Proč jste změnila žánr a napsala detektivku?

Protože jsem si řekla, co se budu pořád plavit ve vodách, kde člověk nenarazí na žádné nebezpečí, když mimo jiné vím velmi dobře z praxe i ze školy, jak je důležité mít v příběhu nějakou zápletku, silný motiv, protože pak to funguje samo. Kdežto příběhy, které píšu já, jsou hodně křehké. Na druhou stranu i v téhle knize je středem celého vyprávění zase rodina, žádný detektiv. Tím je to jiné a je to moje, protože u mne je vždycky rodina základ. A i z názvu je poznat, že to není o žádných mordech a jiných hrůzách, ale o lásce. O tom, že v době, kdy kvete naplno, to neodhadneme a neprožijeme ji tak, jak bychom měli. A musím říct, že o knihu je ohromný zájem, už bude mít třetí dotisk.

A bude film?

Bude. Když to dobře dopadne. Vlastně už jsem měla sedět u počítače a psát scénář. Bohužel jsem pořád v nemocnici a čas kvapí. Ale protože se znám, věřím, že se brzo uzdravím.

Čtěte také

Ondřej Vetchý

Čtěte také

Tak šel čas s Ondřejem Vetchým: Z kudrnatého čertiska vyšetrovatel vražd

Režírovat se nechystáte?

Ne. Při natáčení filmu Líbáš jako ďábel v Maroku jsem si opravdu hrábla až na dno. A já sice po každém filmu říkala, že už nebudu točit, ale po tomhle jsem to věděla stoprocentně. I proto jsem chtěla napsat něco, aby mě to nelákalo. A vyšla z toho detektivka, nebo spíš příběh s tajemstvím, který má kriminální pozadí.

To pro vás není typické. Vždyť k režii vás přivedlo, že jste se bála, jak si někdo cizí poradí s vaším scénářem k filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku.

To je fakt. Tenkrát jsem měla strach, že kdyby to byl režisér – muž, neměl by trpělivost pracovat s dítětem a ani by si neuměl představit hloubku trápení dítěte i matky v situacích, které scénář předepisoval.

Je pravda, že předlohou pro Vaška právě z filmů Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny byl váš syn Petr, který vám taky sháněl nápadníky?

Ano a vzal to pěkně od podlahy. Pořád říkal: „Prosím tě, proč ty nemáš nějakýho chlapa, já chci tatínka!“ Já mu vysvětlovala, že všichni, co za něco stojí, jsou buď ženatí a mají určitě nějaké děti a já nechci, aby od nich odcházeli, anebo jsou k nepoužití. A on natruc vzal můj zápisník s telefonními čísly a začal obvolávat jednoho po druhém. Já mu je postupně vymlouvala, vysvětlovala, proč se ten či onen nehodí, ale on by bral kohokoli. Zvukaře, rekvizitáře...

Čtěte také

Yvetta Simonová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Yvetta Simonová: Vážný důvod ke vdávání zatím nemám

On si to pamatuje?

A víte, že moc ne?

Neuvažovala jste o tom obsadit syna do některého ze svých filmů?

To nikdy nebylo na stole. Já bych ho do toho nechtěla zatahovat a Petr ani neměl zájem.

Jaký je váš recept na práci s dětskými herci? Ti jsou doslova pilířem většiny vašich filmů…

Předpoklad je najít to správné dítě. A to se nedá rozumově, musíte mít intuici. Mně se to, myslím, dařilo, a nejen v případě Tomáše Holého. Vybavuju si i chlapečka z filmu Líbáš jako Bůh. Toho jsem vzala, protože na fotce z castingu vypadal úplně stejně jako Tomáš. Dokonce měl i to samé pořadové číslo. To jsem si říkala, že mi ho někdo posílá shůry. Je pravda, že natáčet s dětmi není jednoduché. Každý ví, jak je to těžké s jedním, a čím jich je víc, tím se to násobí. Jediné, co funguje, je snažit se, aby si zachovaly přirozenost. Mně se na dětech právě líbí, jak jsou nepopsané, čisté. I Tomáš byl ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku úplně čistý jako obláček. Ale v pokračování už jsem měla velkou práci to z něj dostat. To už byl takzvaně moc chytrej, všude byl, všechno znal...

Čtěte také

Harry Potter se dočká seriálové verze

Čtěte také

Londýn plný kouzel: Vítejte ve světě Harryho Pottera

Nakolik je pro úspěch filmu důležitý scénář a nakolik režie?

