Tuším správně, že hereččino srdce zaplesá, když se dozví o tak výrazném rozšíření linky své postavy?
To víte že ano. S touto linkou jsem popravdě kdysi přišla tak trochu já. Dlouhou dobu jsem totiž točila jen s dětmi a má role se dostala do sice příjemného, ale rutinního koloběhu. Nebyla jsem herecky úplně spokojená a také jsem si nedovedla představit, že by diváky pořád bavilo sledovat idylickou rodinnou pohodu, kde se nic neděje. Vymyslela jsem si proto určitý dějový zvrat, s nímž jsem se svěřila scenáristům. V mém blízkém okolí jsem sledovala několik životních osudů, které se mi spojily v jeden. Moc mě potěšilo, že scenáristé můj nápad vzali do hry a Karlinu dějovou linku tímto směrem rozepsali. Ulice navíc svým formátem nabízí prostor pro podobná celospolečenská témata. Nechápu, proč je ženská nevěra ve společnosti stále velkým problémem, kdežto nad tou mužskou většina lidí jen mávne rukou. Chtěla jsem tím otevřít diskusi.
Podařilo se vám to?
Ve chvíli, kdy se začaly tyto díly vysílat, mi lidé ihned začali psát na Facebook a Instagram nejrůznější reakce. Pro mě to je jistým způsobem splněná mise. Mohu totiž o tomto problému více mluvit jak s diváky, tak díky rozhovorům i s médii, čímž v žádném případě neobhajuji nevěru jako takovou. Diváci se mě na sociálních sítích ptají, proč je Karla nevěrná, když jí nic nechybí, má dvě krásné děti a manžela, který se o ni stará. Někteří mluví dokonce o tom, že „nemá roupama co dělat“. Další jsou smutní a pokládají mi otázky, proč jsme pokazili příběh Karliny rodiny. Život je ale prostě takový, každý člověk se vyvíjí a dostává se do různých situací. Přestože jde o seriál, nelze ho dělat rutinně. Když totiž herec rutinní, je to jeho smrt. Snažila jsem se proto okolnosti vystavět tak, aby mě natáčení stále bavilo.
Ve vzduchu se mezi Karlou a Márou (hraje ho Kryštof Rímský – pozn. red.) vznáší možnost rozchodu. Jak jste je v osobním životě řešila vy?
Jsem velmi emotivní člověk. Každý rozchod jsem vždycky strašně prožívala. Trápilo mě to a bolelo, ať jsem se rozcházela ze svého či partnerova rozhodnutí. Nejsem racionální typ, který to umí rychle přijmout. Po pominutí první emoční vlny pak ale dokážu informaci zpracovat a hodit se nějak do klidu. Během let jsem došla k poznání, že každý rozchod je víceméně stejný, a neprožívala je tak fatálně. Pamatuju si, jak jsem po prvním rozchodu ležela doma v koupelně, brečela a myslela si, že už se nikdy nezamiluju… (usmívá se) Naštěstí jsem se teď dlouho nerozcházela a doufám, že ani nebudu. Zastávám však názor, že pokud věci ve vztahu nefungují a nejdou spravit, je lepší spolu nebýt než žít v toxickém prostředí.
Proč momentálně příliš nehrajete v divadle, jste v angažmá v pražském Činoherním klubu?
Divadlu jsem se hodně věnovala hned po škole, hostovala jsem v několika (nejen) pražských divadlech. Pak jsem porodila a zůstala „jen“ v Činoheráku. Bohužel se mi tam ale dlouho nedařilo nic nazkoušet, až jsem si říkala, jestli se mnou ještě vůbec počítají. Loni jsem tak po deseti letech nazkoušela roli Jules v inscenaci Linda Vista v režii Ondry Sokola. Prošla jsem si tak zase všemi euforiemi zkouškového procesu, od toho prvního, že jsme opět při tom, až po různé předpremiérové obavy a pochyby. Navíc jsme zkoušeli v době covidu, kdy jsme neznali datum premiéry. Zkoušení se kvůli lockdownu nečekaně protáhlo, takže jsme měli aspoň možnost vše pořádně vypilovat. Týden před premiérou navíc dostala moje dcera covid a já nevěděla, jak situaci vyřešit. Věděla jsem, že pokud zůstanu doma, ohrozím premiéru. Sbalila jsem si tedy věci a na týden se přestěhovala do hotelu. Dcera, která naštěstí měla lehký průběh, zůstala s mým partnerem doma. Skvěle to spolu zvládli. V hotelu jsem samozřejmě po večerech řešila, jestli šlo o správné rozhodnutí. Těm úvahám se stejně nevyhnete. S dcerou jsem denně komunikovala moderními technologiemi, takže jsem to brala, jako by jela na týden na školu v přírodě. Víte, když je na vás v divadle tolik dalších lidí závislých, musela jsem to zkrátka udělat. Linda Vista je pro mě totiž srdeční záležitost.
