Přiznaným postojem mé maminky k chvále totiž je, že dělat věci správně je normální a není potřeba o tom mluvit ani za ně vyzdvihovat. Druhým postojem, ovšem už z její strany popíraným, je, že všechno lze udělat líp.

Obojí je asi pravda. Jenže když téměř padesát let žijete jako nechválené dítě, jehož každou činnost lze ohodnotit návrhem na zlepšení, bylo by spíš divné, kdybyste si nejčastěji nepřipadala úplně nemožná. To potvrzuje americká psycholožka Karen C. L. Anderson ve své knize „Matky, dcery a komplikované vztahy“, když tvrdí, že deficit pochvaly a neustálé zpochybňování od člověka, který by vám měl poskytovat bezvýhradné bezpečí, vede v dospělosti k nepřekonatelnému deficitu sebevědomí a vtíravému pocitu nedostatečnosti. Tyto pocity pak psycholožka označuje za přímý zdroj škodlivých vzorců chování, mezi něž řadí neschopnost postavit se za sebe sama, nedostatek disciplíny, vstupování do závislých vztahů, sociální izolace, a dokonce i nevědomé sabotování vlastních úspěchů. Bez výhrady s ní souhlasím.

Čtěte také

Plastická operace prsou

Čtěte také

Plastické operace a estetické zákroky jako marnivost? Pozor, můžou i pomáhat!

Díky náhledu na sebe sama, který mi už roky poskytuje terapie, jsem dokázala, byť dost bolestně, rozklíčovat, že naprostá většina mých špatných vzorců pochází právě z toho, že jsem neustále ve střehu, co zase udělám špatně, kdo a kdy to odhalí a jak to napravím. To v praktickém životě ovšem nepřinese požadovanou dokonalost a upřímně, ani touhu po ní, ale naopak jakousi formu mírné rezignace. Když se něco nepovede nebo nepovede úplně dokonale, nejsem překvapená a nevybudí mě to k lepšímu příště. Když je něco příliš obtížné, do řešení vstupuji s očekáváním, že to spíš nezvládnu. A přes nos si slušně umím dát i ve vztazích. Ať jsou od počátku seberůžovější, vždycky je dokážu rychle zpochybnit. Nejčastěji si mezi vším tím užíváním růžových bublin kolem hlavy připomínám, že to buď stejně skončí, nebo se aspoň pokazí. Jako bych vůbec nebyla ochotná připustit, že je možné, abych něco udělala nebo prožívala správně. A protože platí legrační poučky, že jak se do vesmíru volá, tak se z vesmíru ozývá nebo co nechceš, to si přitáhneš, spíš dříve než později na má slova obvykle dojde.

Čtěte také

Alergie na peníze

Čtěte také

Máte alergii na drobné? Nemusíte být zlatokopka. Alergie na peníze existuje!

Netřesky si zaslouží suchou půdu

Moje kamarádka je matkou tří dcer ve věku osm, devět a jedenáct let. Styl její výchovy bych popsala nejpřesněji jako láskyplný punk. Své dcery neustále chválí, podporuje je ve všech věcech, co si usmyslí, i přesto že mají obvykle velmi krátké trvání, zároveň je schopna dopřát jim dostatek svobody, aby si užily také slasti někdy odvážné výchovné metody pokus – omyl. A nikdy, ale opravdu nikdy je nekritizuje. Sama o sobě říká, že si stran výsledků své výchovy přeje jen jedno: aby nebyla předmětem budoucích terapií svých dcer.

Těžko říct, jestli jde komplikované vztahy mezi matkami a dcerami v jedné větě popsat výstižněji.

Čtěte také

Psí oči

Čtěte také

Pejskaři, pozor! 9 lidských potravin, které jsou pro psy prudce jedovaté

Jak zásadní problém v mém celoživotním nastavení je trvale přítomná kritika, jsem si uvědomila poměrně nedávno. Seděly jsme s maminkou na terase. Po dobrém obědě. Přinesla jsem jí kafe a borůvkový koláč. Svítilo slunce, nebe bylo blankytné, na terase mi právě kvetly chrpy a kopretiny a všechno bylo na oko tak idylické, že se to logicky muselo zkazit. (Za tuhle formulaci se už teď omlouvám své terapeutce.) Maminka se napila kávy, rozhlídla se a nadechla a ještě než cokoli řekla, mně rovnou v hlavě vyskočilo, „Co zas?!“ Rozumíte, mohla jsem přece počkat, jestli neřekne něco o té výtečné brazilské kávě. Nebo se zeptá, kde jsem v Praze nasbírala borůvky. Nebo řekne úplně cokoli. Ale to malé, kritizované dítě ve mně jako na povel srazilo paty a bylo připraveno reagovat na očekávanou a mimoděk vyřčenou kritiku. „Proč dáváš ke každé kytce netřesk?“ položila mi zdánlivě nevinnou otázku. „Líbí se mi to…,“ odtušila jsem opatrně a ve střehu. „Tak si je dej do jednoho květináče, ať je máš pohromadě. Ty další kytky klidně dál přelévej, ale netřesky si zaslouží suchou půdu.“

Čtěte také

Zeleninová šťáva pro očistu jater

Čtěte také

Játra dostávají v létě zabrat. Jak poznáte, že volají SOS a co máte jíst a pít?

