Ačkoli si pamatuju, jak jste zaníceně lál sociálním sítím, stal se z vás youtuber!

To přišlo v koroně, strašně jsem se nudil a efekt mého vstupu do virtuálního světa byl prakticky nulový, na druhou stranu mě mile překvapily velké ohlasy na Instagramu, kde jsem naživo četl zkrácené verze divadelních her, poslouchali je lidé po celé republice, dokonce i v zahraničí. Knížka, ze které jsem četl, se jmenuje Divadlo nás baví a je super, na pár stránkách najdete nejen obsah hry, ale i přímé řeči a dialogy, to bylo hrozně fajn.

Je o vás známo, že jste workoholik, jak jste nucenou nečinnost snášel?

Těžko, nebylo to dobré období, hodně mi vadila nejistota, co bude. A pořád mě štve pocit, že dění okolo viru je nesmyslně hysterické. Lidé jsou již půl roku neustále udržováni ve strachu, napětí, stresu… Chápu hygienická opatření, chápu, že se musíme chránit, ale když je jeden člověk nakažený, proč musí do karantény všichni kolem, to mi hlava nebere. Pořád mi v ní tiká, že si s námi určitá skupina lidí dělá, co chce, což mě neskutečně štve. Snažím se číst a poslouchat názory z řad odborníků – lékařů. Ale těm se v médiích bohužel moc prostoru nedává.

Čtěte také

Čtěte také

Jana Fabiánová: Muži v USA o sobě na rozdíl od českých nepochybují a váží si žen

Showbyznys je jedna z oblastí, která to odnesla zvlášť zle…

Ze dne na den nám zakázali pracovat a přišli jsme o veškeré příjmy, jen tak, zničehonic. Spousta lidí žije v hlubokém omylu, že umělci a herci vydělávají těžké miliony, a říkají si: „Tak ať hezky drží hubu a berou ze svých milionových rezerv!“ Jsou to samozřejmě naprosté nesmysly a celý život se snažím rozklíčovat, odkud se tyhle dezinformace berou.

Každopádně díky vašim youtuberským aktivitám jsem zjistila, že jste se setkal v rámci natáčení nového filmu „Stáří není pro sraby“ s legendárním Emersonem Fittipaldim. Jaké to bylo?

Pecka, úžasné setkání! Tvrdím, že opravdu velké osobnosti jsou úplně v pohodě, a znovu se to potvrdilo. Kdo něco umí, nemusí na sebe upozorňovat. Fittipaldi je usměvavý, milý, pokorně se učil české věty… Začínali jsme v neděli v osm ráno a on byl za pět minut osm na místě a s úsměvem. A tak to má být.

Čtěte také

Čtěte také

Dita Pepe o tom, proč ráda fotí ženy a proč měla výčitky, když dcery byly malé

Ve filmu hrají tři generace Dejdarů, vy, váš tatínek i syn.

Režisér Tomáš Magnusek to pojal jako takovou spíš raritu, vzpomínku pro nás, že jsme se někde objevili společně. Táta nějaké zkušenosti s natáčením má a Matěj, ač herec není, to kupodivu slušně dával.

Co vím, tak měl našlápnuto na kariéru hokejisty…

Našlápnuto měl, hrál v Americe, ale bohužel přišlo zranění a musel přestat, taky hodně těžké období, ale člověk se musí dívat, co bude dál, najít nový směr. Šel studovat, pomáhá mi tady s barem, s přítelkyní vytvořili oděvní značku, děláme hodně věcí společně. V Americe jsme pár let všichni žili, jsem neskonale vděčný za tu zkušenost, ve srovnání s námi je to nebe a dudy.

V čem?

Třeba jak moc si cení svojí národní identity, jsou na ni hrdí, nebo umí dodržovat pravidla, což se u nás nenosí. A jako otci dětí se mi líbí jejich systém vzdělávání.

Vždyť je tam příšerně drahé!

