Herečkou chtěla být Bohumila, jak znělo její správné vlastní jméno, od malička. Narodila se v Třebíči a maminka zdědila půjčovnu krojů a divadelních kostýmů. Jak píše ve své knize Robert Rohál Mistři malých rolí, tohle prostředí ji zřejmě inspirovalo natolik, že se chtěla věnovat herectví. Ráda se převlékala do kostýmů a hrála si na princezny a na divadlo. Rodiče ale s ní ale měli jiné plány, a rozhodně k nim nepatřilo studium herectví.

Komediální talent

Tvrdohlavá Bohumila si ale přece jen JAMU před rodiči obhájila, ovšem musela se hlásit na dramaturgii, nikoli na herectví. Jenže osud zasáhl. U přijímacích zkoušek podle svých slov plácala nesmysly, takže si komise myslela, že jen předvádí svůj komediální talent, a doporučili jí studovat místo dramaturgie právě herectví. Rodiče museli její rozhodnutí nakonec akceptovat.

Čtěte také

Meda Mládková

Čtěte také

Poslední rozloučení s Medou Mládkovou. Pohřbena bude tak, jak si přála

Studium ukončila v roce 1955 a rok poté hrála v Divadle bratří Mrštíků v Brně a také ve Státním divadle. V Brně ale dlouho nezůstala, odešla do Prahy, kde začala působit v hereckém souboru Čs. filmu, později Filmového studia Barrandov. Moc rolí tehdy ale nedostávala, takže v roce 1964 zamířila do Divadla Jaroslava Průchy do Kladna. Tam ztvárnila krásné role, například v inscenacích Veselé paničky windorské, Othelo či Lucerna. V angažmá na Kladně vydržela až do roku 1977, od té doby se věnovala už jen filmu a televizi.

Film na prvním místě

Film se stal její láskou, větší, než bylo divadlo. Ona sama říkala, že v divadle mívala trému, před kamerou nikdy. A nevadilo jí, že to nebyla hlavní role, byla vděčná i za ty malé. „Brala jsem role velké i ty maličké jenom proto, abych byla u toho, protože film jsem vždycky milovala.“ V jednom rozhovoru prozradila, že kvůli natáčení dokonce jednou utekla z divadelní zkoušky. Na rozdíl od jiných kolegyň, které stavěly divadlo na první místo, pro ni to bylo naopak.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Hollywoodské babičky, které zastavily čas. Která z nich má nejvíce vnoučat?

Poprvé se objevila ve filmu ještě v době studií na JAMU, a to ve snímku Nejlepší člověk, kde se sešla s Vlastou Burianem, Danou Medřickou a Jiřinou Šejbalovou. Další role přišla až za dalších šest let, ale postupně rolí přibývalo. Hrála učitelky, servírky, hostinské. V roce 1967 ji obsadil Jiří Menzel do svého filmu Rozmarné léto.

Miláček komedií

Druhá polovina šedesátých let byla pro Mílu velmi plodná. Objevila se ve Spalovači mrtvol (1968), který ale na dlouho zůstal v trezoru, ve snímcích Zabitá neděle (1969) režisérky Drahomíry Vihanové a Skřivánci na niti (1969). I tenhle film se dostal do kin až po dvaceti letech. Herečka si ale na herecké příležitosti nemohla stěžovat ani v době normalizace. Popularitu si získala především v komediích. Spolupracovala často s režisérem Bočanem, Vorlíčkem, Herzem, Pinkavou, Lipským i Kleinem.

Čtěte také

Iva Janžurová

Čtěte také

Iva Janžurová slaví 81! Připomeňte si s námi její role. Z jedné z nich vycouvala

Její bodřejší postava lákala k tomu, aby ztvárňovala role dobráckých maminek nebo manželek. Takovou si ji budou diváci pamatovat z filmů Metráček, Holky z porcelánu, Údolí krásných žab, Marečku, podejte mi pero, Parta hic nebo již zmiňovaná komedie Jak svět přichází o básníky (1982). Skvělá byla i v komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, kde doslova excelovala v roli vodnické paní domu Matyldy Wassermannové.   

Únava i nemoc

Právě filmoví básníci byla její poslední filmová příležitost. Naposledy s Kleinem natočila čtvrtý díl Konec básníků v Čechách (1993). Pátý díl už nenatočila, byla už prý unavená a roli odmítla. Jak uvádí Robert Rohál, byla nejen unavená, ale taky už dost nemocná. Měla cukrovku a Parkinsonovu chorobu. Rozhodně se ale nenudila.

Čtěte také

Jan Libíček byl výborný komik, ale exceloval i v dramatických rolích.

Čtěte také

Jan Libíček: Mistr malých rolí měl panickou hrůzu z doktorů a zemřel na place

Po roce 1989 si začala plnit sny z dětství, začala cestovat a psát. Napsala knihy o Finsku – Finský maratón a V zemi Kalevově a oblíbila si také Řecko. Byla velice důkladná, a před cestou si nejprve nastudovala Encyklopedii antiky. Psaní se jí zalíbilo a napsala další knihy, a to pohádek Lásko, bože lásko a Ta naše písnička česká, které byly inspirovány lidovým folklórem. Za knihu Lásko, bože lásko, získala v roce 1998 dokonce Zlatou stuhu za originální užití folklórních námětů pro dětskou publikaci.

Láska na stará kolena

Psaní knih pro ni byla radost, nikoli zdroj výdělku. Její inspirací byla Božena Němcová, kterou obdivovala. Říkala o ní, že v její literatuře nacházela to, co považovala za skutečné umění. Lásku a ušlechtilost. Byla skromná a žila sama jen se svým psem. Vdaná sice jednou byla, ale manželství s kolegou z divadla Štěpánem Zemánkem, nevyšlo.

Čtěte také

Josef Abrhám.

Čtěte také

Josef Abrhám: „Já se nasměju, až ty jednou umřeš a zjistíš, že jseš pořád živej“

Milovala procházky přírodou a scházela se s kamarádkou Myrnou Skálovou, která byla její sestřenice a důvěrnice už v Třebíči. V posledních letech života se prý seznámila s novým mužem, s nímž ji sbližovala láska k literatuře a divadlu. Dodával jí energii, které se už jí moc nedostávalo. Bohužel, tahle pozdní láska skončila dřív, než pořádně začala. V únoru 2005 Míla dostala dvě mrtvice za sebou a pár dnů na to zemřela v nedožitých dvaasedmdesátých narozeninách na Geriatrické klinice v Praze.

 

ZDROJ: Robert Rohál, Mistři malých rolí, Nakladatelství XYZ, 2005