Milé holky, jestli zrovna prožíváte vztah s ženatým mužem, vzpomeňte si na mě pokaždé, když budete přemýšlet, co dál. A to budete dřív nebo později, pokud tedy spolu jenom nespíte a nemáte se vzájemně čistě pro zábavu. Ale bacha, znám lidi, co si mysleli, že si najdou někoho bokem jen proto, že doma už je to v posteli nebavilo, ale pak se nečekaně zamilovali a byl z toho průšvih na všechny strany... Nestojí to za to. Já nejsem moralistka, to bych nemohla vůbec připustit, aby se mnou Jirka svou ženu podváděl. Myslela jsem ale tehdy, když jsme se seznámili, že když se jejich vztah stejně rozpadá, už mi nic nebrání s ním chodit a spát. Jirka byl můj zubař. Možná si myslíte, že zubařské křeslo není zrovna prostředí, kde člověk myslí na flirtování, ale když se nad vámi sklání muž, ze kterého charisma přímo tryská, vůbec nevadí, že má v plánu vám vytrhnout osmičku. Vidíte, to je asi nejlepší popis toho, jak se ke mně potom choval, a já mu to bez námitek dovolila. Tehdy na začátku jsem si i přes odér ordinace všimla, jak Jirka voní a jak se mi dívá do očí o zlomky vteřiny déle, než by bylo nutné. Sestřička to asi nevnímala, když tam míchala ty svoje směsi, ale já najednou cítila místo strachu rozechvění. Jako by mě volal k sobě, do svého světa, ty pohledy očí za lékařskou rouškou byly zacílené až do mého mozku. Objednal si mě na kontrolu příští týden a pak ještě další a pak mi zavolal. „Vaše zuby jsou v pořádku, ale stejně vás chci vidět,“ řekl svým hlubokým hlasem a já to sice v podvědomí čekala, ale stejně jsem byla v šoku. Dohodli jsme se na schůzce, já položila telefon a zůstala jako v transu.

Pak nastalo nejkrásnější období mého života. Jirka byl jako sen, pozorný, milý, vzdělaný, gentleman. Byla jsem šťastná, že ho můžu podporovat ve chvíli, kdy prožívá složité období. „Strašně jsme se s ženou odcizili, nevím, co se s ní stalo,“ vyprávěl mi a jeho oči byly smutné jako pohřebiště. „Bývala tak veselá a bezstarostná a najednou je pro ni všechno problém. Pořád se usmívala a teď na mě věčně štěká. Je jasné, že se rozvedeme, už jsme o tom spolu mluvili, jenže děti jsou ještě úplně malé, tak jim nechci ublížit, musím to prostě nějak zvládnout. Promiň, že jsem tě do toho zatáhl, nemám na to právo, ale připadáš mi jako anděl,“ ševelil a já na sebe byla tak hrdá! Budu mu oporou, spolu to zvládneme, já mu dokážu, že všechny ženy nejsou štěkny, budu veselá a bezstarostná, jak to má rád! A taky jsem byla. Nikdy jsem si na nic nestěžovala, byla jsem spokojená s každým kouskem jeho života, který mi věnoval. Proč taky ne, bylo mi dvacet čtyři, měla jsem spoustu jiné zábavy, hlavně když mě ten dokonalý muž miloval. A to on mě miloval. Z každé dovolené, na které byl s rodinou, mi vozil dárky, nezapomněl na žádné moje narozeniny, psal mi smsky v každou denní hodinu. Jeho žena o ničem nevěděla, to je mi teď jasné.

