V říjnu roku 2017 napsala americká herečka Alyssa Milano na Twitter: „Pokud by všechny ženy, které byly někdy sexuálně zneužity nebo obtěžovány, napsaly na svou sociální síť Me too, možná by si lidé uvědomili závažnost problému.“

Me too znamená v češtině Já také a jednoduše jde o tohle: I já jsem zažila sexuální obtěžování. Během necelých čtyřiadvaceti hodin použilo hashtag #Me too dvanáct milionů lidí na Facebooku, nejenom žen, ale zejména žen. Objevilo se v nejméně 4,7 milionech konverzacích. Zrodilo se hnutí. O zneužití či obtěžování tweetovaly nebo psaly na sociálních sítích slavné herečky, modelky, zpěvačky i úplně obyčejné ženy. Aféry se dotkly Hollywoodu nebo politiků napříč světem. Díky Me too se ženy přestaly bát mluvit otevřeně o svém životě: nejenom o tom, že sexuální násilí páchají obvykle muži, které známe, ale i o tom, že nepříjemné je už jen to, když se bojíme projít na ulici kolem hloučku mužů, kteří na nás hvízdají nebo komentují naše těla. Také o tom, že to často začíná už na školách, kde učitelé neřeší to, co víme, ale to, jaká máme prsa nebo zadky. Že to pokračuje harašením u zkoušek, zíráním do našich výstřihů a oplzlým pozváním do profesorovy pracovny. Že se to nezastaví ani v práci, kde každou chvíli má někdo nemístné řeči. Díky Me too jsme citlivější na situace, nad kterými nás dlouho učili mávnout rukou, vždyť se to dělo vždycky, musíme to vydržet.

Už pět let to vydržet nemusíme. Přesto je v Česku Me too vnímané stále spíš jako móda ze Západu, jako nějaký výmysl feministek a snaha očernit muže. Me too je přitom osvobozující i pro muže – i oni mohou být oběťmi nebo svědky harašení, narážek, sexuálně podmíněného násilí či znásilnění, i jim nabourává vztahy ve škole nebo na pracovišti i doma. Me too je o svobodě: naše tělo je jen naše, není ničím objektem a je jen na nás, s kým budeme mít sex.

I díky Me too zaznamenala policie už v roce 2019 největší počet nahlášených znásilnění v historii, přesně 680 případů. Odborníci odhadují, že jde ale stále jen o špičku ledovce. Znásilnění totiž nahlásí jen asi pět procent žen. Ve skutečnosti tak u nás dojde ke zhruba 12 tisícům případů. Devadesát procent z nich má trvalé následky, nejenom ty psychické. Každá desátá žena u nás byla během svého života znásilněná. A 54 procent žen zažilo nějakou formu sexuálního násilí nebo obtěžování. Většina opakovaně.

Od harašení k násilí

Nevhodný přístup k ženám se u nás ukazuje i na první pohled v nevinných průpovídkách typu „Ženy nevědí, co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou“, popřípadě „Když říká ne, myslí vlastně ano“. Právě souhlas s flirtováním nebo se sexem je pro definici znásilnění zásadní. A právě kolem souhlasu se vede nejeden spor. „Většina z nás souhlas běžně praktikuje. Když někoho zvete do kina, poznáte, pokud nechce jít, i když neřekne jasné ne. Tak jako je jednoduché pochopit nesouhlas u pozvání do kina a jiných každodenních situací, mělo by být jednoduché pochopit i nesouhlas u sexuálních aktivit,“ vysvětluje metodika neziskové organizace Konsent, která se tématem sexuálního násilí už šest let zabývá. „Souhlas může být vyjádřen slovy i neverbálně. Verbální souhlas musí být v souladu s řečí těla. Pokud se druhá osoba aktivně zapojuje, je na ní vidět, že se jí aktivita líbí, sama vybízí k další, je to souhlas. Souhlas musí být pozitivní, dobrovolný, aktivní a vědomý. Pasivita a nedostatek aktivního zapojení se v sexuál ní aktivitě může znamenat nesouhlas,“ vysvětluje metodika Konsentu a doplňuje další podrobnosti: opilá osoba nemůže dát vědomý souhlas, mlčení není souhlas, souhlas může být kdykoli odebrán – pokud se žena rozhodne, že s flirtováním skončí, i když se na něm ze začátku aktivně podílela, je třeba to respektovat, první slovo prostě neplatí. Souhlasem k sexu není ani sexy oblečení (protože kdo určí, co je a co není sexy oblečení), ani souhlas vyslovený pod nátlakem. Pokud si aktivnější osoba, která chce posunout sexuální aktivitu do další fáze, není jistá souhlasem druhé strany, musí se zeptat.

