Jana Kánská viděla svoji maminku Miladu Horákovou naposledy v roce 1950 těsně před popravou a nemohla ji ani obejmout a políbit na rozloučenou. Strážní to nedovolili... Paní Jany se novináři vždy vyptávali hlavně na monstrproces a poslední setkání s maminkou. Já jsem ale chtěla vědět, jak vzpomíná na těch pár let, které společně prožily, před válkou a po válce a jak žila bez rodičů, když zůstala v rodině své tety.

Váš dědeček Čeněk Král měl pro svou dceru trochu jiné plány, než jaké si vybrala. Co to bylo?

Máma chtěla jít na medicínu, ale její otec jí to rozmluvil. Na doktory zanevřel, protože dvě jeho děti zemřely na spálu. Rozhodně chtěla nějakou práci, kde by mohla napomáhat lidem, a proto si nakonec místo medicíny vybrala práva. Jsem si jistá, že kdyby se stala lékařkou, tak by tu profesi dělala naplno, i když by to bylo v jiném směru, jiném oboru. Otec na ni měl velký vliv, vždycky byl velmi politicky smýšlející a pokrokový člověk, který věřil masarykovským ideálům. Tohle máma zdědila po něm.

Po promoci v roce 1926 začala pracovat na sociálním odboru pražského magistrátu. Víte, čím se tam zabývala?

Původně jí nabídli jinou práci za víc peněz, ale ona řekla, že to nechce. Už od vysoké školy se totiž zajímala o práva žen, pomáhala paní senátorce Plamínkové v těchto aktivitách. Máma bojovala za lepší podmínky pro rozvedené ženy nebo ženy v nouzi. Nic moc bližšího o té její tehdejší práci nevím, byla jsem tenkrát dítě, tak jsem jen vnímala, že práci obětovala spoustu energie a času. Měla velkou podporu v mém tátovi, kterému nevadilo, že je tolik aktivní. Na tehdejší dobu to bylo opravdu výjimečné, že muž podporoval ženu v její práci tak intenzivně.

Co si pamatujete z předválečných let?

V neděli jsme s rodiči chodili do centra Prahy nebo jsme v létě jeli na dovolenou. Máma měla spoustu práce, ale vždycky se snažila, aby ten čas, kdy byla s námi, aby se mně a tátovi věnovala co nejvíc. Často jsme měli rodinné obědy, kdy k nám chodila teta Věra s manželem a můj dědeček.

V roce 1940 vám bylo sedm let a nacisté zatkli vaše rodiče. Viděla jste je až po válce. Jaké bylo to první setkání?

Máma se vrátila v květnu a táta několik dnů po ní. Měli jsme o něj velké obavy, protože na tom byl hrozně špatně fyzicky, musel do nemocnice, kde ho dali jakž takž dohromady. Chtěl pak zase pracovat v Českém rozhlase, ale jeho pozice byla obsazená. Nakonec sehnal místo na ministerstvu informací a snažil se mámě pomáhat. Jenže ona nechtěla, protože se bála, že se kvůli ní dostane do problémů. To bylo pro ni typické, ona se vždycky brala za ostatní.

Maminka byla aktivní v mnoha organizacích, řadu let byla ve vedení Rady československých žen. Setkávaly se členky Rady i u vás doma?

Myslím, že k nám lidi z politiky nebo z těch spolků chodili jen málokdy. Všechno se většinou odehrávalo mimo domov. Občas někdo přišel, ale víte... Já jsem byla teenager. Tehdy jsem to moc neřešila, měla jsem úplně jiné zájmy. Poslouchala jsem Vlacha, bavilo mě cvičení v Sokole a povídání s kamarádkami z naší třídy.

Jak jste tehdy vnímala, že je maminka tolik aktivní?

Takhle máma prostě žila.

A když jste se chtěla o něčem poradit, za kým jste šla?

Za tátou. S tátou jsme si byli strašně blízko. Jezdili jsme na dovolenou, třeba na Šumavu, kde byl mámin volební kraj. Když jsme tam přijeli a někdo zjistil, že je máma s námi, hned ji zvali, aby přišla na diskusi s občany. Táta se mi strašně věnoval, učili jsme se spolu. On ji zastupoval.

