V centru Prokletého kraje stojí reálná historie návratu rumunských Slováků do vesnických domů po vysídlených Němcích po druhé světové válce. Kdy jste se o téhle části zapomenuté historie poprvé doslechla?

O stěhování rumunských Slováků do opuštěných domů v pohraničí jsem se poprvé dozvěděla před mnoha lety, když jsme s maminkou a babičkou pravidelně trávily dovolené v jihočeském pohraničí. Moje maminka se ráda dávala do řeči s místními lidmi, starousedlíky, se kterými si povídala o jejich životě a minulosti kraje. Tenkrát mě překvapilo zjištění, že do českého pohraničí přišly ve čtyřicátých letech tisíce slovenských rodin z Rumunska, kde slovenská komunita žila od konce 18. století. Československá vláda je lákala k návratu do původní vlasti, protože potřebovala obsadit chátrající domy po Němcích.

Jak tam tehdy žili?

Vůbec to neměli lehké – věřili, že jedou převzít fungující hospodářství, a místo toho dostávali vyrabované, zničené domy. Navíc Češi se k příchozím z Rumunska chovali nedůvěřivě, báli se jich nebo se nad ně povyšovali. Mnozí z původních krajanů se cítili podvedení. Jenže vrátit zpátky se nemohli, protože se před stěhováním vzdali rumunského občanství. Připadalo mi to fascinující. Začala jsem se o tuhle část naší historie zajímat. Už tenkrát mě napadlo, že by se na pozadí těchto historických událostí dal vystavět příběh. Prvotní informace tedy mám „z terénu“, ale pak jsem strávila spoustu času studiem odborné literatury, obcházením knihoven a archivů.

Tušíte, kolika vesnic se tohle týkalo, jak velkého území?

Reemigranty z Rumunska tenkrát Osídlovací úřad posílal hlavně do okresů Kaplice, Vrchlabí, Jilemnice, Český Krumlov, Prachatice, Sušice, Kraslice, Nejdek, Bruntál a současný Jeseník. Po válce do vysídlených oblastí pohraničí nepřicházeli jenom krajané z Rumunska, ale také například z Jugoslávie nebo Bulharska anebo volyňští Češi.

Takže nešlo jen o hrstku krajanů?

Ne, jen z Rumunska se přesunulo přes dvacet tisíc lidí. Překvapilo mě, jak moc tehdejší vláda usilovala o to, aby se reemigranti rychle začlenili do naší společnosti. Například schválně rozdělovali rodiny a snažili se, aby nikde nevznikaly moc velké komunity lidí z Rumunska. Velmi rychle proto zanikaly třeba původní rumunské zvyky.

O nich v knize hodně píšete…

Zaujal mě třeba ten, kdy na Velikonoce nechodili muži na pomlázku, ale na oblievačky – polévali ženy vodou. Když takhle vtrhli i do chalupy českých sousedů a od podlahy po strop jim zlili dům vodou, setkávali se s naprostým nepochopením. No a jejich pověry, ty mě úplně uchvátily. Jsou opravdu reálné. Zmiňovali se o nich starší lidé, se kterými jsme si s mámou a babičkou v jihočeském pohraničí povídaly. Já jsem se je pak snažila v odborné literatuře ověřit, protože jsem si nebyla jistá, jestli si všechno pamatuju správně.

Co jste vypátrala?

Věřilo se třeba, že v noci venku chodí světlonoš, nadpřirozená postava, která zatáhne opilce do lesa a slehne se po něm navždycky zem. Nebo se například věřilo, že by měl probíhat dvojí křest: vědomé a nevědomé duše. Pro jistotu, protože někteří lidé mají duše dvě. A kdyby ta nevědomá zůstala nepokřtěná, v noci by tomu člověku vylétávala z úst a škodila ostatním.

To je ona zmora, v niž věří Žofie, jedna z hlavních hrdinek Prokletého kraje.

Ano. Ostatně Žofie je mi z mých hrdinek v téhle knize asi nejbližší.

Připomíná mi i Hildu z vaší detektivky Zmizela v mlze.

