí zvládat práci i péči o děti a domácnost, mám výčitky z toho, že jí nemohu pomoci, tak jako kdysi třeba pomáhala mně moje maminka, když byla Hanička ještě malá a bylo potřeba ji občas pohlídat nebo vyzvednout ze školky. Navíc jsem si říkala, že slábnoucí zrak prostě k přibývajícímu věku patří a zkrátka to musím přijmout tak, jak to je,“ krčí rameny Marie, když vysvětluje, proč dceři o svých problémech neřekla.
Mám strach, že oslepnu úplně a budu na obtíž
Když dcera zjistila, co je příčinou toho, že se její maminka uzavřela před světem, rozhodla se okamžitě jednat a objednala ji k oční lékařce, kam ji osobně také odvezla. Verdikt byl jednoznačný: šedý zákal v pokročilém stadiu. „Ukázalo se, že jediným řešením je operace očí. Jenže já mám teď ještě větší strach – co když se zákrok nepovede a přijdu o zrak úplně?! Pak už nebudu vůbec schopná se o sebe postarat a možná budu muset do pečovatelského domu. Jsem zvyklá na svůj domov, neumím si představit, že by se o mě měl někdo starat a že bych byla někomu na obtíž. Pokud bych ale oslepla, nic jiného by mi nezbylo, protože dcera bydlí daleko a nikoho jiného nemám…“ netají se Marie svými obavami z budoucnosti. „Navíc dcera s vnoučaty se po dovolené vrátila zpět na Slovensko, takže ani nevím, jak bych se na operaci a zpět dostala, nechci nikoho obtěžovat,“ uzavírá své vyprávění s tím, že se ještě rozmýšlí, zda navrhovanou výměnu oční čočky podstoupí, nebo ne.
Názor odborníka: Doc. MUDr. Šárka Skorkovská, CSc., primářka Oční kliniky Neovize Brno
Názor odborníka: Doc. MUDr. Šárka Skorkovská, CSc., primářka Oční kliniky Neovize Brno
Šedý zákal je velmi časté onemocnění postihující seniory. Takzvaná katarakta vzniká jako důsledek přirozeného stárnutí oka – postihuje lidi po 65. roku života, mezi staršími 75 let jí trpí již více než 50 procent populace. Projevuje se zamlženým viděním, které pacienti popisují, jako by viděli skrz poloprůsvitnou záclonu. Dalšími příznaky jsou citlivost na silnější světlo, jiné vnímání intenzity a odstínu barev, zkreslený obraz či zdvojené vidění. Senioři nad 60 let by měli ideálně každý rok podstoupit prohlídku, mnozí z nich však ze strachu návštěvu lékaře odkládají a šedý zákal se rozvine do pokročilého stadia, jako v případě paní Marie. Potom opravdu může mít vliv na celkový psychický stav. Dříve se šedý zákal operoval až v pokročilé fázi, dnes ale operaci doporučujeme hned v okamžiku, kdy začne pacientům překážet a omezovat je v jejich každodenním životě. Čím je stadium pokročilejší, tím je zakalená čočka tvrdší a její vyjmutí pro chirurga náročnější.
Katarakta je celosvětově nejčastější příčinou slepoty, tato statistika se však týká především rozvojových zemí se špatně dostupnou lékařskou péči. V České republice naštěstí umíme zachránit zrak díky jednouché operaci, při níž se vymění poškozená čočka za novou, umělou. Na sále pacient stráví čtvrt hodiny, provádí se ambulantně, je bezbolestná a díky současným možnostem medicíny také bezriziková. Zrak se zlepší v podstatě okamžitě.
Podle odborníků funguje odstranění šedého zákalu u starších lidí rovněž jako prevence proti životní letargii, osamělosti i stařecké demenci zapříčiněné nedostatkem vizuálních podnětů způsobujících atrofii mozku. Proto bych paní Marii jednoznačně doporučila strach překonat a operaci absolvovat. V Jihomoravském kraji dokonce existuje služba MedBus, určená lidem starším 65 let, kteří jsou pojištěni u kterékoli z českých zdravotních pojišťoven. Stačí se telefonicky domluvit a zdarma pacienty dopraví k očnímu lékaři i zpět.
Kontakt: www.neovize.cz
