V nějakém rozhovoru jste řekla, že jste vždycky toužila po tom zahrát si autistku. Proč?
Můj sen nebyl zahrát si konkrétně autistku, ale hrát někoho, kdo nějak vybočuje z běžných norem tak, jak je lidi vnímají. Už odmalička jsem si při hraní vymýšlela různé postavy a hrála je a do toho hraní se úplně propadala. A často jsem vytvářela postavy malých podivínů. Lákaly mě, protože jakákoli jinakost je zajímavá pro pozorování a zkoumání. Doma jsem předváděla taky různé babky a dědky, protože jsem zjistila, že se mi líbí, když se rodiče smějí mým výstupům. Byla to čirá radost z objevené schopnosti pobavit ostatní. A od té doby, co se zabývám herectvím už doopravdy, jsem si říkala, že bych si ráda zahrála nějakou osůbku s psychickými problémy. Neměla jsem na mysli přímo autistku, ale jsem nakonec moc ráda, že jsem si mohla zahrát právě Terezku, dívku s poruchou autistického spektra, konkrétně Aspergerovým syndromem, ve filmu Buko.
Ztvárnit tuhle slečnu nebo dívku asi nevyžadovalo tak náročnou přípravu, jako když jste hrála naši legendární oštěpařku ve filmu Zátopek?
Určitě ne. Před natáčením Zátopka jsem byla dva roky v přísném tréninku, musela jsem se dostat do perfektní fyzické formy. Natáčení Buka nic takového nevyžadovalo. Je hezké, jak říkáte „slečnu nebo dívku“. Ale Terezka je žena mého věku, čtyřicátnice. Dospělá žena, jíž její specifická porucha chování nedovoluje, aby se osamostatnila nebo si našla partnera a založila rodinu. Tak žije s maminkou, která se o ni stará a je už ze všeho hodně unavená. Když jedu tramvají po Praze, občas vídám mentálně postiženého člověka a jeho zestárlou maminku. Vždycky mi bleskne hlavou: Co s tím dospělým dítětem bude, až tady ta jeho máma nebude? My s mou mámou (ve filmu Buko, ale i v sérii Pozadí událostí hraje Martha i se svou maminkou – herečkou Lenkou Termerovou – pozn. red.) představujeme přesně takovou dvojici. Autistickou dceru a její unavenou mámu. Ve filmu to není, ale domýšlely jsme si jejich příběh v minulosti. Zřejmě tatínek dceřinu diagnózu nezvládl a utekl, a tak matka s dcerou zůstaly samy a snaží se žít, jak nejlíp to jde. Jsem ráda, že Alice Nellis do filmu tenhle příběh napsala.
Ve filmu hraje důležitou roli i krajina.
Natáčeli jsme v Bořejově na Kokořínsku loni v létě. Alice měla příběh Buka napsaný už nějakou dobu, ale čekala na správného koně a správné místo. A v Bořejově se všechno krásně sešlo. Máchův kraj je čarokrásný kus naší země a já k němu budu mít díky Bukovi vždycky silný vztah. A nejen já. Alice s kameramanem Matějem Cibulkou si tam během natáčení koupili chalupu, protože představa, že skončíme a oni už tam nebudou moct jezdit, pro ně byla až bolestná.
Jde o pátý film, který jste natočila s Alicí Nellis, diváci si vás oblíbili třeba v pohádce Sedmero krkavců. Čím to, že právě vy dvě s Alicí jste se takhle našly?
Nazvala bych to jakousi alchymií mezi přátelstvím a radostí spolu pracovat. Přátelíme se déle, než spolu pracujeme. Ale pro natočení filmu není tak důležité, jestli jste s někým kamarád, jako spíš to, jak si společně takzvaně sednete. My se máme rády, inspirujeme se navzájem, tedy mě ona inspiruje určitě, máme podobný pohled na určité věci, ale zároveň jsme každá jiná, takže se nějak i doplňujeme, smějeme se podobným věcem, máme stejný humor, máme jedna v druhou důvěru. Moc mě s ní baví pracovat a jsem ráda, že to snad funguje i u ní.
Řekla jsem, že ve filmu Buko hrajete „slečnu nebo dívku“, protože postava Terezky působí velmi mladě. Podobně jako vy.
