Jak jste slavili Velikonoce jako děti?

Matěj Opočenský: Chodili jsme na pomlázku, ve městě i u babičky na vesnici. Přiznám se, že jsem Velikonoce asi do šestnácti let nevnímal jako nějaký speciální čas, třeba ve srovnání s Vánoci.

Petr Glogar: Pocházím z křesťanské rodiny z malé moravské vesnice, kde takové oslavy byly samozřejmé. Začínalo se na Zelený čtvrtek, kterým začíná takzvané Třídenní. To jsme chodili klapat, ale jen my kluci, to byla výsada chlapců. My jsme nepoužívali hrkačky, ale klapačky, a ty jsme si vyráběli sami nebo s tátou. Na to jsme museli najít správné dřevo, aby to znělo. A teď si představte takových dvacet kluků s rachotícími klapačkami, kteří jdou vesnicí ráno v šest, v poledne a večer v šest! Na mši se nezvonilo, protože „zvony odletěly do Říma“, místo toho jsme tedy klapali. A na Bílou sobotu jsme se chodili umývat studenou vodou do potoka. Na Velikonoční pondělí jsme chodili na šmigrust (mrskačku, pozn. red.). Tatary (pomlázky, pozn. red.) jsme si pletli sami, muselo se najít pružné proutí. Chodili jsme po spolužačkách, po rodině. Spíš než lehce brutální pohanský rituál oslavující plodnost to pro nás byla společenská událost spojená s fůrou legrace. Bylo u toho důležité vstát co nejdřív, třeba ve čtyři, a už jsme valili!

MO: Nás s bráchou učil děda plést pomlázku a košíky. Když se na to podívám zpětně, tak kromě pletení nám děda předával i svůj životní postoj – byl to velký kliďas. A když jsem byl starší, pamatuju si bohoslužbu, která byla jiná než obvykle. Byla u jednoho stolu, kde jsme na Velký pátek slavili Večeři Páně. Tehdy to na mě dýchlo svou jinakostí – farář nebyl v taláru, četl se pašijový příběh. (Rozhovor vznikal v roce 2021 - pozn.redakce.)

Proč máme Velikonoční pondělí?

PG: Je to snad pozůstatek z Rakouska- -Uherska, v jiných zemích se to neslaví, je to jen jakýsi den volna navíc. Třeba v Itálii se nám diví, proč ho slavíme. U nás si lidé pod Velikonocemi představují pondělí, to je ten svátek. Ale pro křesťany je to jen jeden ze čtyřiceti dnů, které následují po Velikonoční neděli.

Čtěte také

Margareta Křížová

Čtěte také

Video: Investujte do sebe. Celoživotní vzdělávání se vám vždycky vyplatí

Kdo chodí na Velikonoce do kostela?

PG: Například když přijdou lidé na půlnoční, tak z takových osmdesáti procent jsou tam proto, že chtějí zažít tu atmosféru, patří to k rituá lu Štědrého večera. Ale na Bílou sobotu v noci, to přijdou lidi, kteří vědí, o co jde. Velikonoční bohoslužba představuje přechod ze smrti do života.

MO: Při Vánocích jde o narození, je to veskrze pozitivní, radostné, dávají se dárky. Zato Velikonoce smrdí smrtí. Je tam něco, co člověk nechce úplně slyšet. Abychom pochopili význam smrti na Velký pátek, musíme se tím nechat trochu unést, musí nás to oslovit, abychom dospěli ke vzkříšení. Není to tak bezprostřední jako Vánoce.

Jak se na Velikonoce připravujete?

PG: My se na Velikonoce připravujeme půstem, který začíná Popeleční středou, při ní přijímáme znamení popela, popelec. Pro mě je to úžasná zpráva: není to pro mě „jsi popel, jsi nic, k ničemu“, ale pro mě to znamená „jako člověk jsi křehký“. Vždyť stačí jedna vteřina, nepozornost na silnici, okamžik, a váš život se úplně změní. Popeleční středa je vstupem do čtyřicetidenního období, do kterého nevstupujete jako king, nějaký borec, ale ten, který je křehký a lehce zranitelný, abychom pak na konci slavili Velikonoce. Vloni jsme připravovali Popeleční středu netradičně – nikoliv jako mši, ale jako bohoslužbu, setkání, zamyšlení i s lidmi, kteří běžně do kostela nechodí, vytvořili jsme v kostele prostor pro kohokoliv, kdo by chtěl přijít. A kostel byl úplně narvaný! Byl tam velký stůl s nádobou plnou popele. Udělali jsme to tak, že kdo chtěl, mohl přijít za mnou, aby označení přijal. Ale také si mohli popelec udělovat lidé vzájemně, a tak si ho dávali otcové a synové navzájem. Na konci jsme dostali symbolicky kousek chleba a hlt vína. Nebyla to mše, jen jednoduchý rituál, kterým jsme dali najevo, že jsme tu spolu a společně kráčíme k Velikonocům.

