Jak se vám daří, Mariko?

Křehce a překvapivě. Jako by se mi rozpadly představy o tom, jak věci jsou a jak mají být. Že nic není, jak se zdá… Tak se teď nechávám překvapovat. Miluji jaro, čas, kdy vše rozkvétá a voní. Léto, jeho romantické bouřky, koupání v řece, v rybníce. A slunce, které dobíjí. Mám pocit, že v tomto období se i lidé víc rozsvěcují. Jako by ve vzduchu byl nějaký příslib, že všechno je dobré. Jsem teď ve fázi, kdy se těším, na všechno, co přijde.

Máte i nějaká pracovní očekávání?

V létě budu točit s režisérem Viktorem Taušem film Amerikánka. Je mi ctí s Viktorem pracovat a potěšením být v jeho blízkosti. Je to úžasná bytost. Laskavá, otevřená a inspirativní. Nesmírně se na to těším. Pak mám před sebou několik dalších filmových i divadelních projektů, ale ty jsou zatím ve fázi domlouvání a vyjednávání, takže pššš.

Působíte jako herečka, která se nebojí výzev. Stačí si vzpomenout na seriál Trpaslík od Jana Prušinovského. Jak jste se k němu dostala?

S Honzou Prušinovským jsme se poznali už při jeho – tuším prvním filmu – František je děvkař. Pak jsme spolu točili Okresní přebor a následně Poslední zápas Pepika Hnátka. Když jsem dostala nabídku na Trpaslíka, scénář mi přišel skvělý. Hned jsem to chtěla dělat. Mám na to skvělé ohlasy. Ale přesto mám pocit, a nevím čím to je, že Trpaslík malinko zapadl.

Vypadá to ale, že jste si natáčení užila.

Rozhodně setkání s panem Abrhámem pro mě byl obrovský dárek. Jezdili jsme spolu autem na natáčení a celou cestu mi vždy vyprávěl. Hltala jsem každé slovo. Za to tam „nahoru“ nesmírný dík… Je také skvělé, když má seriál tak maximálně dvanáct dílů, je to uzavřený příběh, kdy herec ví, odkud a kam postava směřuje. U Trpaslíka jsem také o natáčení věděla rok dopředu a půl roku dopředu se dělal natáčecí plán. Tak by to ideálně mělo být.

Většinou není?

V současné době se stává, že vám, jako ideální kandidátce, zavolají s nabídkou role na natáčení, ale než vám pošlou scénář, abyste zjistila, zda je to vůbec pro vás, tak vám nadiktují termíny, kdy vaše postava točí. A pokud se tam nevejdete, tak je ta role, která je původně rozhodně pro vás, najednou rozhodně pro někoho jiného. Všechno se zrychluje. I to „nekonečné...“

Zkušenosti z nekonečných seriálů ovšem máte také, hrála jste třeba v Ulici.

V Ulici mi bylo moc hezky. Vyhovoval mi způsob práce i atmosféra tam byla nesmírně příjemná. A také bylo předem dohodnuto, že tam půjdu jen na půl roku. Pak se to sice o kus prodloužilo, ale přesto to byla uzavřená linka postavy, věděla jsem, co je to za holku a jak se její příběh bude vyvíjet.

Když jsme se domlouvaly na setkání, hovořila jste o častých divadelních zájezdech. Jaké to je hostovat, hrát jinde, pro jiné publikum?

Publikum je jiné každý večer, je jedno, jestli hrajete v Praze, nebo v Havířově. Vždy je to výzva a nabídka k dialogu. Jestli diváky zaujmete. Během představení cítíte, zda se na vás diváci naladili, jestli je to baví, jdou s vámi, nebo to s nimi ten večer nerezonuje. Nemám moc ráda, když se říká: „Dneska nejsou dobrý diváci…“ Já na to vždycky „třeba nejsme dobrý my nebo je to třeba jenom nebaví…“

A jaké je střídat nová místa, nová jeviště a šatny?

Někdy velmi dobrodružné! Třeba šatna ve sklepě; společná pro kluky i holky, kde záchod nemá dveře…… I to jsem zažila. Tak to je velká legrace! Jezdím teď na zájezdy s kolegy, se kterými je mi dobře a na které se těším. Jediné, co mě netěší, jsou ty hodiny strávené v autě. To si pak říkám, kdybychom si tak vzpomněli, jak se teleportovat!

Myslíte, že už jsme to uměli?

Určitě jsme to uměli, jen velká škoda, že jsme to zapomněli. To by byla úspora času a hlavně to nepolámané tělo. Často jezdím i vlakem, pokud máme zájezd daleko na Moravu. Tam se člověk může aspoň projít, protáhnout nebo si zkrátit čas v jídelním voze. V noci už ale bohužel žádný spoj zpátky nejede. Tak hurá do auta!