Máte pravdu, tenhle typ postavy se mi do knížek vkrádá často. Tyhle svérázné, osamělé starší dámy, které si žijí po svém a kašlou na to, co si o nich kdo myslí, se mi píšou strašně snadno. Dokážu se do nich vcítit, dívat se na svět jejich očima, cítím se v jejich kůži dobře. Psát tyhle postavy je pro mě tak přirozené a osvobozující, až si někdy říkám, že jsem snad v minulém životě musela někým takovým být! Podobná jí je nejenom Hilda ze Zmizela v mlze, a také Marie ze Sněžného měsíce.

Kromě Žofie mě zaujala i Gerda, která provozuje jakousi formu terapie nakupováním, je závislá na e-shopech. Kde se vzal tenhle motiv?

Tohle mě napadlo už při prvním covidovém lockdownu, když jsme všichni seděli zavření doma a zoufale nám chyběly podněty. Dokonce i já, která si na věci a na nakupování běžně vůbec nepotrpím, jsem se přistihla, jak si prohlížím v e-shopu oblečení v zoufalé snaze udělat něco, co mě aspoň trochu rozptýlí a zlepší mi náladu. A když jsem se pak sešla s kamarádkami, všechny vyprávěly, co si během lockdownu pořídily přes internet – protože to byla jedna z mála činností, které šly svobodně dělat. Tenkrát mě napadlo, že by bylo zajímavé napsat o ženě, která je zrovna ve složité životní situaci a únik hledá v online nakupování. Jenže zjišťuje, že taková terapie vůbec nefunguje – naopak jí ještě víc komplikuje život. Skutečně je to obrovský problém dneška, a situace okolo covidu ho ještě umocňuje.

Co je pro vás poselstvím Prokletého kraje?

Chtěla jsem psát hlavně o tom, jak je důležité znát své kořeny, vnímat je pozitivně a čerpat z nich sílu. Gerda si přála utéct z místa, kde její rod žil po generace. Připadalo jí, že hlavně musí něco dokázat, uspět, předvést světu, že je víc než jen obyčejná holka ze zapadlé vesnice a z rodiny, nad kterou ostatní ohrnovali nos. Pak se ocitla na mizině, musela se do rodné vesnice vrátit – a najednou zjistila, že tam vlastně dokáže být šťastná a že má něco, o čem si jiní můžou nechat jenom zdát: dům po předcích a před ním lípy, které zasadil její praděda. Linda, další z postav, se zase snaží dát do pořádku vztah s mámou a babičkou, kterým se předtím odcizila. To je také vlastně návrat ke kořenům. No a Žofie se musí srovnat s nešťastnými událostmi, které se jí staly v mládí a ovlivnily pak celý její život. Na její postavě jsem chtěla ukázat, že není až tak důležité, co člověka potká, ale jak se k tomu sám postaví. Žofie měla strašnou smůlu, ale nenechala se tím zlomit. I když je osamělá a mohla by se jenom litovat, dokáže být šťastná.

Proč vlastně je ten kraj prokletý?

Prokleté jako by byly vlastně celé Sudety – kraj, ze kterého opakovaně museli lidé pod tlakem politických událostí odcházet a přetrhávat své kořeny. V roce 1938 museli odejít všichni Češi. Po válce Němci. Na Prachaticko, o kterém píšu, pak přišli rumunští Slováci, kteří tu ale často nebyli šťastní a snažili se přesunout v rámci Československa do nějakých přívětivějších míst. Těžko by­ste tu hledali starou chalupu, ve které dodnes žijí lidé, jejichž prarodiče nebo praprarodiče ji postavili. Domnívám se přitom, že možnost starat se o majetek po předcích, chodit po stejných cestách jako oni a dotýkat se stejných věcí jako oni, je obrovský dar a privilegium. Historie mnohým z nás znemožnila něco takového zažít a je to strašná škoda. Proto v jedné pasáži knihy Gerdu napadá, že její rodný kraj je prokletý. Když jsem to psala, pomyslela jsem si, že by to byl dobrý název.

Recenze Kláry Kubíčkové na knihu Prokletý kraj

Recenze Kláry Kubíčkové na knihu Prokletý kraj

Tři ženy a jeden kraj. Prachaticko s vysídlenými chalupami, kde má jen málokdo svoje skutečné kořeny.

Některé rodiny sem přišly do domů po odsunutých Němcích po válce až z Rumunska a starousedlíci je nikdy nepřijali. Sami tady přitom nežili o mnoho déle. Chudé podhůří, kam zabíhají vlci a kde dodnes žijí prastaré pověry o dvou duších sídlících v jednom člověku. Linda pátrá po svých kořenech a snaží se narovnat vztahy s matkou a babičkou. Žofie věří víc zvířatům než lidem. A Gerda se sem vrací z nouze, aby vybředla z dluhů způsobených poživačným městem.