Co se u vás dělá na Zelený čtvrtek?

PG: Tento den je ve znamení služby, což znamená třeba umývání nohou. To jsem dělal jako farář ve farnostech a dělali jsme to i v klášteře. Vybral jsem si deset dvanáct lidí, muže ženy, mladé staré, kteří vykonávají nějakou službu – pracovali v neziskovkách, ve zdravotnictví a podobně, těm jsem umýval nohy, což je gesto služby. Oni byli těmi, kdo slouží jiným.

A na Velký pátek?

MO: Na Velký pátek nemáme speciální pořad bohoslužby. Čte se celý pašijový příběh. Snažíme se konfrontovat s konečností člověka, který nebyl jen člověkem, a vzkříšením je ukázán v novém světle.

PG: Jako dítě jsem to moc nevnímal, později mě pak překvapilo, jak jsou na Velký pátek – který byl donedávna dnem všedním – tak plné kostely. Jako by lidé potřebovali potvrzení, že bolest a utrpení patří do našeho života. A že tím to ale nekončí.

MO: Ono by křesťanství bez Velikonoc nedávalo smysl. Nám se ve Vršovicích povedlo, že máme po Popeleční středě ve čtvrtek ekumenické bohoslužby, většinou slavíme u svatého Václava. Jsme tam tři církve – husité, katolíci a my – a všichni společně jsme přijímali znamení popele. Přiznám se, že nejsem extra rituálním člověkem, ale přijímání popelce a jeho udílení mi přišlo silné. Vnímal jsem to tak, že to naše farnosti propojilo, utužilo to vztahy.

Čtěte také

Spisovatelka Karin Lednická

Čtěte také

Recenze nové knihy Karin Lednické: Životice podle vzoru Lidice

Jaké byly ty loňské svátky?

PG: Málokdo věřil, že by Velikonoce neměly být stejné jako vždy, že by se třeba neotevřely kostely. Ale ony byly jiné. Prožívali jsme je jinak, sáhli jsme si na dřeň a možná jsme objevili něco ještě daleko podstatnějšího. Možná si pamatujete snímek papeže Františka, jak jde na Velký pátek sám, úplně sám přes Svatopetrské náměstí, což byla silná výpověď o tom, co se teď děje. Na Hradčanech jsme 1. března otevřeli zrekonstruovaný klášter, aby se za pár týdnů vše zavřelo. A tak jsme začali vysílat, odtud, včetně velikonočního nočního bdění u ohně venku na terase.

Je pořád zvykem, že se lidé na Velikonoční neděli zdraví specifickým způsobem, tedy „Kristus vstal z mrtvých!“ a v odpověď „Opravdu vstal z mrtvých!“?

MO: My se zdravíme jako po každé Večeři Páně „Pokoj tobě“, s podáním ruky.

PG: Určitě to tak chodí. Velikonoční liturgie je tak bohatá, že je jako magnet, rezonuje, vibruje ve společenství. Takže když se pak řekne „Pozdravme se pozdravením pokoje“, lidé se začnou objímat, mají radost. Ta zkušenost je tak silná, že se pak chtějí pozdravit s úplně každým. Je to, jako by spolu prošli něčím těžkým, asi jako když se dostanete z nějaké prekérní situace a máte to za sebou.

Podle toho, co oba říkáte, to vypadá, že zatímco jsou Vánoce taková pohádka, jsou Velikonoce drama.

MO: No jistě, že to je drama!

PG: Pohádka či Vánoce, to je milý příběh, radost, je to srozumitelné.

MO: Pohádka je tak hezké slovo – je to něco, co vznikne po hádce, tedy v momentě, kdy už je po konfliktu, kdy už je klid.

Když bude chtít někdo „zvenku“ přijít do kostela, co tam má čekat? Lidé se mohou bát, že obzvlášť při Velikonocích vstoupí, zasáhnou do něčeho, co jim nepřísluší, že nebudou vítáni. Co byste jim řekli?

