Jaký vánoční dárek vám udělá největší radost?

Materiální asi žádný. To, co chci, si mohu v průběhu roku nadělit i sám a děti ještě nemám, abych jim dělal radost, takže – i když to bude znít trochu jako klišé – je pro mě největším dárkem, když se sejdeme celá rodina a užíváme si společný čas. Je nás hodně, sedíme kolem stolu, bavíme se a je sranda. Čím starší jsem, tím víc si vážím právě těchto okamžiků.

Kde se scházíte?

Jsem sice z Prahy, ale kořeny mám na severu Čech, ve Varnsdorfu, takže se scházíme tam. Vánoce ale často trávím jako zpěvák v kostele, kde zpívám nejčastěji Rybovu mši.

Zpíváte s uskupením 4 tenoři. Jak tato sestava vznikla?

Popravdě úplnou náhodou. V roce 2017 se připravovala koncertní verze muzikálu Bídníci pod vedením Janise Sidovského. Ten si ke spolupráci přizval světově známého italského dirigenta Marcella Rota, vrchního dirigenta Andrea Bocelliho. Tehdy nás čtyři (kromě Michala Bragagnola v uskupení působí Pavel Vítek, Jan Kříž a Marian Vojtko, pozn. red.) spojili na jednu píseň. Znělo to docela dobře a Rota Janisovi řekl, jestli by tuto sestavu nechtěl ještě promyslet a pokračovat s ní dál. Janis se toho chytil a od té doby koncertujeme.

Kdo vymýšlí repertoár? Můžete zasahovat do výběru skladeb?

Určitě, vymýšlíme to společně. Uděláme si takovou tabulku a každý může dát svůj hlas. Je nás dohromady pět, ale ten rozhodující má Janis.

Čtěte také

Nomofobie

Čtěte také

Závislost na mobilu: Zjistěte, jestli netrpíte nomofobií

Takže když se čtyřem píseň líbí a Janis je proti...

Tak si poslechne náš názor a pak řekne: „Hmm, možná na dalším albu, kluci.“ My to ale bereme, Janis má bohaté zkušenosti, dělá v branži spoustu let, ví, co se líbí a co ne. Já jsem proti klukům celkově takový benjamínek.

Jak ladíte termíny? Musíte být všichni dost vytížení.

Tabulky. Všechno máme v excelových tabulkách. Každý zadáme, kdy můžeme, a pak se to ladí.

Takže žádné bohémské domlouvání nad sklenkou vína.

To opravdu ne. To by nešlo. Máme toho všichni hodně, Pavel má nový muzikál v Brně, Honza jich má asi patnáct, my s Marianem zpíváme v operách. Jsme všichni rozlítaní, zaplaťpánbůh, ale vždy to dáme nějak dohromady.

Nepanuje mezi vámi řevnivost? Přece jen čtyři muži, každý má své ego.

Já si myslím, že nám to funguje právě proto, že jsme všichni muži. Že mezi námi není žádná žena, která by to rozkolísala. Co si budeme povídat, hodně skupin krachlo kvůli ženské.

Čtěte také

Bára Basiková

Čtěte také

20 NEJ Báry Basikové: Eliška Křenková a Kryštof Bartoš jsou nejkrásnější

Takže nemáte spory.

To vůbec ne. Samozřejmě máme někdy ponorku. Když máte patnáctý koncert za sebou a kluky vidíte víc než vlastní přítelkyni, je to trochu náročnější. Janis ale dává docela pozor, abychom měli na koncertu vyvážený prostor. Někdo rád mluví, třeba Pavel a Marian, to jsou řečníci, do toho se já zase moc nehrnu.

Jaký repertoár baví vás?

Když zamíříme do trochu těžších oborů, třeba do opery, tak je to samozřejmě bomba. To mám rád. Takto jsme přezpívali například skladbu Láska prý, kterou u nás proslavil Peter Dvorský s Karlem Černochem. A jak to lidé znají s operním hlasem, tak to mohu zpívat také operněji, což mě hodně baví. Člověk nemusí v hlase nic měnit a je to pro mě přirozenější.

Je pro vás těžší zpívat popově?

Určitě. Musím měnit hlasový rejstřík. Jenže kdybych zpíval pořád operně, tak se netrefím do barvy hlasu kluků, a my ji musíme mít podobnou, aby to znělo dobře. Ty změny jsou náročné, takže když Janis dělá plán a já tam mám třeba skladbu Nessun Dorma z Turandot, tak mu vždy říkám, ať mi ji dá co nejdřív, ať ji mohu zpívat jinak. Když ji máte uprostřed a musíte často měnit hlas, je to náročnější.