Tlak na vaši maminku se stupňoval, co jste věděla o tehdejší politice?

Říkala, že komunistky proti ní šly už za války, když byla v Německu ve vězení. Máma těm komunistickým ideálům nikdy nevěřila. V roce 1946 byla v Moskvě a pak nám vyprávěla, jak se tam žije. Zvali ji na různé večírky, kde se stoly prohýbaly kaviárem. A potom viděla, kolik je tam chudých lidí, kteří nemají kde bydlet. Byla z toho zklamaná a otřesená, ale nechtěla přestat v práci, které tak věřila.

Rok 1947 byl plný naděje, právě proto, že založila náš týdeník. Prý z něj byla hodně nadšená?

Měl to být vzdělávací časopis pro ženy, který bude zábavnou formou informovat o jejich aktivitách. Máma měla naprosto jasnou představu, jak má vypadat. Rozhodně chtěla, aby časopis zůstal apolitický, jenže komunistky se tam nakonec prosadily a udělaly z toho časopis o dojnicích a kravíně. Vzpomínám si, že rok 1947 byl pro mámu hodně náročný. Snažila se zachránit, co se dalo, jak v časopise, tak v politice. Jezdila na nejrůznější schůze po celé republice, ale také na konference do zahraničí.

Situace byla čím dál nebezpečnější. Zvažovali rodiče emigraci?

Nikdy se o tom přede mnou nebavili. Až později jsem se dozvěděla, že táta proti emigraci rozhodně nebyl, přestože by tady nechal svoji starou maminku.

Po zatčení maminky se mu podařilo uprchnout a za několik měsíců se dostal do Ameriky. Vy jste zůstala v rodině vaší tety Věry Tůmové. Jaké bylo setkání s tatínkem, když jste za ním po 16 letech mohla jet?

Zajímavé, protože já jsem nebyla překvapená z jeho vzhledu, já si ho pamatovala jako dospělého. On musel být mnohem víc překvapený, protože když jsme se tenkrát v roce 1950 narychlo loučili, tak jsem byla teenager a najednou mě viděl dospělou. Jeli jsme spolu přes celou Ameriku a stihli jsme si toho říct opravdu hodně. Byla jsem tehdy v Americe tři měsíce, pak jsem se musela vrátit kvůli Tůmovým.

Na jaře 1968 jste se konečně mohla vystěhovat do Ameriky, jaké byly první roky?

V dubnu jsem odjela pryč a brala jsem to tak, že je to navždycky. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych se sem ještě někdy vůbec mohla vrátit. Naštěstí jsem docela rychle sehnala práci. Moc se mi hodilo, že jsem doma vystudovala školu pro zubní techniky. Táta mě pak v Americe představil jednomu Slovákovi, který měl zubní laboratoř a nabídl mi práci, a začala jsem postupně nový život.

Od 90. let se sem pravidelně vracíte a občas jezdíte na besedy do škol. Jak na vás působí mladá generace?

Pokud možno, tak se těm veřejným akcím vyhýbám, ale byla jsem na několika besedách a je to velmi různé. Někteří mladí lidé jsou hodně aktivní a zajímají se o historii a pak má rozhodně smysl mluvit s nimi o minulosti.

Mladý byl také režisér David Mrnka, když přišel s tím, že natočí celovečerní film Milada. Co vás tehdy napadlo?

Vzpomínám si, že mě hodně překvapilo, kolik toho o mámě ví. A říkala jsem si, že to je něco výjimečného, pokud už v tomhle věku vyvinul takové úsilí, že o ten příběh má prostě opravdový zájem, a tak jsem mu dala souhlas.

Ještě na závěr, měla byste vzkaz pro čtenářky Vlasty?

Jestli má časopis stejné zaměření, jaké máma plánovala, tak ho určitě kupujte. Ona tam vždycky chtěla inspirativní příběhy žen u nás i v cizině, ale samozřejmě, že tam byla i móda nebo kosmetika.

Zdroj: časopis Vlasta