Jsem z generace Husákových dětí a na základní i střední škole jsme v dějepise skončili druhou světovou. Stíhá se dnes probrat víc?

Většinou bohužel ne a čest výjimkám, které se o to snaží. Mám čerstvou zkušenost z besedy na jedné základní škole. Učitelé deváťáků mi potvrdili, že se k výuce moderních dějin pro roce 1945 dostanou někdy v květnu až červnu. Samotné je to mrzí, ale jinou možnost snad ani nemají, když musejí začít Mezopotámií a probrat to obrovské penzum učiva. Druhá věc je, že starší učitelé tu dobu sami žili, proto ji možná ve srovnání se starověkem neberou jako historii.

Zdroj: Youtube

Potřebují naše školy tedy revizi učiva, které se v dějepise probírá?

Nejen to! Systém výuky vůbec neodpovídá tomu, jak se vyvinuly technologie. I my jsme se biflovali (je ročník 1988, pozn. aut.), protože se tehdy výuka nedala tak rychle přizpůsobit nástupu internetu (komerční využití zažívá boom od roku 1995, pozn. aut.). Myslím si, že po téměř třiceti letech není nutné učit se zpaměti data, která si můžete během minuty vyhledat. Mnohem důležitější je učit se kontext – mluvit o náladě doby a pohnutkách lidí, kteří podporovali totalitní režim a podobně.

Vy jste měla na dějepisáře štěstí. Kamil Dřevikovský vás na gymnáziu učil tak, že vás to opravdu bavilo.

Opravdu celou hodinu nám se zaujetím vyprávěl, v tom byl jiný než ostatní. Nedávno jsme se viděli po patnácti letech a potěšilo mě, jak velký entuziasmus má pořád v sobě a že ho školství nesemlelo. Samozřejmě jsme se museli učit i data, ze kterých nás zkoušel. Ale probíhalo to tak, že nám zadal téma a my vyprávěli. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že dějiny lze učit jinak. Mnoho věcí mi ale stejně došlo až v dospělosti, hlavně souvislosti. Ve škole probíráte logicky jednotlivá období po sobě, Řecko a Řím zvlášť, a bohužel se nedozvíte, že se události děly zároveň a jak se ovlivňovaly.

Kdybyste učila, jak by váš výklad dějin vypadal?

Snažila bych se propojovat dění v jednotlivých koutech světa, abych ukázala celkový obraz doby. Je škoda, že se to vykládá odděleně a jakoby bez odstupu. Když jsem se ve svém podcastu vrátila například do středověku, zajímalo mě, jak se tehdy lidem žilo v manželství, jak se vzdělávali, jak léčili… Celkový pohled na tu dobu mi přijde mnohem víc obohacující než vědět, kdy byla jaká revoluce a defenestrace. Předávat to formou příběhů je každému srozumitelné, protože nás provázejí odmalička. Díky tomu lépe pochopíme, že lidé před pěti sty lety byli lidmi stejně jako my, se stejnými emocemi. Tento přístup se mi nedávno potvrdil na jedné základce, kde jsem měla nastoupit před deváťáky, což bylo samo o sobě blbé. Je mi přes třicet a dobře si pamatuju, jak jsem v patnácti vnímala třicátníky – jako staré a trapné. Co jim budu říkat, aby je to zaujalo?! Nakonec jsem jim ze své knihy přečetla kapitolu o sportu. Jak naši hokejovou reprezentaci, aniž by se čímkoli provinila, pozavírali v 50. letech soudruzi do vězení. Ukázala jsem jim na tom, jak byla ta doba hrozná, a zafungovalo to skvěle.

Podcast nazvaný Příběh, který se opravdu stal jste rozjela na podzim 2020. Co bylo na počátku?

Že by mě bavilo dělat podcast, ale nevím o čem. Když jsem pak spontánně sdílela na instagramu něco k výročí nezdařeného atentátu na anglický parlament v roce 1605, lidé se mě ptali, kdo je Guy Fawkes (jeden z atentátníků, anglický voják, byl za to popraven, pozn. aut.). Došlo mi, že to je ono! Že mě baví zjišťovat, co se kdy opravdu stalo, a sdělovat to dál jako příběhy.

Témata máte pestrá a často aktuální, namátkou: co se děje v Íránu, historie homosexuality, hladomor na Ukrajině před devadesáti lety, jak se Hitler dostal k moci. Jak z toho vykrystalizovala kniha, která mapuje pouze moderní československé dějiny?

Na křtu mé předchozí knihy Majonéza k snídani mě k tomu pošťouchla Romana Přidalová, šéfka nakladatelství Motto. V té době jsem se v podcastu hodně věnovala právě našim dějinám od roku 1945 do 1989 – době, která mě vždy velmi zajímala. Přišlo mi fajn toto téma vydat knižně včetně rozhovorů s pamětníky.