Tahle idyla vydržela asi tři roky. Nic mi nechybělo, ale pak jsem začala přemýšlet, co dál. Ani mě nenapadlo, že bych ten vztah měla ukončit, ale chtěla jsem si najednou promluvit o tom, co má v plánu, když jeho děti jsou přece už větší. „Beruško, je jim teprve šest a osm, pochop mě, to by jim zničilo život,“ vysvětloval a já to naprosto chápala. Obdivovala jsem ho, že je schopný obětovat svoje štěstí pro ně. Až budeme mít děti spolu, určitě pro ně taky udělá to nejlepší a nejsprávnější, tím jsem si byla jistá. To jsem taky říkala svým rodičům, když se ptali na můj osobní život. „Děvče, kdyby se chtěl opravdu rozvést, tak to dávno udělá, tahá tě jenom za nos,“ tvrdila mi máma a já ji přesvědčovala, že se mýlí. „A to ti nevadí, že spolu nikam nechodíte, že se scházíte jenom u tebe v bytě?“ ptala se a tím se trefila do černého. „To jo, ale Jirka slíbil, že už to brzy vyřeší,“ byla jsem přesvědčená.

Pak už mi to začalo vadit víc, ale já s ním pořád zůstávala. Když mi bylo třicet, chtěla jsem už ale vlastní děti, a ne poslouchat příběhy o cizích. Tlačila jsem na něj a on mi tvrdil, že se jeho žena hroutí, že cítí, že od ní chce konečně odejít. Že o mně ví, že si zvykla, jak fungujeme, ale kdyby se odstěhoval, tak si něco udělá. Rozešla jsem se s ním a našla si jiného muže. Netrefila jsem se správně, to se stává, nový vztah nevydržel ani půl roku, ale v mé situaci to bylo, jako bych nebyla schopná samostatného života. Zavolala jsem Jirkovi a on byl nadšený. „Vidíš, beruško, já věděl, že jsme se pro sebe narodili,“ foukal mi na mou hlubokou bolístku nejdřív do telefonu a pak i doopravdy, v objetí. Cítila jsem to taky tak, byla jsem u něj v bezpečí, na známém místě. Přestala jsem vnímat, že pomalu stárnu, zastavila jsem se v nějakém bodě bez času. Nebylo možné, aby o nás jeho žena nevěděla, ale já jsem to neřešila. Jako bych chtěla zachovat stav, kdy postavíte hrací kostku na jeden z rohů a chcete, aby to tak zůstalo donekonečna. Moji rodiče už ze mě byli nešťastní a já se s nimi na téma „Jirka“ odmítla provždy bavit. Jen se sestrou jsem to ještě občas rozebírala, ale i ona nade mnou zlomila hůl. Už jsem pochopila, že se Jirka nikdy nerozvede, pokud to vůbec někdy měl v úmyslu, a už jsem se ho na to ani neptala. Trávili jsme spolu občas i víkendy, když jeho žena s dětmi sama odjela na nějaký delší výlet.

Pak jsem na své hlavě objevila šedivý vlas. A druhý. Musela jsem si je začít barvit. Viděla jsem, že stárnu a dohnal mě pocit prázdnoty. Co jsem to udělala? Byla jsem vlastně někdy šťastná? Najednou jsem začala cítit, že jestli mám ještě něco v životě stihnout, nezbývá mi už ani minuta, kterou bych mohla promarnit. Nemám děti, jen sleduju zdálky cizí, jak vyrůstají. Mám muže, se kterým mě spíš než vášeň dávno spojuje jen pocit, že si vzájemně rozumíme. Snad, možná jsem se i v tomhle zmýlila. Vždyť jenom sobec by k sobě připoutal člověka, kterému by se nemohl nikdy odevzdat úplně. Možná nakrátko ano, ale na šestnáct let? A já mu to dovolila, bůhví proč.

Rozešla jsem se s ním a doufám, že navždy. Vůbec nevím, jestli ještě někdy stihnu dohnat to, co jsem zameškala, najít si někoho, kdo se mnou opravdu bude žít, a ne si jenom užívat pár hodin týdně. Ani už nevím, jak se k nějakému jinému muži chovat, pokud ho opravdu potkám. Jak prožívat vztah, který nemusíte skrývat, jak spolu chodit na nákup, spát každou noc, používat společnou koupelnu a záchod. Nevím, jestli neskončím úplně sama. Jenom vím, že jsem si chtěla dát poslední šanci žít podle svého, ne podle cizích pravidel.

ZDROJ: časopis Vlasta