PG: Ať přijdou! Neexistuje žádná brána, turniket, které by třídily, kdo může, nebo nemůže přijít. Já bych člověku poradil, aby si sedl a díval se. A dívat se není špatně, naopak, to je skvělá věc. Lidé se přece dívají, protože jsou zvídaví, protože mají nějakou otázku. Aby moc nepřemýšleli nad tím, proč ti lidé u nás vstávají, klekají, zase vstávají a něco dělají. Spíš bych doporučil, aby poslouchali a vnímali, co se říká. A třeba nebudou rozumět, ale to vůbec není podstatné, my taky nerozumíme všemu, co děláme. Nemusíte se cítit trapně, takových lidí je tam fůra!

MO: Já bych si někdy přál, abychom „my uvnitř“ uměli ty zdi odstranit tak, aby zůstala stavba, ale aby zdi byly prostupné, aby nebylo tak silné dělení na ty uvnitř a ty venku. Jestli správně chápu křesťanství a poslání velikonoční zvěsti, je to podobné jako slova jedné písně: „Otevřete brány hradeb kamenných a srdcí svých a pusťte dovnitř dobrou zprávu“. Přál bych si, abychom uměli tlumočit tu dobrou zprávu, která zní o Vánocích i o Velikonocích, protože skutečně se tam neděje nic, k čemu by člověk neměl mít přístup. Jsou samozřejmě rituály, ke kterým se nedá připojit úplně automaticky, nebo aniž byste věděli, co to je, tím myslím třeba Večeři Páně. Ale automaticky by se k nim neměli připojovat ani lidé věřící. Přijít a slavit bohoslužby může každý, ať už má za sebou spoustu průšvihů, nebo se naopak cítí jako dokonalý.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

RECEPT: Velikonoční radosti (netradiční)

PG: Lidé „zvenku“ jsou pro nás dobrou zprávou. Přinášejí otázky, které si třeba my nikdy nepoložíme, proto jsou vzácní. Někdy říkám, že my jako církev dáváme odpověď na otázky, které nikdo nepoložil. Ti lidé se ptají úplně jinak. Třeba: Proč tohle děláte? Co to znamená? A my o tom musíme přemýšlet a odpovědět. Ovšem tak, aby tomu ten člověk porozuměl, ne nějakou nesrozumitelnou frází. Myslím si, že to není jen to, že otevřeme dveře, ať lidi přijdou, ale mělo by to jít ještě trochu dál – církev by měla být vycházející.

To neznamená jít na náměstí a vykřikovat tam, to nemáme ve zvyku. Ale když půjdeme ven, setkáme se s člověkem, který má úplně jiný život než já vevnitř, a to mě zajímá – co ho trápí, jaké má otázky.

MO: Ta představa, že ti uvnitř to znají, je totálně mylná! I my tam přece chodíme s tím, že se taky ptáme. Pokud si někdo myslí, že my, co tam chodíme, to víme, tak je to jinak. My to taky nevíme, a proto tam chodíme!

Jaké bývají reakce cizích lidí, když se dozví o vašem povolání?

MO: Jsou zajímavé. Často si ťukají na čelo „no takovej mladej, to přece není možný“. Jednou se mi stalo, že si ze mě dva muži dělali na parkovišti legraci, utahovali si ze mě, chtěli mi vzít nějaké věci, dobírali si mě. Úplnou náhodou se pak provalilo, že jsem farář, a oni mě najednou požádali o požehnání, na parkovišti! Byli to vojáci, kteří měli v Afghánistánu výbornou zkušenost s kaplanem, který jim několikrát pomohl a žehnal jim. Dodneška si při vzpomínce na tu bizarní situaci říkám, u čeho jsem to vlastně byl?!

Narážíte na nějaké mýty, omyly? Ptají se lidé třeba, jestli se musíte křižovat?

PG: Každá otázka je dobrá, takže ani na ty, které mi připadají zvláštní, neodpovídám stylem „co tě to napadlo, to je blbost“, ale vnímám je jako začátek dialogu. Třeba se člověk zeptá na nějakou věc, řekne to takhle, ale často za tím bývá cosi jiného a hlubšího. Kdo jsem já, abych ho moralizoval, já mám jen jinou zkušenost, o kterou se dělím. Pokud budu moralizovat, pravděpodobně se už nebude na nic ptát a příště raději ani nepřijde.