Je to čtivá popularizace našich dějin s mnoha překvapivými informacemi, místy s vaším sarkastickým humorem. Měla jste ambici napsat zábavnou učebnici?

To ani ne, i když při psaní jsem tomu říkala „srandaučebnice“. Když ji v Českých Budějovicích, odkud pocházím, křtil právě Kamil Dřevikovský, říkal nadšeně, že je to skvělý doplněk výuky, který může žákům doporučit. Zdá se, že knihu čtou i učitelé a na základě toho mě zvou do škol na besedy. Čtenáři v mém věku 30+ si tam můžou najít informace, které zapomněli nebo nevěděli. Generace mých rodičů si taky spoustu věcí nezapamatovala, protože polovinu života v totalitě byli malí. A generace prarodičů si toho dost připomene. A protože vzpomínky zkreslují, možná kniha naruší současnou nostalgii některých z nich po té době a trochu víc jim otevře oči. Anebo se naštvou, že takhle to podle nich vůbec nebylo!

Vaše babička, které v knize děkujete, ji četla?

Bohužel ne, zemřela letos v květnu. Právě ona vzbudila můj zájem o dějiny, a hodně mě tím ovlivnila. Jako malé holce mi na chalupě ráno v posteli vyprávěla Staré pověsti české. Později vzpomínala na svého tatínka, který měl v Táboře železářství. Po válce jako jeden z mála varoval, že nástup komunistů nepovede k ničemu dobrému a vymstí se nám. Pak mu obchod sebrali a zavřeli ho do věznice na Pankráci… Byly to vzpomínky, které ve mně zůstaly, a měla jsem potřebu o tehdejším dění zjišťovat víc.

To chápu. Mého dědečka drželi komunisti půl roku ve vazbě, naštěstí neskončil v uranovém lágru, ale vrátil se domů. I proto jsem ráda, že jste pracovním táborům v 50. letech věnovala celou kapitolu. A některé příběhy pamětníků na konci knihy mě hluboce zasáhly.

Mě taky. „Dohodili“ mi je jejich příbuzní – posluchači podcastu. Když jsem za nimi jela, nic moc předem jsem o nich nevěděla. Asi to bylo dobrou intuicí, ale všechny příběhy mě výsledně překvapily – ani jsem nečekala, jak budou zajímavé. Jedna slečna mi napsala, že jejímu dědečkovi je devadesát, celý život strávil na Vimpersku, kde psal místní kroniku, velmi dobře komunikuje a mnohé si pamatuje. Až během rozhovoru s ním jsem zjistila, že znal místní převaděče přes hranice.

Jaké byly vaše nejsilnější zážitky ze setkávání s pamětníky?

Opakovaně mě dojímalo, jak hezky mě přivítali u sebe doma, ačkoli jsem pro ně byla cizí. Měli ke mně naprostou důvěru, nikdo mě nepodezříval, že bych mohla zneužít, co mi svěřují. Hodně mě zasáhlo vyprávění Jana Vítka, kterého jsem navštívila v jeho rodném domě na Vysočině. Setkala jsem se tam zároveň s jeho synem i vnukem. Pan Vítek si jako jeden z mála pamatuje neuvěřitelné detaily z konce války a 50. let – o kolektivizaci, měnové reformě… Člověk, který desítky let zažíval strašné křivdy, a přesto měl v sobě touhu zvelebovat místo, kde žije. Po sametové revoluci se stal starostou obce a hlavně nezahořkl. To mi přijde silné.

Na konci knihy říkáte, že je potřeba znát svou minulost, jak se skutečně stala, abychom se z ní poučili a nenechali si vše líbit. Aby se z nás nestala letargická masa, kterou pak snadněji zneužijí diktátoři a totalitní režimy. To je silné poselství čtenářům.

Rozhodně, a říkám to často i v podcastu, který mě už dva roky svým způsobem uklidňuje. Jak se intenzivně zabývám dějinami, zjišťuju, jak se opakují. Lidé mají stále stejné pohnutky k tomu, co dělají. I války pořád začínají stejně, například vymyšleným nepřítelem – nacismus na Ukrajině je toho dalším příkladem. Jak dějinné cykly fungují, je někdy až směšné, na druhou stranu uklidňující, protože víte, že když jste dole, budete zase nahoře. Proto je dobré znát dějiny – u spousty věcí tušíte, jak se vyvinou, a nejste překvapení. Anebo víte, co si o tom máte myslet, a to je důležité.

  • Spisovatelka, je autorkou šesti knih včetně loni vydané Co vás v dějáku nenaučili. 
  • Nejen historii se věnuje od roku 2020 v podcastu Příběh, který se opravdu stal. 
  • Vystudovala gymnázium, pracovala v médiích i PR. 
  • Pochází z Českých Budějovic, s partnerem žijí v Praze. 
  • www.marketalukaskova.cz

ZDROJ: časopis Vlasta, www.marketalukaskova.cz

Související články