Narodila se v Boru u Tachova v roce 1918 a rodiče si přáli, aby se dcera hlavně vdala a měla spoustu dětí. Maruška ale toužila po divadle. Byla ovšem poslušná, a tak vystudovala střední zdravotnickou školu a nějaký čas jako sestřička skutečně pracovala. Touha po hraní ale zvítězila a Marie o tom přesvědčila i rodiče, kteří nakonec kývli, takže mohla studovat konzervatoř. Za okupace studia ukončila a několikrát už se objevila v Divadélku ve Smetanově muzeu.

Od zdravotnictví k divadlu

Po osvobození hrála chvíli v divadle D34 E. F. Buriana, pak získala angažmá v Národním divadle. Tam působila až do roku 1950, kdy musela odejít kvůli problémům s alkoholem. Načas se přesunula do divadla v Mladé Boleslavi a v letech 1966 až 1979 působila v kladenském Divadle Jaroslava Průchy.

Právě v šedesátých letech si jí všiml i film a stala se záhy oblíbenou herečkou. V době, kdy působila na Kladně, natočila všechny významné filmy, včetně jedné z nejpopulárnějších komedií o rodině Homolkových. Jak píše Robert Rohál v knize Mistři malých rolí, dostávala tenkrát hodně nabídek i z televize. Role si ovšem vybírala, aby si je mohla opravdu užít. A i když šlo převážně o vedlejší úlohy, byla v nich nepřehlédnutelná. Nejen kvůli své korpulentní postavě, ale hlavně díky svému hereckému projevu. Diváci jí věřili každé slovo, tak byla opravdická.

Autentická a talentovaná

Dodnes můžeme její herectví obdivovat v takových rolích, jako byla hospodyně Ema v seriálu Nemocnice na kraji města, ale i v mnoha dalších. Během patnácti let se objevila ve více než třiceti filmech. Nejčastěji hrála babičky, případně energické maminky. V jejím podání byly lidské, srdečné a plné humoru. Poslední roli dostala v roce 1984 ve filmu Všichni musí být v pyžamu, který režíroval Jaroslav Papoušek, tedy ten, kdo ji „objevil“ a dal jí první roli babi Homolkové.

To, že vlastně nikdy nehrála hlavní roli, jí ani moc nevadilo. Jak uvádí Robert Rohál ve své knize, malé role ji opravdu bavily. I proto, že se „na stará kolena“ dostala k filmu a mohla tak přičichnout k jinému typu práce, než na jakou byla zvyklá z divadla. Objevila se i v epizodních rolích v detektivních filmech, například Tři nevinní (1973) či Motiv pro vraždu (1974), o trochu větší příležitost ukázat svoje herecké kvality získala ve filmu Velké trápení (1974). Zahrála si v Bouřlivém vínu a Zralém vínu, objevila se v komedii Konečně si rozumíme (1976). Určitě si ji vybavíte i jako svačinářku v komedii Marečku, podejte mi pero (1976) nebo jako poštovní doručovatelku v komedii Zítra to roztočíme, drahoušku (1976). Vidět jsme ji mohli ve snímcích Sólo pro starou dámu (1978) či Já už budu hodný, dědečku (1978).

Družná, ale plná mindráků

Její soukromý život ale tak úspěšný nebyl. Byla sice velmi družná a kolegové ji měli rádi, přesto bojovala se svými vnitřními démony. První manželství nevyšlo, druhé s kolegou hercem Karlem Fridrichem sice vydrželo až do smrti, ale neměla děti a to ji trápilo. Stejně tak jí vadila její silnější postava a nedostatek přitažlivosti, což o ní prozradila kamarádka herečka Antonie Hegerlíková. Ta si shodou náhod po její smrti vzala za manžela jejího muže Karla.

Kvůli mindrákům začala pít, což mělo vliv i na její práci. Jednou přišla opilá na představení do Národního divadla, proto z něj musela odejít. Života si ale užívala naplno. Neuměla šetřit a prý neměla ani potuchy, kolik vlastně vydělává. Ke konci života se začaly objevovat i nemoci, mívala oteklé nohy a trpěla bércovými vředy, které jí znemožňovaly chodit. Zemřela v srpnu 1985, rok po uvedení jejího posledního filmu Všichni musí být v pyžamu. Bylo jí 67 let.

Zdroj: Robert Rohál: Mistři malých rolí, nakladatelství XYZ, 2005