Nový román Michaely Klevisové nazvaný Prokletý kraj má všechny devízy dobrého příběhu – tajemství, téměř detektivní zápletku, několik linií, které rozehrávají tři hrdinky. Něco mu ale chybí, autorka zůstala u popisnosti tam, kde by čtenář čekal větší grády, našponování, hranu. Osud rumunských navrátilců nedostal tak výrazný prostor, jak by si zasloužil, je viděn stále jen z perspektivy jedenadvacátého století. Přitom motiv nalezeného deníku vybízí k hlubšímu ponoření do dávného příběhu, říká si o další postavu, která by měla stejný prostor jako ty tři současné – a ne jen pár stránek úryvků.

Se svým nápadem i archivní prací se mohla Klevisová zařadit po bok Jakubě Katalpě a jejím česko-německým románům nebo k oběma historicky silným knihám Kateřiny Tučkové. Přesto je Prokletý kraj dobrá kniha – minimálně jako vstupní brána k jedné větvi minulosti, o které toho pořád moc nevíme.

Vydalo: Motto (304 stran, 399 korun) 

Svoji prvotinu Kroky vraha jste napsala v roce 2007. Dcera literárně úspěšných rodičů – a debutuje detektivkou. Jaké to bylo?

Tenkrát jsem měla období, kdy jsem detektivky hodně četla. A udivovalo mě, jak málo se jim u nás věnují mladí autoři. Moje okolí ovšem vůbec nechápalo, proč mě tenhle žánr láká. Pamatuju si, jak mi máma řekla: „Vždyť detektivky čtou jenom důchodci! Napiš raději generační román!“ Já si ale stála za svým, prostě jsem to chtěla zkusit. Kroky vraha vyšly rok předtím, než v Česku vyšel překlad švédského bestselleru Muži, kteří nenávidí ženy, a spustila se tady vlna zájmu o krimi literaturu. Byla jsem za exota už jen tím, že jsem si tenhle žánr vybrala. Ale asi mi to i pomohlo – vyčlenila jsem se tím z davu.

A získala jste Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku.

Ano, hned za prvotinu, to pro mě bylo důkazem, že jsem se vydala správným směrem. Neřekla bych, že se oceněním vyloženě něco změnilo, ale dodalo mi elán do dalšího psaní.

Kde se vzal váš „kmenový“ vyšetřovatel Josef Bergman? To jste netoužila po ženě – kriminalistce?

Od začátku jsem věděla, že chci, aby můj hlavní hrdina byl muž. Protože ženské postavy se mi píšou snadněji, líp se do nich vciťuji a mívám jich v příbězích víc. Kdyby ještě i vyšetřovala žena, bylo by v příbězích přebabováno! Ale Bergman má spolupracovnici Sylvii, jejíž role v příbězích postupně nabývá na důležitosti, a moji čtenáři ji mají rádi. Bergmana jsem si vymyslela tak, aby mě ničím neštval a dokázala jsem s ním dlouhodobě vycházet.

Takže žádný alkoholik typu Harryho Holea?

Vadí mi, že v současných detektivkách jsou všichni vyšetřovatelé stejní: rozervaní drsňáci, zmítaní vnitřními démony nebo různými závislostmi. Já chtěla úplně obyčejného, vyrovnaného, slušného chlapa. Vzorem mi byl inspektor Barnaby z Vražd v Midsomeru. Stvořila jsem takovou jeho českou obdobu.

Vy sama hodně cestujete, vaši hrdinové také. Popravdě mě při čtení vašich knih často napadá, kolik jazyků asi umíte…

Umím jenom anglicky! Prozíraví rodiče mě donutili chodit na kurz už asi od mých deseti let. Jsem jim za to dodnes vděčná. Překládání knížek z angličtiny bylo mojí úplně první prací a dodnes se jí věnuju, protože mě moc baví. Ostatní jazyky mi do hlavy moc nelezly. Na střední škole jsem měla čtyři roky němčinu, ale dnes si německy neumím ani objednat v restauraci. Pak jsem dva roky brala soukromé lekce francouzštiny, ale moje lektorka ze mě byla nešťastná, jak mi to nešlo. Upřímně je to asi tím, že jsem nebyla moc pilná a snaživá žačka. Tenkrát mi připadalo, že když umím anglicky, úplně to stačí. Teď už dávno vím, že to není pravda, ale jsem líná se učit.