Slyšíte ten svist slov?

Mnohokrát před tím i potom jsem se snažila vysvětlit, že je pro mě tenhle způsob komunikace obtížný. Když téměř každá věta obsahuje skrytou kritiku, jsem neustále v pozoru a pak reaguju podrážděně, ačkoli k tomu nutně nemusím mít důvod. A pokaždé jsem se dozvěděla, že jsem přecitlivělá (jsem), všechno si beru osobně a že bude jednodušší mi neříkat vůbec nic. Což není úplně funkční vztahový model, viďte.

Psycholožka a koučka Nikola Šraibová se ve své praxi setkává s problematickou komunikací mezi matkami a dospělými dcerami podle vlastních slov poměrně často. Cestu ven ráda zobrazuje na tzv. transakční analýze. Ta se skládá ze třech rolí, které v životě hrajeme, roli dítěte, rodiče a dospělého. „Někdy se stane, že se ocitneme v jiné roli, než bychom chtěli,“ vysvětluje. „Když se potkáme s maminkou, je ona logicky v roli rodiče. A my, namísto toho, abychom zůstali v roli dospělého, kterým jsme, se automaticky přepneme do role dítěte.“

Čtěte také

Sezóna cuket je tady

Čtěte také

Nevíte, co s cuketami? Zkuste koláč nebo pizzu. Cuketa je královna vitamínů

Jiná historka, kterou už dneska v rodině dáváme k lepšímu, má krycí název červený vysavač. Odehrála se před mnoha lety krátce před Vánoci a roli rodiče a (starého) dítěte ilustruje dokonale. Tehdy mi maminka suše oznámila, abych si nekupovala vysavač. Jen tak, bez rozběhu, bez úvodu, zkrátka místo věty „nedáme si kafe?“ zaznělo právě tohle. Stejně suše jsem odtušila, že jsem to ani neměla v úmyslu. Maminka kontrovala prohlášením, že mi ho koupí ona. Pokusila jsem se chabě odporovat tím, že v bytě, kde jsou úplně všude parkety, vysavače netřeba, že si našinec vystačí jen s pouhým smetákem a hadrem. „Ano, ty sice máš, ale moc je nepoužíváš,“ zněl další šleh. Sebekriticky jsem uznala, že mezi mé každodenní zábavy skutečně nepatří zuřivý úklid, ale že přesto vysavač nepotřebuju. Vysavač mi samozřejmě pod vánoční strom přistál. A navíc červený, abych ho prý nepřehlédla.

Čtěte také

Hasič zachraňuje kotě

Čtěte také

Hasiči jako novodobí hrdinové! Jak se stát jedním z nich?

A víte, o čem tahle historka je ve skutečnosti? Máma mi prostě chtěla udělat radost, ulehčit práci, a navíc ji to nestálo málo. Jenže v jejím podání jsem slyšela jen dvě věty: jsem tak stará, a nemám ani vysavač, a taky mám doma bordel.

Když někdo jedná autoritativně, kriticky, sepne v nás odpověď dítěte, které kritice logicky vzdoruje. „Řešením je zůstat v roli dospělého. Říct třeba, mami, vím, že to myslíš dobře, že mi chceš poradit, ale já si tohle už dokážu rozhodnout sama. Z role protestujícího dítěte se musíte vědomě přepnout do role dospělého. A taky se v ní udržet,“ dodává Nikola Šraibová. Ve vztahu matka a dospělá dcera by mělo být logické, že komunikujeme jako dva dospělí lidé i přesto, že maminky mají mnohdy pocit, že je potřeba – věku navzdory – pokračovat ve výchově a kontrole.