Ničí tyto změny hlasivky?

Musíte si dávat pozor. Člověk musí být dobře vyspalý, rozezpívaný. Když ale někdy máme před koncertem ještě zkoušku, už je toho hodně. Prostě důležité je dobře spát.

Čtěte také

Obezofobie

Čtěte také

Nesnášíte tlusté lidi a bojíte se přibrat. Možná trpíte obezofobií

Je operní zpěv vaše nejsilnější stránka, jste v něm nejlepší?

Takhle – mezi těmi čtyřmi určitě, to mohu s klidným svědomím říct, že ano, ale nikdy bych si netroufal to tvrdit všeobecně.

Kdy jste začal zpívat?

Dávno, zpívám od útlého věku. Prošel jsem různými sbory – Kühnovým, Bambini di Praga, pak jsem šel na hudební gymnázium Jana Nerudy, na konzervatoř a na hudební akademii.

Přivedli vás ke zpěvu rodiče?

Ani ne, nemám v rodině nikoho z hudební branže. Moje sestra je výsadkář – profesionální vojačka. Měl jsem to nastavené tak, že když se mi nebude dařit a neprorazím, půjdu k vojákům. Ségra vždy říkala: „Neboj, držím ti místo, půjdeš na vojenskou.“

Teda! Takže vojenská rodina.

To taky úplně ne. Voják je u nás jenom moje sestra, která se k tomu dostala přes bojová umění. Odmalička dělala kickbox, aikidó a podobné sporty. Já jsem je dělal také, ale brzy mi odešlo koleno, tak jsem musel přestat.

Čtěte také

uvodni foto v

Čtěte také

Kvíz - Vyprávěj: Otestujte se, jak dobře znáte oblíbený seriál

Prali jste se?

To vůbec ne, ona je o osmnáct let starší, to by vůbec nešlo.

Máte zajímavé příjmení. Italští předci?

Jasně. Můj dědeček pocházel ze severu Itálie, z Terstu. Byl ročník 1906, zažil obě světové války a po té druhé se odstěhoval sem, někdy kolem roku 1948. Do Čech přišel i s babičkou.

Aha, takže patřil k vlně italských komunistů a partyzánů, kteří přišli po převratu.

No, u dědy to bylo trochu legrační. On v Itálii nebyl ani tak komunista, za Mussoliniho byl fašista a tady byl pak zase komunista. Víte, on měl hodně dětí, tak musel být hodný... Kdykoli tady potkáte někoho s mým příjmením, tak je z přímé linie po dědovi s babičkou. A to je nás tady přes čtyřicet.

Mluvíte italsky?

Trochu ano, samozřejmě hlavně v souvislosti s operou, ale i ve škole jsem měl italštinu.

S dědečkem jste se setkal?

Bohužel už ne, zemřel dřív než jsem se narodil. Babičku jsem ale zažil.

Čtěte také

Zima v bílé

Čtěte také

Nebojte se nosit bílou. Jak ji nosit a zakomponovat do outfitu

Mluvila česky, nebo italsky?

To bylo docela legrační, protože jak odešli na sever Čech, do Sudet, tak používala spíš němčinu. Asi i jak byla z toho Terstu, tak ji znala lépe.

Chtěl byste své kořeny hlouběji zkoumat?

Rád bych, ale asi spíš až budu mít děti. Možná pak nechám udělat nějaký rodokmen, strom života. To může být zajímavé.

To jistě ano. Často mluvíte o dětech, už byste je chtěl?

Určitě! Moc rád bych je měl. Je mi třiatřicet, už by to chtělo založit rodinu. Tak uvidíme.

Hrajte vedle zpěvu na nějaký nástroj?

Asi patnáct let hraju na klavír. Ono to tak je, když máte vystudovaný zpěv, tak máte většinou i klavír.

Lákal vás i jiný hudební nástroj?

No, měl jsem doma pověšené housle, ale opravdu zůstaly jen pověšené na zdi. Vždy mě to lákalo ale neodhodlal jsem se začít. Ale třeba Marian Vojtko hraje na housle, to jsem dřív ani netušil. Občas vypráví, jak ho táta učil hrát koledy.

Jakou nejlepší profesní radu jste dostal?

Moje paní profesorka mi jednou řekla, že mi přeje „málo kšeftů za hodně peněz“. Až s léty jsem si uvědomil, jaká je to pravda. Nicméně člověk si v téhle branži musí většinou projít trnitou cestou malých kšeftíků za nic.