Čím je vám postava Jules blízká?
V mnoha věcech mi do jisté míry připomíná mě. Je živá, energická, je fér a hluboká v citech, když se zamiluje. Po prvním přečtení textu mě jedna scéna neskutečně zasáhla, je totiž napsaná tak, jako by autor znal můj příběh. Zažila jsem ve svém životě prakticky totožný rozchod. Zkoušení této scény proto pro mě bylo celkem těžké, šlo víceméně o jistý druh terapie. Vrátila jsem se do té situace a dívala se na ni s odstupem času. Zvláštní zkušenost. Moc pěkně je pojat i samotný závěr mé postavy. V Činoherním klubu se mi obecně líbí, že na inscenacích nepracujeme solitérně, ale společně. Tím je mi práce Ondry Sokola coby režiséra velice blízká. Teď budeme spolu zkoušet znovu. Bude to inscenace hry Babyboom slovenské dramatičky Zuzany Ferenczové pojednávající o těhotných ženách a jejich partnerech na příjmu porodního oddělení. Moc se na to těším.
Zahrála si už také vaše devítiletá dcerka Josefína?
Její tatínek je producent, takže měla několik příležitostných nemluvících mikroroliček v pohádkách nebo v hudebních klipech. Ve filmovém a divadelním prostředí se ale pohybuje odmalička. Zná ho, takže je pro ni přirozené a je jí v něm asi i jistým způsobem dobře. Uvidíme, kam se to celé posune. Rozhodně s ní nechodíme na castingy a do herecké profese ji netlačíme. Naopak – z mé strany je to velmi opatrné. Na druhé straně jí v ničem nebráním. Když si ale najde jiné povolání, bude určitě také šťastná…
Co ji baví ve škole?
Se školou obecně bojujeme. Protože je Josefína hodně živá, je pro ni náročné se několik hodin denně soustředit. První dva roky její školní docházky byly navíc poznamenány distanční covidovou výukou, což byl pro každého prvňáčka poměrně složitý start, který se dost podepsal i na třídním kolektivu. Děti neměly prostor k vytvoření si sociálních vazeb. Naštěstí máme fantastickou paní třídní učitelku, která s dětmi úžasně pracuje. Jestli Josefínu ve škole něco drží, tak je to dění ve třídě. Mají například předmět etická výchova, který osobně považuji za extrémně důležitý. Řeší v něm situace jako válku na Ukrajině, vztahy ve třídě, ale i témata jako finanční gramotnost nebo šikana a jak s ní nakládat. Paní učitelka je v pravidelném kontaktu i s námi rodiči, což také nebývá úplně běžné. Teď už jen s nadcházejícím školním rokem, kdy dcera vstupuje do čtvrté třídy, doufám, že proběhne klasicky a děti nebudou zase muset zasednout doma k počítačům. Myslím, že toto mé přání nebude mezi rodiči ojedinělé…
MARKÉTA STEHLÍKOVÁ
MARKÉTA STEHLÍKOVÁ
Narodila se 28. června 1984 v Ostravě. V roce 2008 vystudovala DAMU, poté hostovala v několika českých divadlech. Nyní je její domácí scénou pražský Činoherní klub. Vidět jsme ji mohli kromě Ulice také v projektech Krásno, 3 sezóny v pekle, Muži v říji, Pod jedním nebem, Dáma a Král, Specialisté. Má devítiletou dcerku Josefínu.
ZDROJ: TV Mini