Nevím, jestli působím velmi mladě, ale pravda je, že jsem spíš typ holky než ženy. Pořád si nemůžu zvyknout, že jsem věkem paní. Nemám problém se stárnutím a doufám, že ho nikdy nebudu mít. Ale když o mně někdo mluví jako o paní, rozhlížím se, komu to oslovení patří. Když jsem natáčela seriál Pozadí událostí, kde jsem se pohybovala mezi mladými herci, kteří hráli vysokoškoláky, a oni mi vykali, překvapilo mě to. Každý v sobě máme nějaké stránky, o nichž třeba ani nevíme, ale které se mohou nečekaně spustit. A já je moc ráda zkoumám prostřednictvím herectví. Když mě můj muž David Ondříček obsadil do role havířské ženy v Dukle, leckdo se zarazil, že to vůbec není role pro mě. Ale mě baví hledat postavy, které jsou daleko od toho, kým já doopravdy jsem. Proto by mě lákalo zahrát si nějakou femme fatale, abych zjistila, jestli něco takového v sobě vůbec mám.
V sérii Pozadí událostí režiséra Jana Hřebejka jste hrála vyšetřovatelku, navíc lesbičku, která musí překonávat spoustu předsudků ze strany svých kolegů. Čím vám byla tato postava blízká?
Myslím, že jsme si celkem podobné v obličeji, obě máme otce z Blízkého východu a kudrnatou dceru. Já tedy, na rozdíl od Lídy, dvě. Byla mi blízká tím, jak se dokázala prát s těmi předsudky. Na téhle minisérii se mi líbilo, že aniž někoho soudila, předestřela spoustu témat a postojů a každý si v ní našel to, které jím rezonuje. Já odjakživa nesnáším, když je někdo jakkoli utlačovaný. Většinu času se pohybuju mezi lidmi, kteří jsou tolerantní a otevření a je pro mě nesmírně těžké pochopit, jak někdo může nepřijmout jiného člověka pro jeho sexuální orientaci, a dokonce si myslet, že má právo mu něco takového zakázat nebo ho na základě toho trestat.
I tady jste hrála s maminkou, a dokonce taky se svou starší dcerkou Fany. Jaké to bylo potkat se před kamerou všechny tři?
Fany si už před pár lety zahrála ve Zkáze Dejvického divadla ve scéně s Davidem Novotným a Hynkem Čermákem, tam hrála sama sebe a byla v pohodě. Tentokrát mi zavolala producentka Maja Hamplová, že by se jim Fany do role hodila a co já na to říkám. Probrala jsem to s Fany, a ta, když zjistila, že si může vydělat svoje vlastní peníze, kývla. Na place se pohybovala, jako by se nechumelilo. Seznámili se s Honzou Hřebejkem, který jí řekl, co od ní potřebuje. Já jsem ji nijak nepřipravovala, nechala jsem všechno na něm. Ode mě jen věděla, že se musí naučit text. Ale Honza jí pak dovolil, aby ho říkala svými vlastními slovy. Takže Fanča byla v pohodě, ale zároveň jsem měla pocit, že pro ni natáčení není nic mimořádného. Byla to pro ni příjemná brigádka mezi sympatickými lidmi, užila si srandu, v maskérně si půjčovala věci, kamarádila se s kostymérkami a tak. Pro mě bylo natáčení nás tří moc hezký zážitek. Minisérie vznikala v době covidových omezení, v době největšího lockdownu, kdy divadla nehrála, ale filmový průmysl fungoval a já jsem si užívala, že můžeme trávit všechny tři čas spolu. A mám radost, že tohle naše pracovní spojení zachytily kamery a ono zůstane zdokumentované. Honza Hřebejk má rád improvizaci a své herce k ní vede, nebrání se tomu, abychom vymysleli jakékoli blbiny, a pokud se mu hodí, rád je do děje využije. Takže s ním zažívám pokaždé velmi tvůrčí a svobodné natáčení. A protože se mnou byly na place i máma a dcera, cítila jsem se velmi komfortně a přirozeně, jako by na nás ani nemířila kamera.
Související články
MARTHA ISSOVÁ
MARTHA ISSOVÁ
Narodila 22. března 1981 v Praze, je dcerou herečky Lenky Termerové a filmového režiséra Morise Issy. V divadle začínala v roce 2000 na Fidlovačce, ale léta už patří do souboru Dejvického divadla. Viděli jsme ji například v seriálech Hop nebo trop, Dobrá čtvrť, Helena, Čtvrtá hvězda, Zkáza Dejvického divadla a teď nejnověji v Pozadí událostí. Zahrála si v pěti filmech Alice Nellis – Tajnosti, Mamas & Papas, Perfect Days – I ženy mají své dny, Sedmero krkavců a nejnověji Buko. Režisér David Ondříček, její muž, ji obsadil do filmu Zátopek a Dukla 61, za nějž získala Českého lva v kategorii Mimořádný počin v oblasti audiovize. Má dvě dcery – desetiletou Františku a čtyřletou Emílii.
ZDROJ: TV Mini