MO: Když už někdo položí otázku, je to perfektní! Dokud se ptáme, je to bezvadné.

PG: Dokud se ptáme, žijeme. Ve chvíli, kdy je nám všechno jasné, život končí.

Čtěte také

Nenosíte? Prodejte to!

Čtěte také

Slow fashion: Popularita second handů roste. Zejména těch onlinových

Slovníček velikonočních pojmů

● Popeleční středa

Lidé si při bohoslužbě navzájem dělají (nejčastěji na čelo) popelec, tedy znamení popela, symbolu pomíjivosti, je to první den čtyřicetidenního půstu.

● Svatý/pašijový týden

Květná neděle (do kostela se nosí kočičky a zelené ratolesti, aby je kněz požehnal), Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Velikonoční neděle.

● Třídenní

Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, vrcholí jím takzvaný Svatý týden.

● Zelený čtvrtek

Tento den odlétají zvony do Říma (až do neděle mlčí), místo nich nastupují řehtačky a klapačky.

Velký pátek

Den ukřižování Krista. V lidových tradicích je spojený s magickými silami, podle legend se otevírají skály s poklady.

● Bílá sobota

V předvečer či o půlnoci se slaví vzkříšení Krista.

● Velikonoční neděle

Zmrtvýchvstání. Největší křesťanský svátek, oslavuje se zázrak vzkříšení, přechod z temnoty do světla. V praxi je to den, kdy se jedí slavnostní pokrmy a obléká slavnostní oblečení, často nové.

● Velikonoční pondělí

Vzniklo nejpravděpodobněji z prozaických důvodů, kdy se po velkých svátcích ustanovil další den volna. Jednou z teorií je, že když dříve lidé chodili do kostela z velké dálky, potřebovali na návrat a zotavení ještě další den.

● Vigilie

Mše v noci ze soboty na Velikonoční neděli, kdy se před kostelem zapálí oheň, o který se zapálí paškál (svíce) a ten se vnese do kostela. Symbolizuje přechod z temnoty do světla. Latinský název odkazuje na bdění, kdy věřící společně čekají na svítání. Při vigiliích se křtí dospělí, světí se předměty jako svíce, kočičky...

● Paškál

Až několik kilogramů vážící svíce, která se při vigiliích noří do svěcené vody a až do Letnic se zapaluje v kostele při křtech, svatbách, pohřbech atd. Když měl někdo udělat vážnou výpověď, vzal se do kostela, aby přísahal, a sáhl při tom na paškál. Odtud rčení „vzít na paškál“.

● Talár

Černé roucho, v Českobratrské církvi evangelické se doplňuje tabulkami, dvěma proužky bílé látky či krajky.

● Umývání nohou

Symbolický projev pokory. Ježíš umýval nohy svým učedníkům.

MATĚJ OPOČENSKÝ (36)

• Farář vršovického sboru Českobratrské církve evangelické.

• Potomek volyňských Čechů, hrdých zemědělců. Evangelickou víru si v 19. století přenesli do Ruska a po 2. světové válce se vrátili domů.

• Studoval Evangelickou teologickou fakultu v Praze.

• Pracoval jako pošťák, asistent senátora, vrátný a v pohostinství.

• Baví ho práce se dřevem. Chtěl se starat o les, který babička zdědila, a skrze evangelickou Diakonii pomoct vzkřísit život v kostele ve Zruči nad Sázavou.

• S manželkou jim radost dělají dvě děti Meda a Vít.

Petr Glogar Petr Glogar Zdroj: Martin Divíšek

PETR GLOGAR

• Bosý karmelitán, kněz a rodinný terapeut, řídí klášter bosých karmelitánů na Hradčanech – Fortnu.

• Věnuje se mužské spiritualitě, vede akce pro muže a manželské páry, přednáší a nabízí duchovní doprovázení.

• Studoval na Gregoriánské a Lateránské univerzitě v Římě.

• Má rád hory, čím vyšší, tím lepší. Mnohé překážky jsou pro něj impulzem k vytváření nových cest a hledání tvořivých řešení.

• Baví ho život sám.


Článek vyšel v časopise Vlasta č. 14 z 31. 3. 2021.

Převzato z časopisu Receptář.

Čtěte také

Na snímku prezident republiky Edvard Beneš s manželkou Hanou Benešovou na návštěvě Mariánských Lázně v květnu roku 1947š na kolonádě.

Čtěte také

V Karlových lázních se koupal už Karel IV., Poděbrady miloval Vlasta Burian