Čtěte také

Královská svatba Diany Spencer a prince Charlese

Čtěte také

Dechberoucí video. Před 41 lety si princezna Diana a princ Charles řekli „ano“

Nedusit podmínkami ani nezanedbávat

Další z mých respondentek, pětatřicetiletá Jana, je při pohledu zvnějšku velmi úspěšná. Vystudovala dvě vysoké školy. Má atraktivní a výtečně placenou práci v komunikační agentuře, kde řídí tým patnácti lidí. A když se potká se svou matkou, dovídá se výhradně o úspěších jiných, ať už jsou to bývalé spolužačky, nebo přítelkyně. Janu sice trápí neustále srovnávání s ostatními, kteří v kariéře mnohdy nedošli ani z poloviny tak daleko, mnohem víc ji ale trápí, že jí její máma, mimochodem ze zcela odlišného oboru, neustále radí, co by měla dělat jinak. „Nezeptá se mě na to, co dělám já nebo co je nového, zato se pořád dovídám, že kdybych byla razantnější, byla bych už dávno na vyšší pozici. Vždyť ani neví, jak vysoká moje pozice je! Čas od času se přeptá, jestli si někdy dodělám doktorát, nebo jestli mi to takhle stačí. Jindy mi paradoxně s výčitkou v hlase vypočítává, kdo všechno má kariéru i rodinu, zatímco já jsem bezdětná a pořád v práci,“ vypráví Jana. „A já pořád bojuju s touhou po tom, aby jednou řekla, že je pyšná, jak jsem v životě obstála,“ dodává hořce.

Čtěte také

Úžeh a úpal

Čtěte také

Blíží se opět tropické počasí. Jak předejít úžehu? Pitný režim nestačí

Stesk po uznání od vlastní matky zcela jistě netrápí jen Janu. Pátrání po tom, proč nejsme dostačující tak, jak jsme, se ale neurodí jinde. Ve chvíli, kdy dostáváte mateřskou podporu, nezmění se tato úderem třicítky ve zdrcující kritiku. Ta je spíš přítomna trvale, už od dětství.

Musíš být nejlepší

To připouští i Jana. Být nejlepší bylo totiž jediné měřítko její kvality, ocenění láskou si zasloužila jen jako všeoborová hvězda. Druhé místo v taneční soutěži neplatilo. Vysvědčení, na kterém nebyly samé jedničky, nestálo za komentář. Čas věnovaný třem jazykům, které se učila od dětství, byl vyhozený ve chvíli, kdy státnice měla jen ze dvou z nich. A přitom by podle Nikoly Šraibové matky tohoto střihu popřely, že dcera pro ně není dost dobrá. „U nich je totiž obvykle protichůdné to, jak se k dcerám chovají, a to, co o nich pak říkají,“ vysvětluje. „V dobré víře přispěchají s radou nebo komentářem, která někdy vyzní jako kritika, dceři z toho pak vyplyne pocit nedostatečnosti. A je to poměrně častý model, kdy mámy dcerám dávají najevo, že by něco měly dělat jinak nebo líp,“ připouští. „Jsou to ty nevyžádané rady, které máme všichni tak rádi. Za nimi je pak skrytý pocit, že nejsme dost, že si neumíme poradit samy. Mámy nás zkrátka chtějí vést a ukazovat cestu bez ohledu na to, kolik nám je let.“

Čtěte také

Monika Absolonová

Čtěte také

Monika Absolonová: Všechno je tak, jak má být

A pěkně drastickou „mateřskou“ historku mi popsala i Blanka. Jako sedmiletá vzala mamince ze šuplíku třicet korun a vydala se koupit bačkory. „Psal se rok 1967, chodila jsem do první třídy a děsně po nich toužila, i když byly hnusný, hnědý, manšestrový,“ vzpomíná. Když Blančin oslnivý nákup obuvi prasknul, přišel poměrně drsný trest. „Maminka mi zabalila kufr a i s tátou jsme vyrazili na nádraží do Strašnic. Tam jsme na nástupišti čekali na můj vlak do polepšovny,“ vypráví. Blanka výchovnou etudu, ale pochopila špatně: termín „polepšovna“ vyhodnotila jako výzvu a začala se i těšit. „Když vlak pořád nejel, matce ruply nervy a začala mě přemlouvat, abych slíbila, že už nic takového nikdy neudělám. A že když to slíbím, tak by si mě mohli i nechat. Díky své už tehdy příšerné snaze vyhovět vždycky a každému jsem to slíbila. Když jsme se vraceli tramvají nazpátek, cítila jsem se trochu zklamaná. Po letech se mi táta za tuhle historku omluvil, ale to trauma, byť dnes už s naučeným úsměvem si v sobě nesu dál. I když jej dávám k lepšímu ve společnosti,“ dodává s úsměvem.

Čtěte také

Objímání aspoň 20 vteřin denně vám zlepší zdraví

Čtěte také

Objímejte se! Vede to k psychické pohodě, ke zdraví a je to dobré pro srdce

Taky vám teď trnou zuby? Je to zřejmě tím, že naše generace už vychovává děti vědomě. Máme dostatek informací, nekonečné množství odborné literatury, psychologa na telefonu a tisíce online poraden. A paradoxně je takto hojně poskytovaná péče o duši někdy až moc.

