Na barový pult klepe černá hůlka. Drží ji ruka v černé rukavičce a ta ruka patří černě oděnému cizinci s černým vousem, v černém stetsonu, černém haveloku. U nohou mu stojí cestovní vak, potažený černým gobelinem. Tajemný, zlověstný, arogantní – zkrátka typický představitel Zla!“ Tak „barvitě“, vlastně zcela černě představuje Jiří Brdečka ve scénáři slavné parodie Limonádový Joe (1964) Horáce neboli padoucha Hogofogo. Kopeckého patrně nejslavnější intrikán a zlosyn se proslavil výrokem, že alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Režisér Oldřich Lipský se vyjádřil obdivně: „Miloš Kopecký, herec první kvality! Dlouho mi vyčítal, že mou zásluhou byl puncován na padoucha.“
Herec byl autorskou dvojicí Jiří Brdečka a Oldřich Lipský povolán ještě do dalších skvostných parodií, v nichž pochopitelně opět představoval padouchy: Adéla ještě nevečeřela (1977, von Kratzmar) a Tajemství hradu v Karpatech (1981, baron Gorc z Gorců). Jestliže se Miloš Kopecký objevil v detektivkách či ve filmech o špionech a záškodnících, diváci okamžitě rozluštili, kdo bude odhalen jako zločinec nebo která z postav se projeví jako nejpodlejší.
Klaďas a ti lepší
Po odvysílání seriálu Nemocnice na kraji města, kdy snad nebylo diváka, který by nebyl nadšen postavou doktora Štrosmajera, mnohé překvapilo skeptické vyjádření jeho představitele: „Diváci mi posílali stovky dopisů, moje popularita i sláva vzrostly ohromně. Z čeho tedy pramenil můj smutek? Z toho, že ve své kariéře jsem hrál lepší role a byl v nich lepší než ve Štrosmajerovi, ale už se o nich nevědělo, neštěkl po nich ani pes…“
Miloš Kopecký býval kamarády žertem nazýván divadelním fluktuantem. Začínal v divadélku Větrník, kde se poznal s první manželkou, Stellou Zázvorkovou, pak hrál v Národním divadle, hostoval v Semaforu – hned v první hře, Člověku z půdy. Toužil si zahrát v Divadle Járy Cimrmana; dokonce se snaživě naučil roli hraběte Zeppelina z Hospody na mýtince. Vyhnul se Divadlu Jiřího Wolkera, v němž se hrálo pro dětské a mladé diváky, neboť, jak prohlásil, byl hercem mládeži nepřístupným. Svou domovskou scénu našel v Divadle na Vinohradech, kde setrval třicet roků. Vyjádřil se: „Je to dobře, že jsem až sem došel – alespoň pro mne.“ Miloš Kopecký byl angažován i v Divadle ABC za ředitelování Jana Wericha. Netajil, že tam pobyl rád. Pan ředitel si ho dokonce zkoušel jako svého jevištního partnera, aby nakonec dal přednost jinému mladému herci. Také Miloš Kopecký vytvořil s Miroslavem Horníčkem úspěšnou komickou dvojici: bavili diváky zájezdovým představením Tvrďák (premiéra v roce 1962) a úspěšní byli i i v televizních komediích Žárlivost (1962) a Melouch (1963). Společně hráli již v pohádce Byl jednou jeden král… (1954): Miroslav Horníček prince Krásného, Miloš Kopecký prince Chytrého (prince Chrabrého představoval Lubomír Lipský). Na otázku, že zrovna jeho obsadil režisér Bořivoj Zeman do postavy prince Krásného, Miroslav Horníček odpověděl: „Proč ne, když Kopecký mohl hrát Chytrého?“
Na filmovém Olympu
Poprvé se pětadvacetiletý herec objevil před kamerou jako jeden ze skupiny studentů v historickém filmu Jan Roháč z Dubé (1947). I I nadále sbíral na barrandovských prostřených stolech drobky, až mu režisér Bořivoj Zeman nabídl ve slavné Pyšné princezně (1952) velkou roli intrikujícího kancléře. Vděčný Miloš Kopecký napsal režisérovi obsáhlý děkovný dopis, v němž se navíc svěřil, že se díky vlastnímu úspěchu a úspěchu celého filmu zbavil pochybností tí o svých hereckých schopnostech, které vedly až k traumatizujícím stavům. Ve veselohře Nejlepší člověk (1954) s Vlastou Burianem v hlavní roli ztvárnil Miloš Kopecký lékárníka Kýlu – již vysloveně komickou roli. A v jiné veselohře, nazvané Cirkus bude (1954), mají s Lubomírem Lipským jako cirkusoví klauni Duo Papato vynikající výstup. Ve středometrážním filmu Konec jasnovidce (1957), v němž představuje titulní postavu, zálibně dalekohledem pozoruje opalující se dívku, kterou je Věra Chytilová, s níž tehdy žil. Posluchačka FAMU ho obsadila ve svém studentském snímku podle předlohy Franze Kafky Kočičina (1960).
Miloš Kopecký vynikal šarmem a galantností vpravdě galské provenience, což potvrdil ve filmové komedii Slaměný klobouk (1971), natočené podle známé francouzské frašky, kde hraje záletníka Fadinarda. Ale stejně působivě ztvárnil anglické gentlemany v televizních komediích Psíčci lorda Carltona (1970) a Egyptologové (1974).
Výřečností a vemlouvavostí vynikají všechny Kopeckého postavy, nejen jeho milovníci a svůdci, jakými byl i legendární Alfons Karásek v triptychu televizních komedií s písničkami, ale i tajemník v satiře Bílá paní (1965), agent Izmail (Král Králů, 1963) či pan Adolf v přepisu povídky Milana Kundery ze souboru Směšných lásek (Já, truchlivý bůh, 1969). V gestikulaci i mimice je ovšem herec tlumenější, proto je i jeho komika jemnější. Herec byl také nadán pěvecky, o čemž třeba přesvědčil v revuálním pásmu staropražských „hašlerek“ Ta naše písnička česká (1967).
Jiří Suchý se obdivně vyznal: „Miloš Kopecký byl naprosto neopakovatelný, vymykal se všem kategoriím. Přesněji řečeno: kdykoli mohl do kterékoli kategorie vstoupit. Zvládal vše, od rolí klaunských až po role tragické. Já ho měl pochopitelně nejradši, když se co nejvíc blížil ke klaunství.“ A Kopeckého milovaný divadelní ředitel mu na rub svojí fotografie napsal: „Kopejdo, všechno jsem Vám řekl. Buďte zdráv a nadále tak dobrej. To vám přeje Jan Werich.“ Mohl si Miloš Kopecký přát větší ocenění?
Historku z jednoho
Historku z jednoho slavení dával k dobru: „Vezl jsem asi patnáct dárků, ale ještě jsem potřeboval něco koupit domů, takže jsem na chvíli zastavil před obchodem. To zlodějům stačilo k tomu, aby mi auto vykradli. Žasl jsem – zlodějna na Štědrý den! A tak jsem s vykradeným autem přijel k Werichovým a otráveně musel hostům říci – vážená společnosti, koupil jsem vám krásné věci, bohužel, někdo mi je ukradl právě teď na cestě k vám… Reakce sešlosti mi vzala dech. Všichni řvali smíchy a Werich říkal: ,Kopejdo, tohle je nádhernej fór, ale má jednu nevýhodu, může se udělat jen jednou. Příští rok už ne!‘ Nikdo mi nevěřil…“
ZDROJ: TV Mini