Soukromé ano, my jsme získali zkušenosti se státním i soukromým školstvím, dcera napřed chodila do soukromé školy, protože pokud nemáte víza, tak vás na státní školu nevezmou, a až pak na státní. Američané mají ve všem takový pořádek a disciplínu, o kterých tady nemá nikdo ani ponětí, drtivá většina lidí u nás by to nepřenesla přes srdce. My Češi jsme tak trochu anarchisti, kterým pravidla moc neříkají a neradi je respektují. Tam, i když zaplatíte šílené školné, pokud bude dítě dělat průšvihy nebo na školu kašlat, bez mrknutí oka ho vyhodí. Studenti i školy totiž sbírají kredity a školy si je kvůli nějakým vylomeninám nenechají snížit. Neexistuje nějaké terorizování učitelů ze stran žáků nebo rodičů, jako se to čím dál častěji děje u nás.

Jste na nás moc přísný.

Ne, vždyť jsem taky Čech… Ale všimla jste si, kolik lidí u nás na Ameriku nadává a posmívá se, jak je to jejich „how are you“ trapné, otravné a tak dále? Podle mě je to naším vlastním zklamáním, že ve skutečnosti nejsme ochotní a hlavně schopní být vstřícní, milí, usměvaví. Po čtyřletém pobytu v Americe vnímám jako nejbolavější a největší rozdíl chování lidí navzájem. Mně je stokrát příjemnější, když se na mě ráno někdo usměje a zeptá se, jak se mám, aniž by mě třeba znal, než když se tváří, že by mi nejradši rovnou jednu fláknul, jako se to běžně děje tady. A uvidíte, kolik lidí v komentářích mi bude nadávat, ať si tam táhnu, místo aby se zamysleli, jestli na tom něco není.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Čím to?

Myslím, že se zapomnělo na to, že zdvořilost a milé chování je znakem gentlemanství a určité úrovně. Možná máme pocit, že to je spíš slabost, a tak přebíjíme vlastní neschopnost být také takoví ironií a hulvátstvím. Ale běda, když na to někoho upozorníte. Nejsme schopni uznat vlastní chyby a pomýlení. V Americe vám úplně cizí člověk pochválí hezké šaty a popovídá si, klidně, i když vás nezná a třeba už nikdy neuvidí. A víte, co mě na nás ještě mrzí? Nedostatek národní hrdosti, o které jsem mluvil, a neúcta k symbolům. Jsme jediný národ na světě, jehož fanoušci na stadionech třímají fixou popsanou státní vlajku! Aby svět náhodou nepřišel o důležitou informaci, odkud ten chytrák přijel. Je naprosto nemyslitelné, a možná že i trestné, aby někdo počmáral americkou vlajku třeba perlou: Jsem z Connecticutu! U nás se na zápase podíváte na české vlajky a je to k pláči. Přitom máme být sakra na co hrdí!

Tak to připomeňte – kdo, když ne my, kdy, když ne teď?!

Ano. A hlavně nechci, aby to vypadalo, že jen kritizuji. To není kritika, to je pouze moje vlastní analýza. A byl bych rád, aby z mých slov bylo jasné, jak moc to tady mám rád a jak moc mě mrzí, když si ten život sami komplikujeme! Jsme úspěšný národ, plný velikánů ve všech směrech, akorát neumíme mít obdiv ke schopným lidem. Co se nadaných lidí týče, jsme co do počtu obyvatel výjimečný národ, ale jako bychom se za to styděli, jako by nás to štvalo. Proč nejsme schopní udržet vynikající vědce, lékaře, aby u nás zůstali? Proč musí jít za lepším jinam? Ale abych jen nenadával, třeba Jaroslav Kubera byl statečný člověk. Teď Miloš Vystrčil je konečně zase jednou člověk, který ukázal nějakou národní hrdost, nebo Karel Komárek šel a koupil školám piana, která Číňani odmítli odebrat. To jsou gesta hodná následování, zaplať pánbůh za ně. Ovšem mainstream je odsoudí, jak jinak.

Začínám chápat, proč, ačkoli jste obecně brán spíš jako bavič a vtipálek, ty velké role, které jste hrál, jsou charakterní a velmi vážné.

To říkáte jako jedna z mála. Lidi mě takhle opravdu nevnímají. Je to hodně dáno televizním vystupováním a média mě navážno vlastně ani vidět nechtějí. Když jdu třeba něco fotit, slyším: Pane Dejdare, vy se ale musíte smát! Když se někde objevím: Buďte vtipný, udělejte nějakou kravinu!

Čtěte také

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Tak to jde dost proti vaší současné roli ve Specialistech, tam jste za vážného drsňáka.

A to mě na tom baví, jak lidi řeší: Ty jsi úplně jinej! I dcera má s mojí postavou problém: „Tati, proč seš tak hnusnej na tu novou?“ Scenáristi se i snažili moji postavu zjemnit, ale jsem zásadně proti, vždyť drsností a nepřístupností je Pepa Strouhal pro diváky charakteristický a zajímavý, má nějaké rysy, výraznou osobnost. Bojuju za něj, jak se při natáčení vystřídají režiséři, musím si svoji figuru obhajovat, v tom presu a náloži, ve které točíme, si Pepu hlídám.

Takže to, že se u nás seriály točí ve vražedném tempu, se jenom tak neříká?

Vůbec ne, točí se pod tlakem, v šílené rychlosti a je to na škodu věci. Napřed slibují, kolik bude dní na natočení dílů, kolik bude exteriérů… Naštěstí u Specialistů není jediné studio, točí se v reálu, i proto výsledek vypadá dobře.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Tomu nerozumím.

České studiové seriály, to je tak očividný papundekl, že má s realitou jen málo společného. Lidi od filmu u nás umí studiovou scénu udělat skvěle, o tom žádná, i proto sem jezdí točit velké světové produkce, ale na naše seriály produkce nedají peníze, strašně se škudlí a pak to podle toho vypadá. Třeba Comeback, natočili jsme ho před deseti lety, reprízuje se, z čehož mimochodem my, herci, nemáme nic, protože soukromé televize neplatí reprízné, ale každý díl má dobře tři reklamní bloky, takže se na tom televize musí šíleně napakovat. Tak proč nějaké peníze neinvestuje do lepšího vybavení a kvalitnějšího natáčení? Třeba u Specialistů byl původně na jeden díl o natáčecí den víc. Dneska máme za den natočit osmnáct obrazů, to je nelidská nálož, strašný!

Ale vždyť ti producenti musí vědět, že to není ani pro výsledek dobré.

Dokud se lidi budou dívat, je jim to jedno, divák dneska skousne úplně všechno. Když dřív byl jeden a pak dva kanály, bylo to něco jiného, nechci říct, že lepšího, ale systém natáčení byl jiný. Vím na sto procent, že by ta práce šla udělat mnohem líp, ale opasek se pořád utahuje. A je to samozřejmě i naše chyba, myslím nás, herců. Když máte na natočení jednoho dílu čtyři dny, pak řeknou „výjimečně se něco stalo, musíme to zvládnout za tři“ a vy to zvládnete, tak už to na ty čtyři nikdy nevrátíte. Jednou jste to zvládli, tak proč ne i příště, že jo.

A když se postavíte na zadní?

Prostě vás přeobsadí a nazdar. Od kvality se obecně odstupuje, proto jsem za Specialisty vděčný: reálné domy, kanceláře, ulice… Možná i proto má takovou sledovanost, stejně jako Policie Modrava, po všech těch mizerných studiích najednou užaslý divák vidí strom, slunce, opravdická ulice, hele, prší! Ostatní filmaři se toho pozvolna chytají, takže herce a tím i diváka na chvilku pustí ven – a všichni se nadechnou.