Čtěte také

Petr Pavel a Eva Pavlová

Čtěte také

Nerudová, Pavel, Babiš nebo Fischer: Čeho se (ne)vzdají jejich drahé polovičky

Kterého zpěváka obdivujete?

Číslo jedna je pro mě Plácido Domingo. Líbí se mi, jak je pořád aktivní, že dál zpívá a že když už to nejde tenorově, tak přešel k barytonu. Moc ho obdivuji.

Pokud se nepletu, tak vás operní zpěv učil i učitel Luciana Pavarottiho.

Ne, to nebyl učitel, to byl Pavarottiho cover. To je někdo, kdo jezdí s hvězdou po koncertech a čeká v zákulisí, kdyby se něco stalo, tak aby zaskočil. To se ale tomuto náhradníkovi Antoniovi Carangelovi nikdy nestalo.

To je trochu smutné...

To ano, ale to už je tak trochu osud coverů, buď je to vyšvihne úplně nahoru, když hvězdě rupne hlas a on musí – třeba v džínách – rovnou na jeviště, a pak se otevře cesta rovnou do velkých divadel, nebo se holt nestane nic.

Mají takové náhradníky i divadla?

Ta velká ano, třeba Metropolitní opera v New Yorku nebo La Scala, kde v portále čekají náhradníci na hlavní role, kdyby se něco stalo.

Mají i svou kariéru?

Mívají, ale nastudování role a ježdění s hvězdami jim zabere tolik času, že toho vedle moc nemají. Takže se může stát, že si nezazpívají. V muzikálu je to tak, že hlavní roli nastuduje i někdo z company. Když se něco stane, zaskočí, a pokud se mu to povede, tak se taky rozjede. To se třeba stalo Honzovi Křížovi, který šel do Německa do company, jednou takto zaskočil a od té doby začal dostávat hlavní role. Zkrátka super náhoda, ale ono je to celé o náhodách.

Čtěte také

Přerušovaný půst

Čtěte také

Přerušovaný půst: Sníží příjem kalorií, ale není vhodný pro všechny

Vy jste taky začínal v company?

Jasně, to víte že ano. Začínal jsem u muzikálu Bídníci v GoJe, bylo mi dvacet let, když jsem udělal konkurz. Dva roky jsem působil v company a pak se začal připravovat muzikál Fantom opery, kde už jsem získal roli Raoula.

Co byste si chtěl zazpívat?

No, je to sice úplně mimo můj obor, ale hrozně rád bych si zazpíval Ježíše v Jesus Christ Superstar. Vím ale, že přestože je to moje srdcová role, není to můj typ hlasu. V opeře bych chtěl – asi jako každý tenor – dělat dramatičtější role, za deset let bych si přál dosáhnout třeba na Kalafa, prince z Turandot, a na podobné těžší klády.

Kdy je podle vás nejlepší začít s operním zpěvem?

U kluků po dokončení mutování, předtím to nemá smysl. Do patnácti let bych se do toho vůbec nepouštěl. Například já jsem šel na konzervatoř právě v patnácti a dnes si myslím, že to bylo zbytečně brzy. Kdybych tehdy ještě chvíli zůstal na gymnáziu, bylo by to lepší. Těsně po mutování je všechno ještě takové rozházené, neukotvené, že leckdy ani po dvou letech nic moc neuděláte. Popravdě – kluky bych bral až od osmnácti let. Asi mě teď za to někteří mladí kluci nebudou mít rádi. Samozřejmě existují výjimky, někteří jsou vyspělí, ale těch je opravdu málo.

Čtěte také

Sebevražda

Čtěte také

SEBEVRAŽDA: Těsně před ní může člověk působit i šťastně

A u holek?

Holky také mutují, o tom se sice tolik nemluví, ale také u nich dochází ke změnám hlasu. Holky ale celkově vyspějí dříve, takže ty asi klidně kolem těch patnácti šestnácti let.

Dá se říct, že některé hlasy odejdou dřív?

Většinou je to tak, že životnost vysokých hlasů, jako je soprán nebo tenor, je nižší než u těch hlubších, u basů. Tenor většinou skončí dříve. Když zpívá šedesátiletý tenor, tak to si říkáte: „Pane jo, klobouk dolů, ten je výborný!“, ale když slyšíte osmdesátiletého basistu, tak se kolikrát ani nepozastavíte. Ty nižší hlasy prostě líp drží, ani se nemusí dodržovat taková životospráva. Znám řadu basistů, kteří třeba kouří.

Co se děje, když hlas odejde?

