Věděla jsem, že ty předchozí srazy vynechal stejně jako já. Hlášení mi podala nejlepší třídní kamarádka, která neměla důvod srazy vynechávat, na rozdíl ode mě se totiž neprovdala hned po maturitě za spolužáka, a tak se s ním za další rok nemohla ani hned rozvést. Nechcete se potkávat s někým, s kým jste zažili životní prohru hned na začátku dospělosti.
Rodiče nám svatbu oběma rozmlouvali, ale my se milovali jako Romeo a Julie a žádný Montek ani Kapulet nám to nemohl vymést z hlavy. Sebevraždit se nás nenapadlo, taky nebyl důvod, obě rodiny kývly, ať si děláme, co chceme. „Ale Vendulko, až se rozejdete, tak za mnou s pláčem nechoď,“ řekla nakonec jenom máma, když pochopila, že se mnou nehne. Samozřejmě jsem si myslela, že je hnusná, a samozřejmě jsem k ní s pláčem běžela, když začalo naše manželství strašně skřípat. Byla tak laskavá, že si slova „já ti to říkala“ nechala pro sebe. To byla ale jenom slabá útěcha v situaci, kdy máte pocit, že váš život končí, a navíc že si za to můžete sami.
Toužil být se mnou míň a míň
Neměla jsem žádné zkušenosti na to, abych věděla, že se nám neděje nic jiného, než co se děje jiným párům, ať jsou manželé, nebo ne. Viděli jsme se každý den, zevšedněli jsme si, a Aleš už netoužil tak jako předtím každý večer trávit se mnou a držet mě za ruku. Já si ale na ty večery nenašla žádnou jinou životní náplň, a tak jsem na něj hrnula výčitky. Čím protivnější jsem byla, tím míň toužil být se mnou, a bylo hůř a hůř, až si našel někoho jiného.
Udělala bych dneska něco jinak? S tehdejším rozumem sotva, ale s tím dnešním bych už chápala, že vztah se proměňuje, že nikdo nevydrží být pořád jako Romeo a Julie. Tehdy jsme se rozvedli a každý šel po svém. Já byla jak střelená srna, necítila jsem vztek, spíš jenom tak hluboké zranění, že jsem měla pocit, že je nevyléčitelné. Ach, ta naivita mládí...
Za rok jsem se vdávala za někoho jiného. Nejspíš proto, abych zapomněla, ale to bylo něco, co jsem zas nepochopila, zas jsem nevěděla, že by bylo mimořádné štěstí, kdybych tak brzo po rozvodu narazila na někoho dokonalého. Však jsme se taky rozvedli, jen to trvalo déle, nechtěla jsem znovu připustit svoji prohru. Pak jsem si řekla, že když neumím ve vztazích chodit, bude nejlíp, když žádný mít nebudu. Máma lomila rukama, ale když mi bylo pětatřicet, lomit přestala.
V tajemných snech jsme kupovali nábytek
A teď mi bylo osmatřicet a měl se konat další maturitní sraz. „Nebuď zbabělec, i kdyby tam Aleš byl, tak už je to tak dávno, že to ani není pravda,“ přesvědčovala jsem se, protože jsem tam jít chtěla, chtěla jsem vidět všechny ostatní, jen jeho jsem se bála. „Co přesně ti vadí?“ ptala jsem se sama sebe při pohledu do zrcadla. „Vždyť se s ním ani nemusíš bavit a kdo ví, jestli tam vůbec bude.“ Zjistit by se to asi dalo, ale nechtěla jsem se organizátorek ptát, jestli se jim Aleš ozval.
Styděla jsem se požádat o zjišťování i svoji kamarádku. Ta se jenom radovala, že konečně dorazím, poslední roky jsme se taky vídaly jenom zřídka, spíš jsme si volaly a psaly, protože já po druhé svatbě bydlela až na druhé straně českých hranic.
