Řekněte mi, je možné vytvořit si nezdravou fixaci na nějakou běžnou činnost?

Ano. Takovou fixaci, která se chová velmi podobně, jako se chovají závislosti, si skutečně můžeme vytvořit a je třeba s ní zacházet opatrně, protože v běžném životě k ní dochází u kdečeho. Tímto způsobem bychom mohli patologizovat spoustu činností – přece jen jsme „rituální tvorové“ a naše fungování je tvořeno opakujícími se činnostmi.

Můžeme pak považovat za závislost i běžné denní rituály?

Fixace na určitou činnost, puzení k ní a neschopnost udělat věci jinak do značné míry skutečně sytí závislost, ovšem činí tu situaci diagnosticky poměrně složitou. Dokud neexistovalo to, čemu dneska říkáme „nelátkové závislosti“, kritérium bylo jasně dané: Látka tam je – látka tam není. Pak se přes diagnózu patologického hráčství objevilo něco nového. Tím došlo k narušení původního konceptu závislosti, který byl tvořen vazbou na látku – patologické hráčství je vlastně takovým trojským koněm směrem do diagnostického manuálu a proces šel tak daleko, že v jeho posledních verzích se objevují další a další diagnózy, které spadají do kategorie tzv. nelátkových závislostí. I běžné nakupování začíná být problémem – začíná se diskutovat o tom, jestli by shopaholismus neměl být zařazen do nelátkových závislostí.

Kdy tedy můžeme o něčem říct, že jde už o nebezpečnou závislost?

Zásadní kritéria jsou dvě. Prvním je to, že způsobujete problémy sobě samotným, ohrožujete svoje zdraví, sociální fungování, ekonomiku vaší rodiny – házíte peníze do automatu nebo nakupujete milion věcí, které nepotřebujete. Druhým kritériem je, zda dokážete z toho kruhu vykročit ven, do jaké míry to máte pod kontrolou a zda jste schopni seberegulačními nástroji, které každý máme, svoje chování ovlivňovat. Pokud si můžete říct: „Dneska jsem ujela,“ a jít dál a změnit to, je to v pohodě. Jakmile si nedokážete dát stopku, máte problém.

V souvislosti se závislostmi se u nás mluví dost často o alkoholismu. Kde se ten problém vzal?

Z hlediska toho, jak se s alkoholem společnost učila zacházet a jak na něj nahlížela, je jeho proměna velmi zajímavá. Protože prvotním konceptem nebyla alkoholová závislost, ale lidská slabost a morální selhání. Před stovkami let se s lidmi, kteří měli problém s alkoholem, zacházelo podobně jako s jinými psychiatrickými pacienty. I proto je míra stigmatizace lidí závislých na alkoholu patrná dodnes; když se zeptáte téměř kohokoli, jak nahlíží na pacienta, který má závislostní problémy tohoto druhu, primární je morální odsouzení typu: „Můžou si za to sami.“ To ano, vždyť téměř neexistuje onemocnění, za které bychom si nějakým způsobem sami nemohli. Ale to ještě neznamená, že pacienty budeme soudit a nebudeme je léčit.

V souvislosti s léčbou závislostí se mluví o tzv. harm reduction. Co to je?

Někteří pacienti nejsou schopni v určitém momentu radikální léčbu zahájit nebo v ní pokračovat, a tak se alespoň snažíme zabránit tomu, aby u nich nedocházelo k další progresi nebo nebyli ohroženi na životě, například kvůli předávkování a podobně. Je to přístup, který se mimo jiné používá také jako součást léčby, kdy v jejím průběhu, nejde-li jinak, minimalizujete rizika. Vůbec to neznamená, že pokud není člověk schopen stoprocentně abstinovat, že ho neléčíme. Proces léčby může probíhat, i když člověk užívá.

Co když je třeba léčit víc závislostí? Je některá prioritní?

V minulosti se to řešilo tak, že pokud alkoholik kouřil, tak se léčil z alkoholismu a jen ať si kouří dál. To byla fatální chyba! Dnes už víme, že pokud někoho léčíme ze závislosti na alkoholu a paralelně ho neléčíme ze závislosti na tabáku, snižuje to efektivitu léčby. To znamená, že pokud řešíme obojí, je léčba účinnější.

Co závislost na sladkém, která vede někdy až k obezitě nebo přinejlepším k nespokojenosti s vlastním tělem? Kam se má jít člověk, který s tím má problémy, léčit?

Lidé, kteří s tím mají problémy, k nám přicházeli už v minulosti a v poslední době stále přibývají. Je velmi zřetelné, že porucha seberegulace, to, že se nedokážete ovládat a situaci zvládnout, je stejná jak u dortů, tak u alkoholu. Funguje to velmi podobně. Navíc jsou poruchy příjmu potravy u nás jednou z nejčastějších komorbidit (k primárnímu onemocnění či poruše se přidružuje jedno či více dalších), to znamená, že pacient nemá problém jen s alkoholem nebo tabákem nebo drogami… ale zároveň i s jídlem.