Billy Wilder, autor a režisér slavné komedie Někdo to rád horké, říkával, že pro dobrý film potřebujete jenom tři věci: dobrý scénář, dobrý scénář a dobrý scénář. Tady máte odpověď. Rozhodně je víc dobrých režisérů než dobrých autorů.

Čím jsou právě vaše scénáře tak výjimečné?

Protože jsou ze života. Proto se ty filmy pořád vysílají v hlavním čase, i když některým je už přes čtyřicet let. Například postava Vaška byla vlastně kombinací mého syna a synovce. Ten na táboře předváděl kuchařkám „jak vytrhnout velrybě stoličku“. Takový název si nevymyslíte...

Takže je to hodně z vašeho vlastního života?

Určitě. Já sice nebyla baletka, ale pracovala jsem v televizi a večer jsme mívali často zkoušky nebo natáčení. Rozporuplné pocity, jaké máte, když odcházíte od svého dítěte, které chce, abyste byla doma s ním, ale vy musíte do práce, to mám zažité hodně. Vím, že to musí být téma, které zajímá hodně lidí. A třeba máma, která je nešťastná, protože kluk hledá tatínka, je něco, co prožívá spousta rozvedených žen, a to nemluvím o samoživitelkách a neprovdaných. Prostě matky, které jsou na děti samy, to moc dobře znají a je jim to blízké.

To ale není zrovna dvakrát veselý námět na komedii.

Ale já ho právě chtěla udělat zábavnou formou. Nedávno jsem si vzpomněla, jak jsme si s dramaturgyní Janou Dudkovou říkaly, že v žádném z mých příběhů nikdy nebude někdo postižený nebo dítě, které zemře, dokonce ani žádný rozvod. Protože to je stresující. A kdykoli máte v příběhu smrt nebo když se hrdina začne bát o svého partnera, už to samo o sobě je drama. A drama není to, co já píšu. Jaroslav Dietl říkal, že onduluju vítr, že v příběhu vlastně nemám silnou zápletku, která by děj posouvala dopředu, a že nechápe, jak mi to funguje. Když jsem později psala scénář k filmu Líbáš jako Bůh, těšila jsem se, že konečně napíšu aspoň negativní postavu. Jenže se mi to stejně vymklo z ruky a Eva Holubová si získala srdce diváků i jako dominantní stíhačka.

Čtěte také

Masáž krku

Čtěte také

Lunární kalendář: V úterý si nechte ošetřit krk, v pátek si dejte lázeň

Při takovém množství filmových trháků se ani nechce věřit, že jste původně nechtěla vůbec k filmu.

Já chtěla dělat matematiku a pak chemii. Když jsem se dozvěděla, že nedostanu doporučení na vysokou školu, šla jsem do ředitelny a bulela jsem tam jako želva. Ale ředitelka mi tehdy řekla: „Nebreč, možná půjdeš jinou cestou a budeš šťastnější.“ A já bulela a bulela, ale měla pravdu. Je to příklad toho, že když člověk něco strašně chce, ale nedaří se, tak je to snad i dobře, protože možná pro něj osud přichystal něco jiného.

To jsou ty paradoxy. Kdyby nebylo komunistů, nebylo by ani vašich skvělých filmů. I když ocenit je nehodlali. Našla se vůbec někdy ta slavná soška Zlaté nymfy z Monte Carla?

To bylo po návratu z tamního televizního festivalu, kde komedie Jak dostat tatínka do polepšovny dostala několik cen včetně té za nejlepší film. Já tam přijela, celá ztrémovaná, a hned se ke mně přiřítil takový nádherný chlap a povídá: „Tak jsme viděli ten váš film, a představte si, že tlumočníci se ve svých kabinkách řehtali nahlas.“ Když jsem dostala cenu, vzali mě do Nice vrtulníkem, abych se nemusela vláčet v obyčejné Alfě Romeo, které tam měli pro všechny účastníky. A já tam seděla a brečela, protože jsem věděla, že tím veškerá sláva a radost končí. Lidi kolem mě říkali: „Počkej, doma tě budou vítat s kapelou.“ Ale já věděla svý. A taky že jo. Přišla jsem do televize a první, co mi řekli, bylo: „Kde máte tu sochu?“ Tak jsem ji odevzdala a už jsem ji nikdy neviděla. A nenašla se ani po roce 1989, když se vyklízely kanceláře a archívy.

Takže ji má asi někdo doma...

Nejspíš. A já bych moc prosila, aby mi ji vrátil. Nebo se postaral, aby se ke mně nějak dostala, pokud by se bál osobně.