Starší generace na tom takhle nebyly. Naše babičky vychovávaly své dcery v 50. a 60. letech. Žádná snadná doba. Samy byly z generace válečné nebo krátce poválečné. Tam vládla zase jiná témata, třeba přežít. Děti se nejčastěji nechávaly samy sobě napospas, s trochu nadsázky se dá říct, že péče o ně vrcholila v momentě, kdy se ráno odeslaly do školy a večer doma spočítaly. Proto tyhle generace neuměly pracovat s emocemi, natož aby věděly, jak projevit lásku nebo pochopení. A proto je i pro generaci našich matek někdy tak složité porozumět naší citlivosti nebo jen tomu, že my už jsme zkrátka jiné a válka nebo nedostatek pro nás nejsou zkušenost na dohled.„Mámu můžete přijmout tak, že neumí pracovat s emocemi a projevovat je tak, jak to dneska umíme my,“ vysvětluje Nikola Šraibová a dodává, že to se sice dobře říká, ale hůř dělá. „K tomu je potřeba dorůst, dozrát. Silná povaha nad tím mávne rukou, jiný s tím bojuje celý život,“ připouští.

Čtěte také

Horoskop radí využít šarmu

Čtěte také

Horoskop na tento týden: Berani, utrácejte s rozmyslem, Lvi, využijte šarmu

Já to (ne)budu dělat jinak

Určitě znáte to slavné dětské předsevzetí, že až my budeme mít děti, budeme úplně jiné! Tohle dělat nebudeme! A tamto zase dovolíme! Když se pak matkami staneme, často se přistihneme u toho, že z vlastních úst slyšíme někdejší nechtěné výroky.

Je to logické, protože vztah matky a dcery je prvotní a základní, a právě od něj se odvíjejí další vztahy s ostatními lidmi. „Osobnostně jsme utvářeni v dětství a z velké části si to bereme do dospělosti,“ vysvětluje Nikola Šraibová. „Podle toho, jak k nám přistupovala naše maminka, máme tendenci přistupovat i k vlastním dětem. Naštěstí už máme více zdrojů, z kterých můžeme čerpat, protože osvěta stran dětské psychologie a výchovy prošla za poslední dekády obrovským posunem,“ zmiňuje.

Čtěte také

Hana Halfarová

Čtěte také

Glosa Hany Halfarové: Kemping už je mimo? Zhýčkaní dobrodruhové sází na glamping

Podle Šraibové je důležité uvědomovat si, jak na děti působíme, jestli je naše výchova víc vědomá než podvědomá. Člověk je schopen si připustit, byť někdy jen potají, kolik věcí ze svého dětství při výchově aplikuje i on. „Nedávno jsem se o proměně přístupu k dětem bavila se svou pětaosmdesátiletou babičkou,“ vzpomíná psycholožka a koučka, „řekla mi, že kdyby tehdy věděla to, co se teď dovídá ode mě, byla by určitě jiná. Jejich generaci nenapadlo dítě jen tak obejmout nebo mu říct něco pěkného, protože to sama neznala. Proto je důležité mít neustále na mysli, že dítě se má cítit milováno, ať se děje cokoli,“ uzavírá Nikola Šraibová.

Nikola Šraibová, psycholožka a koučka

Vystudovala sociální a mediální komunikaci a obor psychologie. Absolvovala intenzivní trénink koučů Result Coaching Systems. V soukromé praxi se věnuje mezilidským vztahům, obtížné komunikaci v práci i soukromém životě, klienty učí bojovat s nedůvěrou v sebe sama.

 

ANKETA: Čím vás maminka dokáže naštvat?

Nikdy si nezapamatuje, že jsem alergická na ořechy.

Čtěte také

Chcete někoho lépe poznat? Pak konverzujte, o všem, co vás napadne

Čtěte také

Chcete někoho lépe poznat? Zeptejte se ho na těchto 60 otázek

Radka

Pořád se ptá, kdy se vezmeme. Je mi pětačtyřicet, se svým mužem žiju dvaadvacet let a máme spolu tři děti.

Klára

Nikdy nepochopila, že když mám druhý hovor, má položit, a ne vyčkávat, protože její vyzvánění mi pípá do stávajícího hovoru. Jak dlouho máme mobily, dvacet let? Tak dvacet let ji o to prosím.

Hana

Ani do mých dvaapadesáti nedokázala akceptovat, že chodím v černé, a pokaždé se mě zeptá: „Jdeš na pohřeb?“

Jiřina

I kdybych si měla jít pro Nobelovku, řekne mi: „V tomhle?“

Lenka

Štve mě, že umřela.

Zdroj: časopis Vlasta, www.nikola-sraibova.cz

Čtěte také

Bolesti zad začněte řešit včas

Čtěte také

Jak na bolest hlavy, zad a kloubů: Vše, co jste potřebovali vědět a ještě víc