Někdo začne učit, jiný může přejít do druhého oboru, nižšího tenoru nebo i barytonu. Pak záleží, jestli pro vás v divadle budou role, nebo se s vámi rozloučí. Někdy se může stát – a je to smutné, že vám po 30 letech zpívání hlavních rolí nabídnou místo kulisáka nebo inspicienta.

Bavilo by vás učit?

Já soukromě učím. Dříve jsem působil i na školách, ale nerad učím podle norem a tabulek, mám pocit, že jsem se věnoval víc papírování a byrokracii než samotnému učení. Ti, kteří u mě chtěli zůstat dál, zůstali soukromě. Možná jsem na učení ještě stále dost mladý, ale myslím, že už mám co předat. Dokážu vysvětlit základy, jak se tvoří fráze, jestli jsou intonačně dobře.

Co byste chtěl dělat, kdybyste se nevěnoval hudbě? I když vy asi od mládí máte jasno...

To jo, já k tomu inklinoval opravdu odmala. Moc mě ale baví vaření, takže by mě asi bavilo být profesionální kuchař. Mám i bratrance výborného kuchaře. I když mě by asi nejvíc bavilo to dochucování a ochutnávání, taková ta pěkná práce. Věřím, že kdybych si měl projít dvanáctihodinovými šichtami kuchařů v obrovském horku, tak bych to možná viděl trochu jinak. Člověk často jiné věci vidí z té hezké stránky a méně si uvědomuje realitu. Dívám se na soutěž MasterChef a říkám si, jaká je to hezká práce, ale tam už mají všechno připravené, nakrájené a my sledujeme jen to pozlátko.

Čtěte také

Zuzana Kajnarová

Čtěte také

20 NEJ Zuzany Kajnarové: Zatím jsem vždycky přežila

Zručný ale jste. Četla jsem, že stavíte dům.

Už je postavený! A ano, dělal jsem na něm hodně sám. Tatínek měl stavební firmu a jak jsem z toho severu Čech, tak jsem byl zvyklý, že jsem u něj od patnácti let brigádničil a hodně se naučil. Co se týče zedničiny, jsem schopný všeho. Kromě elektřiny a vody si poradím. A vlastně je pravda, jak jste se ptala na to jiné zaměstnání, že mě vždy docela lákala i truhlařina a tesařina.

Vaše partnerka je také z branže. Je to výhoda?

Ano, to určitě je, můžeme si v ledasčem pomoct, rozumíme své práci, tak k sobě můžeme být občas i trochu kritičtí, i když se na sebe někdy trochu naštveme. Je ale dobré mít někoho, kdo vám v oboru řekne pravdu. Popravdě si neumím představit vztah s někým, kdo není z branže. Většina mého přemýšlení se týká práce, nevím, jestli bych se uměl dobře bavit i o něčem jiném. Máte větší pochopení i pro ten trochu kočovný život, který vedeme. My jsme s partnerkou (zpěvačka Jakuba Šeniglová, pozn. red.) oba pracovně hodně aktivní, zpíváme na různých místech, ona je navíc z Bratislavy. Času, který spolu trávíme, je opravdu hodně málo. Když se chceme vidět, často se sejdeme někde na cestách.

Vy máte italskou krev, vaše partnerka slovenskou. Je to temperamentní vztah?

No jéje. Asi jsme temperamentnější, já jsem horká krev a Kuba má v sobě i maďarské kořeny, z Čachtic, někdy je to veselé, ale je to dobré koření. A s tím cestováním nám někdy na temperament už ani nezbývá sil, tak je to takový temperament při zemi.

Čtěte také

Petra Nesvačilová

Čtěte také

20 NEJ Petry Nesvačilové: Alkohol nepiju od 12 let

MICHAL BRAGAGNOLO (1990)

  • Narodil se v Praze. 
  • Vystudoval Pražskou konzervatoř a operní zpěv na HAMU. Už na studiích spolupracoval s Divadlem J. K. Tyla v Plzni. 
  • Vystupuje na řadě scén v zahraničí i u nás včetně Národního divadla v Praze. Působí také na operetní a muzikálové scéně. 
  • Jeho přítelkyní je operní zpěvačka Jakuba Šeniglová.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Nomofobie

Čtěte také

Závislost na mobilu: Zjistěte, jestli netrpíte nomofobií

Čtěte také

Petr Pavel a Eva Pavlová

Čtěte také

Nerudová, Pavel, Babiš nebo Fischer: Čeho se (ne)vzdají jejich drahé polovičky

Čtěte také

Bára Basiková

Čtěte také

20 NEJ Báry Basikové: Eliška Křenková a Kryštof Bartoš jsou nejkrásnější