Po tomhle listopadu jsem se cítila nejsvobodnější v životě a moc dobře jsem si to uvědomovala. Mohla jsem svobodně nevstoupit do SSM, mohla jsem nahlas říkat, že komunisté patří na smetiště dějin, mohla jsem si koupit v knihkupectví Solženicyna a v Pantonu desku Kryla. A mohla jsem jít na koncert Jarka Nohavici. Když jsem sehnala lístky. Netušila jsem tehdy, že můj oblíbený zakázaný zpěvák to se svobodou bude mít za pár let úplně jinak, než jsem si z jeho písniček tehdy vyvozovala.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Pro krásu se musí trpět, říkaly babičky. Proč je to úplná blbost?

Dělám si, co chci

Za svobodnou se považuji pořád. Ačkoliv čistě teoreticky mi mohla zatnout tipec hned deset let poté svatba. Jenže nezatnula. Pořád si můžu dělat, co chci, říkat, co chci a chodit, kam chci. Proč se nevdaným lidem říká svobodní, když já jsem svobodná po svatbě úplně stejně jako před ní, jsem nikdy úplně nepochopila. Svobodu by přece žádný dobrovolný a láskyplný vztah brát neměl.

Moje děti se narodily až po roce 89. Svobodu si spojují s dospělostí a zodpovědností, ale ne s převraty. Data historických milníků se jim trochu pletou, protože nebyly při tom a nikdo jim je nerval tak urputně do hlavy jako nám, co je svoboda, ale cítí dobře.To, co je pro mě listopad 89, bude pro ně konec pandemie. Naštěstí dospěle a zodpovědně vyhodnotily, že očkováním a testováním se svoboda neztrácí, ale je to cesta, jak ji mít rychle zase zpátky. Snad jim dá historie za pravdu.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Alena Němečková o závodu s časem, zvykání si na šediny a rozvážnosti