Čtěte také

Čtěte také

Akrobatka Anna Schmidtmajerová: Kvůli sociálním sítím žijeme v šílené přetvářce

Já jsem se nadechla už u Comebacku. U nás to byl nový formát, věřil jste v něj?

Věřil, protože jsem věděl, jak poctivou průpravou tvůrci prošli, měli specialisty na sitcom, kteří měli podrobný manuál, sitcomovou bibli, kde je minutu po minutě rozepsáno, jak točit záběry, jde o speciální způsob natáčení a bylo to taky poprvé u nás, kdy se tím tvůrci přesně řídili.

Je pravda, že na vzhledu Ozzáka jste měl lví podíl?

No jo, potřeboval jsem se změnit tak, abych to nebyl na první pohled já. Comeback se začínal vysílat v době, kdy běžela zároveň třetí série Zdivočelé země, a já nechtěl, aby se diváci při přepínání dívali z jednoho Dejdara na druhého. Vymyslel jsem kníra, tu mařenu dlouhou, břicho, i to kulhání, v kombinaci s oblečením někteří lidé dlouhé týdny nevěděli, kdo Ozzáka hraje. Nepoznávali mě lidi ve studiu, ze začátku i vrátný nebo paní v cateringu.

Oslovují vás jako Ozzáka lidi na ulici, v hospodě?

Když si na sebe občas Ozzáka oblíknu, nikdo mi neřekne jinak, žádný Dejdare nebo Martine, je to Ozzák. A to si strašně cením, že mě berou fakt jako jeho, já ho v tu chvíli nehraju, ale jsem. A to se mi líbí, když si vás přímo spojí s nějakou konkrétní rolí nebo rolemi. Oslovení Maděro nebo Ozzáku mě potěší daleko víc než Dejdare.

Tak to vás musí i těšit, jak moc je Ozzák oblíbený.

Když měla kapela Visací zámek výročí pětadvacet let, běžela v rádiu anketa, kdo s nimi má zahrát na výročním koncertu jejich největší hit Známka punku. V hlasování byly hvězdy typu Kamil Střihavka, Fanánek… A vyhrál to Ozzák! Když mi to zavolali, vůbec jsem je nebral vážně, byl jsem si jistý, že je to další Lábusův fór, a pokládal jsem telefon. Až mě zapřísahali, ať nezavěšuju, že je to doopravdy! Na koncert, kde byly snad tři tisíce pankáčů, jsem se opatrně vplížil, byl jsem si jistý, že kdybych vylezl na pódium jako Dejdar, dostanu vmžiku půllitrem do hlavy, ale vylezl jsem jako Ozzák – ty pankáči se mohli zbláznit! To bylo, jako když vylezou Rolling Stones, byl jsem v naprostým šoku! Skákali, křičeli u vytržení… Pak jsem se zase převlíknul a vyplížil se opatrně zadním vchodem, už jsem pro ně byl někdo jiný, nevěřím, že by se se mnou bavili. Ozzák si holt žije vlastním životem.

Čtěte také

Čtěte také

Herečka Eva Salzmannová: Talíře už u nás doma nelítají

MARTIN DEJDAR (1965)

• Herec, dabér, moderátor, producent.

• Vystudoval DAMU v Praze, od roku 1987 je v angažmá ve Studiu Ypsilon.

• Ztvárnil řadu rolí ve filmech i seriálech (Šakalí léta, Amerika, Učitel tance, Zdivočelá země, Specialisté…).

• Je držitelem Českého lva za hlavní roli ve filmu Učitel tance (1995).

• V dabingu propůjčil hlas řadě postav (dabuje mj. Eddieho Murphyho, Jima Carreyho, postavu Barta Simpsona…).

• Spoluzaložil hokejovou charitativní show HC Olymp (2006).

• Je ženatý, má dvě děti.