Podívejme se na seriál a jeho hrdiny tentokrát trochu jinak. Vzpomenete si, kolik žen v něm vystupuje a v jakých rolích? A všimli jste si, jestli kriminální rada Vacátko v podání nepřekonatelného Jaroslava Marvana někdy mluvil o manželce? Ten skutečný – Josef Vaňásek (1877–1938), který mu sloužil jako předloha, rozhodně ženatý byl.

V poslední době se podařilo zjistit i přesné datum jeho svatby. I to je poměrně netradiční – 29. února 1908, šlo tedy o přestupný rok. Podle staré tradice, která pochází z Britských ostrovů, je to jediný den, kdy mohou ženy požádat o ruku svého partnera. Netuším, zda se zrovna touto tradicí řídila budoucí žena pana rady, ale sama se narodila 29. dubna 1876, tak si mohla tuhle číslovku vybrat i z toho důvodu. Anebo měl Josef Vaňásek právě v ten den čas.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Vyvolenou Josefa Vaňáska se stala Pavla Zimmermannová. Podle data jejího narození nyní víme, že byla o rok starší než její ženich. Její otec Emanuel Zimmermann byl c. k. šikovatel při vojenském zaopatřovacím sboru. Z titulu své funkce často měnil působiště, a tak se mu Pavla narodila zrovna v Pardubicích, některé z jeho dalších šesti dětí se narodily v Chomutově, Táboře či Mladé Boleslavi.

V době, kdy se Pavla seznámila s Josefem Vaňáskem, už ale bydleli v Praze v Jakubské ulici 647 ve starém rozlehlém domě v těsném sousedství kostela svatého Jakuba. Není proto divu, že i svatba se odehrála právě tam a celebroval ji kněz Josef Ludvík Škrda. Není bez zajímavosti, že dům v Jakubské se zanedlouho boural a v roce 1912 na jeho místě vyrostl honosný secesní objekt manželů Sochorových, kteří v jeho části provozovali hodinový hotel U Štupartů. Tady se ve 30. letech zamiloval Vaňáskův podřízený detektiv Jiří Tuček do pokojské a počal s ní nemanželskou dceru. Tučkovi se jinak velmi podobá seriálový inspektor Mrázek v podání Františka Filipovského.

Měli hodně společného, jen ne to staromládenectví. Oba vášnivě milovali psy. Mrázek v seriálu nedá ani ránu bez svého věrného voříška Kokiho. Tuček míval i tři psy najednou a chodil s nimi na myslivecké hony. Byl členem velmi úspěšné protikapsářské brigády, která spadala pod takzvanou Čtyřku v Bartolomějské, tedy IV. bezpečnostní oddělení vedené Vaňáskem.

Tuček spolu se svými kolegy Františkem Dlaskem a Petrem Salačem byli často zmiňováni i v novinách. Například pod titulkem „Trojice detektivů rozdrtila cech pražských kapsářů“ se dozvídáme, že se jim podařilo během jediného roku pochytat 117 kapsářů, z nichž většinu tvořili zloději mezinárodní, především z Polska a Maďarska. Detektivové na ně vyráželi i v přestrojení a ujala se pro ně přezdívka Dlouhý, Široký a Bystrozraký, protože Tuček byl drobný a mrštný, Dlask byl kulatý pán a Salač byl štíhlý elegán.

Vyprávění Františka Gela

Vraťme se ale zpátky k Vaňáskovi. V momentě, kdy se ženil, byl teprve c. k. policejní praktikant a na svou kariéru si musel počkat až po převratu v roce 1918. Dočkal se jí ale po zásluze, protože si za první světové války počínal jako vlastenec. Tehdy byl přeložen do Plzně, kde ho v roce 1917 čekalo vyšetřování rozsáhlého výbuchu muniční továrny v Bolevci, při němž zahynulo přes 200 lidí a 650 pracovníků bylo zraněno. Vaňásek nepodlehl nátlaku vídeňského ministerstva a prokázal, že bolevecká katastrofa nebyla způsobena sabotáží. Zachránil tak desítky nevinných lidí před vězněním a skupinu nařčených před smrtí.

Na jeho odvážný čin poukázal novinář František Gel, který se léta zabýval krimi zpravodajstvím a mnoho detektivů se stalo jeho osobními přáteli. Právě od Gela se v roce 1966 začal tyto příběhy dozvídat spisovatel Jiří Marek, který se stal jeho kolegou na Institutu osvěty a novinářství v Praze (novinářské fakultě), kde oba vyučovali. Marek se díky Gelovi začal také probírat dobovým tiskem a začal psát povídky, jejichž první svazek vyšel v roce 1968 pod názvem Panoptikum starých kriminálních případů. Mezitím se ale už povídky dostaly do rukou režisérovi Jiřímu Sequensovi a ten se rozhodl natočit podle nich televizní seriál Hříšní lidé města pražského.

