Před časem jsem do redakční pošty dostala reakci rozhořčené čtenářky, že se v našich článcích díváme na dobu minulou přes černé brýle, ale na rozdíl od ní jsme v té době nežily. Ženy se podle ní měly dřív dobře, rozhodně lépe než teď... protože se jen minimálně rozváděly, měly práci, jesle, školky a byty se na rozdíl od dnešní doby nekupovaly, ale dostávaly. Lidé byli šťastnější, protože se státní majetek nerozkrádal, a bezdomovci ani nezaměstnaní nebyli, protože...

Vlastně se jí nedivím, že na svoje nejkrásnější roky nevzpomíná jinak. Opravdu mi udělalo radost, že i přes nesvobodu a zavřené hranice byla velká skupina žen, která byla šťastná. Že se ale někdo jiný dobře neměl, že mnohá štěstí byla vykoupená neštěstím jiných, to bych nerada, aby zapadlo. Když se něco neděje mně, neznamená, že se to neděje někomu jinému. Všechny hlasy by měly zaznít, aby byly pochopeny. Říká se tomu solidarita.

Ženská solidarita

Na rozdíl od spousty kritiků jsem ráda, že 8. březen jako Mezinárodní den žen z kalendáře nezmizel. To totiž vůbec není žádný socialistický přežitek, není zdaleka jen oslavou pracující ženy. Ve skutečnosti to je den mezinárodní solidarity žen za rovnoprávnost, spravedlnost, mír a rozvoj. A ten svoje místo pořád má.

Říká se, že ženská vydrží víc než kůň, že se hodí do tahu. Já to nerozporuji. Jen k tomu dodám, že právě díky tomu, že vydržíme jak koně a že táhneme, svět funguje. Zvlášť teď tu naši sesterskou solidaritu a cit pro spravedlnost potřebujeme jako sůl. Pojďme ten den oslavit! I kdybychom si ty kytky v pondělí měly dávat mezi sebou navzájem.

Autorka je šéfredaktorka časopisu Vlasta

Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 10), který je nyní na stáncích: