V Česku vystudovala Martina Babišová žurnalistiku, ale pak ji láska zavedla do Irska, kde odstartovala úspěšnou hereckou kariéru. Dřív chtěla hrát jen psychopatky, teď cítí, že důležité je umět zahrát obyčejnou holku. „Mám pocit, že nejhorší věci, které se mi staly, mě nakonec vrhly někam, kde se něco naopak podaří, nahodilo mě to jiným směrem, přišlo něco jiného pěkného nebo jsem se do něčeho sama pustila. Nejdřív nastoupí fáze smutku a sebelítosti, pocity nespravedlnosti, ale pak se dostaví vztek a z toho s prominutím nasrání přichází velká vlna energie.“
S předním designérem a architektem Jiřím Pelclem jsme se sešli v jeho pražském ateliéru plném skla, porcelánu i nářadí. Navrhováním se zabývá přes čtyřicet let, letos byl uveden do Síně slávy českého designu. Má podle něj prostředí, ve kterém žijeme, vliv na naše vztahy? „Může mít, a dost velký. Zvlášť u rodinných domů by proto neměli architekti exhibovat, ale snažit se přiblížit lidem, kteří v nich budou žít. A hodně důležitý je provoz. Když vidím ty třímetrové mramorové a úplně vypíglované kuchyně! Nikde žádná komora ani špajz, přitom všichni víme, kolik je kolem kuchyně krámů. Než přijde fotograf, někam se uklidí, ale nezmizí – musí tam pak někde být, protože je v kuchyni potřebujete. Každý sice ocení, jak je interiér čistý, ale domácnost není nikdy čistá. Je to proces, zvlášť když jsou v ní děti. Osobně bych dělal kuchyně poloviční a v návaznosti u nich velký špajz.“
Lidé, kteří zažili panickou ataku, popisují, jak se nemohou nadechnout, buší jim srdce. Myslí si, že umírají. Jak tento stav znenadání přichází, tak naštěstí také odchází. Co zůstává, je strach z toho, zda a kdy se tento nezvaný host našeho nahromaděného stresu zase objeví.
Protože se polovina redakce právě těší se svou rajčatovou sklizní a některé mají problém s tím, co z nich stále vařit, vybrali jsme ty nejlepší recepty, které na rajčatech stojí.
Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 35), který je nyní na stáncích:
Vlasta (číslo 35)