Mnoho alkoholiků – i čokoholiků – se sice léčí, ale začas v tom „lítají“ znova. A vracejí se k vám. Zase jim otevřete dveře?

Pokud někoho vyléčím ze závislosti a on se ke mně za rok vrátí, nastoupíme tu cestu znova. A klidně znova. A hledáme nový přístup. Například jestliže někdo drží dietu a pak sní dva dorty a přizná se k tomu, rozhodně ho nikdo nevyhodí z ordinace, ale pracuje s ním dál. „Tento cíl byl příliš ambiciózní. Když to na vás příště přijde, uděláte raz, dva, tři, čtyři, to si teď nacvičíme, a pokusíte se nesníst dva dorty, ale jen jeden. A celý měsíc budeme pracovat na tom, abyste to zvládl.“ A přesně tohle je harm reduction. Je to součástí léčebné strategie; minimalizujete rizika. Neopijete se do mrtva nebo nepřejíte do bezvědomí, pokud zhřešíte, tak alespoň držte hranici do určité úrovně. A pokud má dotyčný motivaci a dochází na léčení, je-li to nutné, plán předěláme. Proč bych ho měl vyhazovat?

Novodobou závislostí, o které se hodně mluví, je závislost na technologiích. Co říkáte na lidi, kteří drží nonstop v ruce mobil?

Být závislý na mobilu zrcadlí to, že něco není v pořádku. Vazba na telefon nebo počítač nevzniká kvůli nim, ale protože něco sytí v nás. Například mít lepší kontrolu nad svým partnerem nebo nad svými dětmi nebo i sám nad sebou – pokud sledujete, jestli jste ušli o pět kroků víc nebo míň, jestli jste něco nesnědl a jak dýcháte… A ta fixace se prohlubuje tím víc, čím víc máte svoje potřeby rozkolísané. A přesně tady nastupuje paralela s návykovými látkami: problém není v heroinu ani v mobilu – je ve vás, protože vám jde o to, nasytit se.

Problémy mohou mít i notoričtí hráči počítačových her, ne?

To je podobné. Ale lidé jsou hraví tvorové, na hraní počítačových her není nic špatného. To, že je hrajete, neznamená vůbec nic, a dokonce v dlouhodobějším horizontu může mít jejich hraní vliv na kognitivní funkce, protože zvyšují pozornost a často nutí i k přemýšlení. Problém začíná tehdy, když nejste schopen alternativy. Vezměte si porno; nic hrozného na něm není, pokud mu ovšem nedáváte přednost před živým partnerem, pak už je to problém. Stejné je to s počítačem. Pokud hrajete už hodinu nebo dvě, je třeba si udělat přestávku. Ovšem jestliže trávíte každý večer u počítače a nejdete mezi lidi a děláte to takto dlouhodobě, už máte problém.

Kde je tedy hranice?

To je individuální. Někdo hraje dlouhé hodiny a pak je schopen přestat a nemá s tím žádný problém, někdo jiný už nedokáže sám sebe udržet pod kontrolou. A jsme zpátky u jádra věci – u schopnosti seberegulace. Tenhle fenomén je velmi komplikovaný. Nejde jen o to, jak fungujete směrem ke svému tělu – například že sedíte už dvě hodiny ve strnulé poloze, což vám rozhodně nesvědčí –, ale seberegulace je i o tom, jak fungujete v kontextu se svým okolím. To znamená nesnažit se uspokojit svoje potřeby za všech okolností stejně, protože je třeba být v rovnováze i s životem kolem vás. Pokud tohle nezvládnete, může i normální, běžná činnost, kterou provozujete přes míru, začít devastovat váš život.

Narazil jste někdy na naprosto kuriózní závislost?

Na začátku jsme zmínili fixaci na rituály, mezi ně do jisté míry patří i fixace na jehlu. Je to nebezpečné z mnoha hledisek včetně hygieny, ale ta fixace na nějakou činnost, nějaký rituál, nutí jít uživatele do takového extrému, že si už například ani neaplikuje látku, o kterou kdysi šlo, ale když ji nemá, aplikuje klidně čistou vodu. A to je opravdu bizarní.

ADIKTOLOG MICHAL MIOVSKÝ

ADIKTOLOG MICHAL MIOVSKÝ

Prof. PhDr. Michal Miovský, PhD, (1975) je přednostou Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze, proděkanem 1. LF UK, od roku 2016 také historicky prvním prezidentem Mezinárodního konsorcia vysokých škol pro omezení poptávky po drogách (ICUDDR) a bývalým prezidentem Mezinárodní asociace editorů adiktologických časopisů (ISAJE). Věnuje se tématům vývoje a testování nových preventivních a léčebných strategií a metod v adiktologii a sám je stále aktivním psychoterapeutem a supervizorem.