Černobílý seriál se poprvé objevil na obrazovkách Československé televize v sobotu 27. září 1969 ve 20.15 hodin, kdy měl premiéru první díl Přísaha, poslední – třináctý díl Svědomí se vysílal 20. prosince téhož roku. Třetí díl Lady Macbeth z Vinohrad se svůdnou hříšnicí, travičkou partnerů, paní Ulrychovou v podání Květy Fialové, získal hlavní cenu na festivalu Zlatá Praha 1969. Úspěch Sequensovi umožnil, aby natočil ještě čtyři celovečerní barevné filmy, které na seriál navazovaly – Partie krásného dragouna, Smrt černého krále, Vražda v hotelu Excelsior a Pěnička a Paraplíčko. Kromě toho vznikl v roce 1972 ještě televizní film Štědrý večer pana rady Vacátka, v němž se objevil pouze Vacátko bez mordparty, jak se jeho detektivům říkalo. Příběhu v tu chvíli jako by něco chybělo…

Ženy jen jako sekretářky

V seriálu se o Vacátkově manželce nic nedozvíme. Ve skutečnosti měl Josef Vaňásek se svou Pavlou dvě děti, Adélu a Josefa (ten vystudoval stejně jako jeho otec práva, Adéla absolvovala jen několik semestrů). V průběhu 30. let se stal policejním vládním radou a se svým týmem dosahoval velkých úspěchů. Pod jeho vedením se podařilo objasnit téměř všechny vraždy (výjimkou byla vražda prostitutky Vranské, dodnes zahalená tajemstvím) a mezinárodního uznání se dočkal i v oblasti boje proti drogám. Bohužel zemřel v pouhých 60 letech 8. února 1938. Ovšem podobně jako v případě spisovatele Karla Čapka (zemřel 25. 12. 1938), s nímž se navíc osobně znal, pokud by žil, čekal by ho jistě zatykač gestapa…

Jediným detektivem, jenž v seriálu svou manželku ukáže, byl Bouše (Josef Vinklář). V dílu Lodní uzel oslavuje celá mordparta jmenování Boušeho vrchním inspektorem a jeho žena pro ně připraví pečenou husu. A co se týče žen pracujících u policie, po celou první republiku se objevovaly jen v administrativě jako písařky a sekretářky. V Národní politice ale už v roce 1906 připomínala publicistka Olga Fastrová, že v Berlíně je na policejním ředitelství žena ve funkci přednostky mravnostního oddělení. V Londýně pracovaly ženy jako dopravní policistky a Scotland Yard měl v roce 1937 na 80 policistek, musely ovšem zůstat svobodné.

Poctiví detektivové museli pryč

Na IV. bezpečnostním oddělení působilo na sklonku první republiky kolem 30 lidí. Byli mezi nimi detektivové, jejichž jména si zaslouží připomínat. Třeba Zdeněk Borkovec, který byl od roku 1937 vrchním policejním komisařem a Vaňásek s ním počítal jako se svým nástupcem. Vyšetřoval nejtěžší zločiny, byl spolehlivý a charakterní. Po příchodu nacistů musel své místo opustit a vykonávat kancelářskou práci na jednom z obvodních komisařství. Opakovaně byl vyslýchán na gestapu, spolu se svým bratrem Jaroslavem pomáhal zachraňovat životy a majetek mnoha stíhaných lidí.

Po válce byl povýšen na kriminálního radu. Ráno 10. března 1948 byl zavolán do Černínského paláce, aby vyšetřil smrt ministra Jana Masaryka. Jenže už tam mu šéf Státní bezpečnosti dr. Hora naznačil, že mu případ odnímá. V květnu téhož roku byl zproštěn činné služby. Jeho bratr, právník Jaroslav Borkovec, byl v listopadu 1949 popraven za přípravu převratu. Zdeněk Borkovec směl vykonávat jen manuální práci, ale nenechal se psychicky zlomit. Po únoru 1948 musela svou práci opustit většina detektivů, které vychoval rada Vaňásek.

O Josefu Vaňáskovi se můžete také dočíst v knížkách autorky tohoto článku Rada Vacátko a jeho hříšní lidé a Zločin a vášně za rady Vacátka.

Dočká se i busty?

Dočká se i busty?

Již od roku 2017 má policejní rada Vaňásek svou pamětní desku v Praze na Arbesově náměstí. Před časem se ale sochařka Zuzana Čížková (sedící vpravo) rozhodla udělat jeho bustu. Její otec pracoval jako detektiv, a tak má k této profesi úctu. Hlavu rady Vaňáska vymodelovala v hlíně, poté však otěhotněla a práci přerušila. Tři roky starý snímek je z natáčení dokumentu Hany Pinkavové (vlevo) Ještě hořím?, kde je sochařka zachycená i s modelem z hlíny a s filmovým štábem včetně policejního historika Miloše Vaněčka (vlevo v modrém tričku). Hliněný model se mezitím téměř rozpadl, ale Zuzana je odhodlaná začít dílo znovu s tím, že by do realizace zapojila i veřejnost, neboť na odlití do bronzu je potřeba sehnat finanční prostředky.