Kterou zemi máte nejraději?

Moc jsem si oblíbila finské a norské Laponsko. Proto jsem odtamtud napsala knížku Zmizela v mlze.

Co podle vás musí mít dobrá detektivka?

Záleží na vkusu čtenáře. Pro mě je dobrá detektivka taková, která mě udržuje v napětí, ale neděsí mě krutými scénami. Příběh by mě měl nutit k zamyšlení, a neměl by se točit pouze okolo toho, že se stala vražda a ta se nakonec vyšetří. Od dobré detektivky očekávám nějakou nadstavbu – uvěřitelné postavy se zajímavými osudy, hlubší zamyšlení nad určitým problémem ve společnosti. Prostě aby to byla knížka, která mě bude bavit, bude se lehce číst, ale zároveň se mě nějakým způsobem dotkne a něco mi z ní uvízne v hlavě. A jasně, že je těžké takový příběh napsat. Pokaždé když odevzdám rukopis detektivky, mám strach, že další se mi nepodaří vymyslet. Psát detektivky je pro mě určitě mnohem těžší než tvořit román bez krimi zápletky.

Víte předem, kdo bude vrah?

Zápletku mám vždycky rozmyšlenou předem v několika, většinou třech, různých verzích. Všechny jsou ale podrobně vypilované od začátku do konce, mám je rozepsané v bodech. Předem vím, co by se odehrálo, kdyby vrahem byla Anna, Jana nebo Dana – jaký by měla motiv, jak by se na ni přišlo. Jakmile příběh rozehraju, teprve se rozhodnu, která z těch několika verzí je nejvěrohodnější. Pomáhá mi to mít postavy živé a uvěřitelné. Nestrkat nikoho směrem, který pro něj není přirozený. Jakmile se rozhodnu, kdo bude nejvěrohodnější vrah, z ostatních motivů se stanou slepé stopy. Díky tomu, že všechny varianty zápletky mám předem detailně rozmyšlené, tak vůbec není problém, aby to do sebe zapadlo. Jen musím trochu přizpůsobit začátek, ale jde jen o několik kapitol. Je to práce navíc, přesto mi ten systém vyhovuje.

Kdo bývá vaším prvním čtenářem?

První čtenářkou je moje blízká kamarádka, básnířka a editorka Simona Martínková Racková. Její postřehy mi moc pomáhají. Třeba mě upozorní na klišé, na opakování slov, nebo si všimne, že způsob mluvy na jednom místě úplně nesedí ke konkrétní postavě. Stejně jako já se hodně vciťuje do postav, takže mi třeba poradí: „Zkus tuhle scénu ještě víc prožít, víc se do ní položit, dát tam víc emocí.“ a já to udělám a hned vidím, že to knížce prospělo. Druhým čtenářem je můj přítel, který si zase hodně všímá praktických detailů – že někdo rozsvítil, a přitom nejde proud, že kůň byl na začátku hnědý a najednou je ryzák... Oba mi strašně moc pomáhají. Myslím si, že každý autor by měl mít své první čtenáře, kterým důvěřuje a od kterých nechce slyšet jenom chválu, ale skousne i konstruktivní kritiku.

MICHAELA KLEVISOVÁ (45 LET)

MICHAELA KLEVISOVÁ (45 LET)

• Debutovala v roce 2007 detektivkou Kroky vraha, za niž získala Cenu Jiřího Marka jako vůbec nejmladší z oceněných v historii – bylo jí 32 let. Druhé takové ocenění má za Dům na samotě.

• Napsala sedm detektivek a tři knihy o lidech a kočkách, všechny v nakladatelství Motto.

• Česká televize v režii Viktora Polesného chystá podle jejích knih sedmidílnou sérii nazvanou Kroky vraha.

• Před týdnem jí vyšel román Prokletý kraj. Vražda se v něm sice odehraje, ale o její vyšetřování tentokrát nejde: příběh z Prachaticka mapuje životy tří hrdinek v souvislosti s „jejich“ krajem.

• Jejím otcem byl spisovatel Vladimír Klevis, matka je novinářka Naďa Klevisová.