Čtěte také

Misofonie

Čtěte také

Nesnášíte šoupání nohama a mlaskání vás přivádí k šílenství? Jde o poruchu

Nepřišlo vám to líto? V zahraničí samé ovace a doma ticho po pěšině...

To víte, že jo. A pak, po všech těch úspěších, nebyly v televizi peníze na komedii S tebou mě baví svět! Absurdní! Nabízeli mi šestnáctku, na to točili lidi maximálně tak domácí video z dovolené. Já řekla děkuju, práskla jsem dveřmi a šla jsem na Barrandov. Tehdy všichni věděli, že ředitelé filmu a televize se nesnášeli. Tak mi soudruzi paradoxně pomohli podruhé, protože sama bych na Barrandov nikdy nešla, netroufla bych si. Jenže takhle jsem neměla na vybranou. Poprvé to bylo, když mi zatrhli tu vysněnou vysokou a život mě pak zavedl na jinou profesní dráhu.

Zůstalo vám matematické exaktní myšlení, pomohlo vám nějak i u filmu?

Určitě. Koneckonců matika je logické uvažování a představivost, to strašně potřebujete při psaní scénáře. Mohlo by se zdát, že hodně věcí technického rázu není při psaní k ničemu. Ale je. A nejen k tomu umět si spočítat stránky. Uvažovat přesně a logicky úžasně pomáhá, nehledě na to, že v roce 1990 jsem odešla z Barrandova, založili jsme firmu a začali podnikat. A při tom potřebujete samozřejmě matiku ještě víc než při tvůrčí práci.

To se taky málo ví, že jste stála u zrodu televize Prima. Jak vzpomínáte na podnikání?

Strašně ráda. Mě to šíleně bavilo. Zažádali jsme tehdy o licenci, já jsem napsala představu, jak by ta televize měla vypadat, a licenci jsme vyhráli. Tehdy se ještě jmenovala Premiéra. Asi bylo vidět, že o fungování televize něco vím.

Čtěte také

Hádka manželů

Čtěte také

Žena ho sekýrovala, tak odešel ke mně. Vše se změnilo, když přišly děti

Šestnáct let jste potom netočila, nechybělo vám to?

To byl záměr. Já když něco dělám, tak to dělám s maximálním zaujetím a naprosto tomu propadnu, ať už je to točení filmů, sekání trávy na zahradě nebo rekonstruování bytu.

Co nebo kdo může za váš návrat?

Producent Miloslav Šmídmajer. Přečetl si mou knihu Jak Anděla viděla anděla, což je pokračování Jak dostat tatínka do polepšovny, a chtěl, abych napsala scénář. Já říkala, že už nechci zpátky do téhle branže. Ale přemluvil mě. Navíc mě asi znal dobře, věděl, že když už napíšu scénář, nemůžu dát svoje dítě někomu cizímu. A tak v roce 2006 vznikl film Jak se krotí krokodýli.

A co chystaný film na motivy vaší knihy Ten, kdo tě miloval? Scénáři říkáte ano, ale režii přece jen už ne?

Tak tohle dítě s klidem odevzdám do jiných rukou. Mužských.

Čtěte také

Norský vzor

Čtěte také

Oblíbený norský vzor má zajímavou historii. Začalo to palčáky v kostele

Marie Poledňáková (81) 

  • Narodila ve Strakonicích do rodiny univerzitního profesora. Po gymnáziu chtěla studovat chemii, což jí komunisti nedovolili, část rodiny emigrovala. 
  • Po škole pracovala v továrně na nádobí Napako.
  • V roce 1961 jí dramaturg Jaroslav Dietl nabídl místo asistentky režie v televizi. Po deseti letech a večerním studiu AMU pracovala jako scenáristka a režisérka, posléze na Barrandově.
  • Její nejznámější filmy jsou Jak vytrhnout velyrybě stoličku (1977), Jak dostat tatínka do polepšovny (1978) a S tebou mě baví svět (1982). Posledním je Líbáš jako ďábel (2012). 

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Paella

Čtěte také

SVĚT NA JAZYKU: Historie tradiční španělské paelly. Za názvem stojí romantika

Čtěte také

Smrt Mashy Amíní vyvolala protesty po celém světě

Čtěte také

Jak se žije ženám v Íránu: Bílé manželství, vražda ze cti nebo zákaz vycestovat

Čtěte také

lakování nehtů

Čtěte také

Udělejte si dokonalou manikúru: Tohle jsou triky okoukané z nehtového salonu