Můj nejmladší vnuk Honzík byl odmala trochu zakřiknutý a zvláštní. Jenže ve velké rodině ho nikdo až tak moc nesledoval, protože doma bylo pořád dost rušno. Dcera, její přítel, tři kluci a pes v městském bytě, když jsem přišla na návštěvu, hučela mi pak hlava ještě dva dny. Honzíka jsem si často brala k sobě, aby tomu trochu unikl. Chodili jsme na výlety do přírody, to asi zdědil po mně, koukal po kytičkách a stromech. Moc jsme toho nenamluvili, jen tak se kochali výhledem. Když začal vnuk chodit do školy, měl problémy se soustředěním. Paní učitelka si ho posadila do první lavice, aby na něj mohla dohlížet a opravdu se trochu zlepšil. Jenže s každým dalším rokem to bylo o něco složitější. Na druhém stupni ho učitelka poslala do poradny, myslela si, že má nějakou poruchu učení. Jenže problém byl vážnější.

Autismus mě vyděsil

Dcera se mě snažila chránit a dlouho jsem nevěděla, co se děje. Až jednou se prořekla, že jdou s Honzíkem do nemocnice. Já jsem se vyděsila, což bylo vidět, tak musela s pravdou ven. Podezření na autismus. Duševní porucha. Dcera mi hned začala vysvětlovat, co to je, ale já jsem ji nevnímala, jediné, co mi z té chvíle utkvělo je, jak mi říká, tak proto se Honzík nerad mazlí.

Honzík to měl těžké

O autismu jsem nevěděla nic, asi jsem kdysi viděla nějaký film. Našla jsem si informace na internetu, a když jsem to četla, brečela jsem. Psali o tom, že děti s tou diagnózou jsou nešikovné a já jsem si vybavila, že se Honzíkovi bráchové posmívali, že je trouba, co se netrefí do kopacího balónu. A kolikrát jsem si vyčítala, že jsem hlídací babi naprd, když mi někde upadl a zranil se. Zastyděla jsem se, že jsem si stěžovala kamarádce, jak málo se mnou mluví třeba o škole.

Změna přístupu

Asi tušíte, že od té doby jsem své chování k vnukovi změnila. Snažila se celá rodina. Odstěhovali se z bytu do domku, kde měl Honzík vlastní pokoj a celkově víc klidu. Projevilo se to ve škole, zvládal to, i když neměl kamarády, myslím, že tam chodil docela rád.

Neshody mezi rodiči

V klidu jsme dali i pubertu, ale pak se chýlila ke konci základní školní docházka a objevil se problém, co dál. Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli, že by ho mohla bavit práce se dřevem. Představovali jsme si, jak bude někde v klidné dílně třeba opravovat nábytek. Jenže učňovské učiliště bylo ve vedlejším městě, musel by na internát. Bude to pro něj změna dobrá, nebo ne? V té době přestal dceři klapat vztah s Honzíkovým tátou. Dost se hádali, a on tím trpěl nejvíc, protože už s rodiči byl v domě sám, starší bráchové už bydleli se slečnami jinde. Možná by měl nakonec na internátu větší pohodu. Souhlasil s tím a zdálo se, že se těší.

Trápím se výčitkami

Pro mě to bylo horší, protože jsem vnuka mnohem méně vídala. Hlavně v kontrastu s prázdninami, kdy jsme byli hodně spolu, dokonce i pár dní u známé na chatě. Jenže když nastoupil do učení, chtěla jsem mu dopřát větší míru dospělosti, ale hrozně se mi po něm stýskalo. Až teď si říkám, že jemu možná taky. A kdybych byla sobečtější, mohlo být všechno jinak. První půlrok utekl, známky sice nic moc, ale s tím jsme počítali. Na Vánoce se mi zdálo, že je vnuk ještě zamlklejší než obvykle. O Velikonocích jsem zjistila, že prý není moc zručný a ostatním spolužákům nestačí. Nevím, jestli ho nešikanovali. Plánovaly jsme s dcerou, že pojedeme na učiliště a budeme to řešit, ale pak do toho přišel její konečný rozchod s partnerem, musela hledat nové bydlení. Honzík zřejmě ztratil jistotu a v zoufalství si ublížil tak vážně, že už mu nebylo pomoci. Pořád si vyčítám, že jsem pro něj neudělala víc.

Pohled odborníka: Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D., ředitelka a zakladatelka neziskové organizace Poradny Vigvam

Jak to udělat, aby si člověk sebevraždu blízkého nevyčítal? Neexistuje jednoduchá odpověď. Pocity viny (pokud s nimi můžeme výčitky ztotožňovat) jsou jako reakce na realizovanou sebevraždu poměrně časté a hodně zjednodušeně by šlo říci, že v případě blízkého vztahu to je téměř “očekávaná” reakce. Hodně záleží na tom, jak vinu chápeme a jestli ji považujeme za v podstatě dobrou pro život anebo jestli ne. Tam, kde ne, lze uvažovat o vymezení se ve vztahu k odpovědnosti mé i odpovědnosti toho druhého, tedy kdo co mohl a nemohl ovlivnit a udělat.

Jedná se o proces, který nejde jednoduše si říci a udělat, ale často je součástí dlouhé terapie, kdy člověk prochází, co se stalo, objevuje a připouští si další pohledy na situaci. Zároveň je ale celá situace složitější o to, že při zpětném pohledu do minulosti, nám některé situace najednou “dávají ten správný” smysl a rozumíme jim jinak, než jak jsme je vnímali, když se skutečně odehrávaly. Proto se někdy stává, že si říkáme, že jsme zamýšlený plán na sebevraždu poznat rozhodně měli. Ve skutečnosti to ale v tu danou chvíli třeba poznat ani nešlo.

Pokud to jen trochu jde, je dobré si uvědomovat, že bychom neměli přebírat vinu, či odpovědnost za to, co jsme ovlivnit nemohli. Protože do jisté míry má člověk tendenci se obviňovat i ze smrti blízkého, který zemřel v důsledku nemoci či nehody. Prostě potřebujeme pochopit, co se to stalo, a hledáme odpovědi, nejčastěji na otázky proč. Musíme si prožít a následně přijmout, že na tuto otázku často nenajdeme odpověď.

Kontakt: www.poradna-vigvam.cz