Diskuse kolem souhlasu se sexem vedly už ve třinácti zemích Evropské unie k přijetí zákonů, v nichž jasně stojí, že souhlas je nutný – a napříč Evropou v Belgii, Řecku, v Dánsku, ve Velké Británii ani v Lucembursku nebo Švédsku nedošlo k tomu, že by lidé přestali mít sex – jen jsou tu lépe chráněné oběti sexuálního násilí. „Uzákonit, že sex bez souhlasu není OK, vyšle obětem, pachatelům, vyšetřovatelům i celé společnosti jasný signál, že sexuální násilí nesmí být bráno na lehkou váhu a společnost ho netoleruje. Tím se tahle myšlenka postupně dostane pod kůži všem a stane se normou,“ vysvětluje metodika Konsentu.

Co jste měla na sobě?

Pokud bude uzákoněný souhlas se sexem i u nás, nehrozí pak vlna falešných obvinění od „pomstychtivých žen“? Ptají se často odpůrci takové změny zákona. V současnosti je ale problém spíš opačný – z předpokládaných více než třiceti znásilnění za den je nahlášené jedno až dvě. Oběti často musí čelit znevažování, pochybnostem a musí se účastnit vyčerpávajícího vyšetřování a soudů. Znásilnění navíc nevypadá jako v detektivce. Devět z deseti případů má na svědomí muž, který svoji oběť zná a znásilní ji doma, v kanceláři, v kabinetě... Mýtem je i to, že žena si o znásilnění koledovala svým zevnějškem. Na to upozornila nedávno i výstava nazvaná Co jste měla ten den na sobě? Vystavené exponáty mýtus vyzývavosti jasně popírají: džíny, kabát, tričko, mikina, pyžamo. Obyčejné kousky.

A nemusí jít hned o znásilnění. Ženy už od mala hodnotíme podle toho, jak vypadají. Oplzlé narážky typu „To je ale kost!“ nebo pokřikování na cizí ženy není lichotka, ale obtěžování, se kterým se setkávají už dospívající dívky. Pokud nad ním mávneme rukou a budeme se tvářit, že je to v pořádku, budeme živit podhoubí pro znásilnění.

Kdy jde o sex a kdy o moc

Ne vždycky jsou lidé vůči sobě navzájem ve zcela svobodné pozici – a tam, kde jde o moc, je sex přinejmenším problematický. V zaměstnání jde tak často spíš o sexuální obtěžování, které se člověk (žena) rozhodne vydržet, aby nepřišel o místo, o prémie nebo o kariérní postup. I „rovné“ sexuální vztahy na pracovišti, které nejdou napříč hierarchií, často kontaminují pracovní prostředí, protože tak jak vznikají a zanikají, mohou ovlivňovat i to, jak se v práci cítíme. Podobně mocensky zabarvené jsou i případy sexuálního obtěžování nebo násilí na vysokých či středních školách. Kauz z uměleckých či vysokých škol napříč republikou se v médiích objevilo v poslední době mnoho. Vždyť jsou všichni dospělí, tak proč by si neužili, i když jde o vztah pedagoga a plnoleté studentky? Protože nejde o rovný sex, ale o moc – a sexuální vztah ve škole je vždycky etickým a pedagogickým selháním, v mnoha případech vede k tomu, že studentky ze škol odcházejí nebo se tam necítí dobře. A nemusí jít jen o ty, kterých se to týká, ale podobně jako v zaměstnání „jen“ o jejich kolegy a kolegyně, kteří jsou svědky sexuálního obtěžování a jednoduše jim to nabourává vztahy v komunitě, to, jak se připravují na zkoušky a to, co od pedagogů čekají nebo čeho se od nich bojí.

Pustit ženu do dveří je v pořádku, dělat to proto, abych jí u toho mohl nepatřičně sáhnout na zadek, v pořádku není. I díky Me too už tohle víme.

Kde všude je třeba respekt

Kde všude je třeba respekt

  • V práci. Pohoda v týmu je důležitá a sexuální obtěžování, bossing (šikanování podřízeného nadřízeným), mobbing (znepříjemňování života na pracovišti) ji ničí.
  • Na vysoké. Až 18 % vysokoškolských studujících má zkušenost s nevítanou sexuální pozorností ze strany vyučujících a kolem 9 % se setkalo se sexuálním nátlakem.
  • Ve škole. Většina dětí na základních školách se dozvídá v rámci sexuální výchovy o tom, jak dochází ke splynutí vajíčka a spermie, ale málokdo slyší z úst vyučujících o tom, že k sexu je třeba souhlas a ten že je možné kdykoli odvolat.

ZDROJ: časopis Vlasta