To musí být asi i docela těžké sednout do auta hned po představení, kdy je herec ještě takový nabuzený, ne?

Ano, tvůrčí dojezd po hraní a pak daleký dojezd domů.

Pocházíte z herecké rodiny, byla jste předurčená k tomu, stát se herečkou?

To vůbec ne. V myšlenkách jsem šla úplně jinou cestou. Ani jako dítě jsem nechodila do žádných dramatických kroužků. Představa, že bych měla někde veřejně vystupovat, třeba na recitačních soutěžích, mě děsila. Když říkáte verše, říkáte také hodně o sobě, a navíc tam stojíte, jak na pranýři a dívá se na vás tolik očí... To bych tenkrát nepřežila.

Proč tedy herectví?

V podstatě jsem se chtěla schovat. Domnívala jsem se, že je to jediná profese, při jejíž prezentaci může člověk skrýt sám sebe, protože je někým jiným a vypráví jeho příběh. Ale to byl samozřejmě omyl.

Pokládáte se do role tak, že s ní žijete?

No právě. To jsem si pomohla…

A jak se jí pak zbavíte, jak ji večer setřesete?

Jak kdy. Někdy si čistím hlavu za volantem, někdy jdu v tichu dlouhou procházkou domů, někdy mám chuť si povídat, někdy chuť tančit a pařit. Pravda je, že duševní hygieně nás bohužel nikdo moc neučil. Na to si přicházím sama. Pro mě je ale víc než hraní obtížnější zkoušení, kdy tu holku, jejíž příběh mám vyprávět, teprve hledám. Je to pro mě bolestivý proces. Nejlepší příměr je rozbouřená řeka, kterou musím přebrodit. Na protějším břehu stojí ta osoba, kterou mám ztvárnit, a já se k ní musím dostat, abych ji pochopila a staly jsme se jednou. A tak se brodím, nohy pořezané od kamenů, proud mnou smýká, vrací mě to, plavat nejde, směr nevidím, nic nevím, jen věřím, že ta holka na mě počká a že se neutopím.

Uf, učíte se plavat vždy znovu, nebo s dalšími rolemi už víte, kam si v té vodě stoupnout?

Pokaždé se brodím znovu a mám pocit, že čím častěji do té řeky lezu, tím větší jsou vlny. Když máte ale osvíceného režiséra, který vám s tím předobrazem a přerodem pomůže, tak to jde snáz. Pokud ne, tak holka na druhém břehu nepočká a zůstanete pouze sama sebou. To pak ale není herectví, ale prezentace sebe sama.

O čem je herectví?

Pro mě je o proměně. Kdy člověk autenticky zprostředkovává myšlenkové pochody, postoje, pohnutky, temperament, zkrátka povahu a jednání cizího člověka; stane se někým jiným. Třeba i někým, s jehož jednáním se absolutně neztotožňuje, nebo ho dokonce odmítá. Jsem vděčná, že se můžu v divadle takovým příběhům propůjčovat a takových zkušeností dotýkat.

Když jste byla malá, herectví bylo asi všude kolem vás...

Víte, že jsem to tak nikdy nevnímala. Měla jsem pestré dětství. Jezdili jsme na výlety, většinou vlakem, auto jsme neměli, chodili do přírody, sportovali, navštěvovali kina a divadla. Měla jsem pocit, že takhle to má každé dítě, že se nijak nelišíme.

Proč jste si zvolila střední pedagogickou školu, chtěla jste být učitelka?

Vždycky mě přitahovala lehkost a hravost a myslela jsem si, že v kontaktu s dětmi se jí přiblížím a prodloužím si dětství. Ale systém školy a já, to byl velký náraz. Děti miluju, ale ta škola nebyla o nich a nebyla pro mě. Skličovalo mě to tam.

V čem?

Byl to takový novodobý dívčí klášter. Stovky holek! Žádný kluci, tedy nulový kontakt s testosteronem. Pro vývoj holky v pubertě docela mazec. Hrozně jsem se pak styděla. Mužský element byl pro mě najednou neznámý „druh“ pro komunikaci. Nehledě na to, že se čtyřicet holek ve třídě málokdy komplet snese a já se necítila úplně oblíbená. Mě to tedy určitě poznamenalo!

Taky jsem studovala v dívčí třídě a nevzpomínám na to ráda.

Na základce byli samozřejmě kluci, se kterými jsem se kamarádila, ale to se pak přerušilo, jak se všichni rozprchli na střední. A já do toho kláštera! Puberta nebyla nic moc. Klučičí společnost mě začala lekat. Ostýchala jsem se někam jít. A když už jsem šla, měla jsem kolem sebe takovou obrannou clonu, takovou smlouvu o neútočení... Dokázala jsem se až zneviditelnit.

Zneviditelnit?

Ano, naprosto. A pak že neexistují čáry a kouzla! Já to dokázala! Byla jsem někde ve společnosti, ale jako bych tam nebyla, nikdo mě neviděl. Zmizela jsem.

Kdy jste tohle kouzlo přestala používat?

To nebylo záměrné. Já o tom ani nevěděla. Byl to nějaký zvláštní vnitřní obranný mechanismus. Když mě neuvidí, tak mi neublíží.

To se už jistě zlomilo.

Nevím, jestli zlomilo, spíš se to pozvolna rozpouští. Zároveň se strachem. Nebýt vidět je velmi bezpečné, ale na druhou stranu k vám nemůže nic přijít. A to není život. Nesnažit se mít vše pod kontrolou. To je cesta.

Vy jste se snažila mít vše pod kontrolou?

Podvědomě ano. Asi aby mě nic nezaskočilo. V hlavě jsem si přehrávala všechny možné varianty nadcházejících událostí, abych byla předem připravena. Prezentovala jsem se tak, jak bych chtěla, aby mě druzí vnímali. Ale to je přece nesmysl. Stejně vyzařujete něco, co se samo prosadí a za slova neschová. Taky jsem příliš mluvila. Aby náhodou v možném tichu nepřišlo něco neočekávaného. A přitom jen stačí na chvíli „sklapnout“, uvolnit se, otevřít srdce, podívat se druhému do očí a odpověď tam najdete.

Zamilujete se…

Třeba zahlédnete lásku. Ale hlava do všeho moc mluví a přesvědčí vás, že se mýlíte. Ego je taková rušička příjmu emocí a intuice. Zbavuje vás radosti a poukazuje pouze na nedostatky. A já léta toho soudce uvnitř sebe poslušně poslouchala. A nebylo mi dobře. Ale proč? Pochopila jsem, že je nutné tomuto vnitřnímu hlasu, který vás vytrvale sráží na kolena, poděkovat za jeho služby a říct, STAČILO!

A to jste udělala?

Ano, ale přiznám se, že trochu peprněji. Jednoho dne jsem řekla: „Víš co, jdi už do prdele!“ A šlo to. Myslím, že i tomu hlasu se náramně ulevilo, že mi konečně došlo, že už ho nepotřebuji. Věřím; že jel na zaslouženou na dovolenou. A to mu přeju!

Co se vám hraje nejlépe, jaká je vaše vysněná role?

Vysněnou roli jsem nikdy neměla. Mám štěstí. Hraju velmi rozmanité role napříč všemi žánry. Ale kdybych měla zmínit jedno, tak miluju muzikál. Jeho komplexnost. Herectví, tanec, zpěv. Pokud jsou všechny složky v rovnováze, je to nádhera. Hraju nyní v divadle Kalich v muzikálu Voda nad vodou a moc mě to baví. Měla jsem možnost hrát i ve třech klasických muzikálech s orchestrem a to je taková nálož krystalické dobíjející energie, že je to jako droga. Tak to je jediný sen. Ale věřím, že se splní.

Umíte si představit, že byste se věnovala jiné než herecké profesi?

Pracovala jsem za barem a to mě moc bavilo. Tam jsem byla jako ryba ve vodě. Miluju květiny, jejich barvy a vůně, tak třeba vázání kytic v květinářství nebo práce v zahradnictví. Jsem učenlivý a zvídavý člověk, asi bych ráda dělala cokoli, kde bych byla užitečná. Jsem ale šťastná, že dělám to, co mě baví. Jsem vděčná za to, co mám. Nadále jen zbývá nebát se a skočit do neznáma. A nechat se překvapovat tím, co mi život chystá a přinese…

MARIKA PROCHÁZKOVÁ

MARIKA PROCHÁZKOVÁ

  • Pochází ze Zlína.
  • Narodila se do herecké rodiny, otec Bořík Procházka i maminka Marika Skopalová se věnovali divadlu.
  • Hrála v řadě seriálů, m. j. Ulice, Modrý kód, Trpaslík.
  • Účinkovala ve filmech Skřítek, František je děvkař, Kuličky, Mamas and Papas, Okresní přebor, Poslední zápas Pepika Hnátka, Prvok, Šampón, Tečka a Karel aj.
  • Hraje v řadě českých divadel.
  • Věnuje se dabingu, spolupracuje s rozhlasem a načítá audioknihy.

ZDROJ: časopis Vlasta