Ani jsem nevěděla, kde vlastně teď Aleš bydlí, když nemáte společné děti, ztrácejí se bývalí manželé z očí velice lehce. Věděla jsem, že moje rozvedené kamarádky s dětmi o svých ex mají přehled jako FBI, ale proč bych se o něj zajímala já? Jen proto, že se mi o něm občas v noci zdává? Celkem často se mi o něm v noci zdává, jsme spolu v situacích, v jakých jsme nikdy nebyli, třeba na večeři pod Eiffelovkou. Opravdu. Když se mi to stalo poprvé, byla jsem ráno překvapená, co to mělo být. Aleš nevypadal stejně jako tenkrát, vypadal v tom snu tak, jak by asi vypadat dneska mohl. Nebo jsme v jiném snu kupovali nový nábytek do domu, který vypadal vlastně jako dům mých rodičů. Žádný jsme totiž tehdy společně neměli, to jsme nestihli, stejně jako děti. Neměla jsem je ani s druhým manželem, ale vlastně jsem to moc neřešila, poslední roky jsem žila jenom prací. Připadala jsem si ostatně mladá a pitomá, což byl asi oprávněný pocit.
Tak tedy maturitní sraz, pojedu tam a přespím v hotelu, naši už taky bydlí jinde. Kamarádka mi nabídla, že bych mohla spát u ní, ale nechtěla jsem ji otravovat. Nové šaty jsem si na tu příležitost zrovna nekupovala, ale snažila jsem se vypadat hezky, ne kvůli tomu, že by tam Aleš mohl být, ale sama pro sebe, abych nebyla jen ta mladá a pitomá, ale i hezká.
Když jsem přišla, už tam byl. Poznala jsem ho hned, i když nevypadal, jak mi ho moje fantazie vykreslila ve snu. Pak jsem na něj přes všeobecný šum neviděla, ale když jsem si sedla, zamířila jsem na něj očima. Vstal a přišel mě pozdravit. „Máš tu volno?“ Měla jsem, a to nejhorší bylo za námi.
Vrátili jsme se zpátky v čase
Sraz se odehrál přesně tak, jak se odehrávají: nostalgie, smích a přehlídka toho, co jsme dělali a co děláme a kolik máme dětí. Jak se ukázalo, ani Aleš žádné nemá. Pracuje v Praze, má se hezky, je rozvedený. „Rozvedený?“ podívala jsem se na něj, když kolečko vyprávění skončilo. „Promiň, nic mi do toho není.“ Prý to nevadí. Rozvedený je už dávno, tedy taky podruhé. „Myslel jsem, že vztahy jsou jednoduché, a byla to blbost.“ Musela jsem se usmát. To já taky. „Docela bych si s tebou rád popovídal, ale tady se to asi nehodí.“ Měl pravdu, spolužáci se rozpadli na skupinky a jedna byla hlučnější než druhá.
„Budeš spát u vašich?“ Vysvětlili jsme si, že ne, chvíli mlčel a pak se usmál: „Pamatuješ, na tom maturiťáku, jak jsme zdrhli hned po začátku?“ Jistěže jsem se pamatovala, ale že on taky, to mě udivilo. „Nechce se ti zdrhnout?“ Podíval se na mě stejně, jako se díval tehdy, v mžiku jsem byla o dvacet let zpátky ve svých plesových fialových šatech s malými flitry. Bylo to bláznivé, ale nezaváhala jsem ani chvilku.
Nikomu jsme nic neřekli a nenápadně každý zvlášť odešli. Sraz byl u mého pokoje a Aleš se zeptal, jestli má přinést nějakou lahev z baru. Ano, skvělý nápad, souhlasila jsem. Chvilku nám trvalo, než jsme si začali povídat stejně lehce jako kdysi dávno, ale opravdu jen chvilku. Za pár minut jsem si připadala, jako bych seděla v tom pokoji s mužem, kterého důvěrně znám. Vlastně se skoro nezměnil. Já prý taky ne. „No jasně, říkám pořád, že jsem ještě mladá a pitomá.“
V tu noc kromě povídání k ničemu nedošlo. Ale pak jsme se setkali zas. Měli jsme o čem vyprávět a co si vysvětlovat. Ta spousta let, co uplynula, odplavila dávno všechnu hořkost, a tak jsme byli zároveň jako dva noví lidé, kteří mají na čem stavět a výborně si rozumí. Začali jsme znovu a ukázalo se, že jsme stihli ještě i ty společné děti.
ZDROJ: časopis Vlasta
