V roce 1933 začala Miloslava navštěvovat dívčí gymnázium v Praze na Smíchově. Ubytovala se ve středoškolském internátu v Dittrichově ulici, kde roku 1938 zažila zatýkání studentů. „Bylo to proti Hlávkově koleji, čili tam jsem zažila v roce 1938 likvidaci studentů Hlávkovy koleje. My jsme měli ložnici ve čtvrtém patře směrem do ulice, a teď v noci, po půlnoci strašný rozruch, nahrnuly jsme se k oknům – a teď tam vidíme nákladní auta a vojáci tam honili nějakými holemi studenty, někteří byli jen v pyžamu a tak… To byl můj první zážitek z války po okupaci,“ vypráví paní Kalibová.

Čtěte také

Jde opravdu jen o sex?

Čtěte také

Jana (56 let): Jsem závislá na sexu přes seznamku. Manžel nic netuší

Osudná noc

Dědeček nechal rodině vystavět vlastní dům v Lidicích, kde se rodiče v roce 1939 ubytovali. Miloslava žila do roku 1941 v pražském internátu, dokud neodmaturovala a nemusela si začít hledat práci. Toužila se věnovat medicíně, ale po uzavření vysokých škol musela sen opustit. Našla si práci v nemocenské pojišťovně v Kladně díky otcovým známostem. Dojížděla tam mezi lety 1941 a 1942.

Na začátku června 1942 proběhly v Lidicích domovní prohlídky gestapa. Obešli všechny domy a vyptávali se na pobyt nehlášených osob. Vystavili úřední omluvenku, aby ten den nemusel nikdo odejít do práce, a zatkli několik rodin. Od té doby panovala v obci stísněná atmosféra. Devátého června se Miloslava vrátila na kole z práce a šla si lehnout, ovšem kolem třetí hodiny v noci všechny v domě vzbudili. Měli si vzít jídlo a oblečení na tři dny a cennosti. Ženy a děti zavedli do lidické školy a brzy ráno je odvezli nákladními auty do Kladna, po cestě od nich oddělili muže. Otec Jaroslav Suchánek byl spolu s ostatními lidickými muži popraven.

Čtěte také

Nezapomenutelná herecká a módní ikona Audrey Hepburn trpěla komplexy

Čtěte také

Audrey Hepburn: Za války jedla trávu a před očima jí zastřelili strýce

V koncentračním táboře

Po třech dnech, kdy byly drženy v kladenském gymnáziu, je čekal přesun do tábora v Ravensbrücku. Cestou vlakem se setkaly s železničářem, který jim sdělil, že „Lidice hořej“. V táboře jim pak Češky, co věděly o Lidickém osudu, nechtěly sdělit, co se stalo, aby ženy nepřišly o vůli žít. Náznak toho, co se skutečně událo, přišel z Hřebče: „Ve Hřebči byl pekař, který vozil chleba do Lidic a do Makotřas. A ten některé ty ženy znal, tak jim posílal balíčky, když jsme je pak mohly dostávat. A taky v jednom dopise napsal: ,Když jedu po tom prázdném území, tak je mi smutno.‘ A my jsme si řekly: ,No prázdné, nejsou tam lidi, tak není divu.‘ My jsme byli takoví optimisti! Neměly jsme ani možnost dostat se k nějakým novinám, ani slyšet o těch válečných zvěrstvech, která se dějí ve světě, tak jsme nic netušily a vracely jsme se opravdu s velkou nadějí.“

Čtěte také

Marie a Ludvík Vaculíkovi na zahradě v Dobřichovicích (2006)

Čtěte také

Marie Vaculíková: Život po boku slavného spisovatele a pod dohledem STB

V táboře pracovala Miloslava jako švadlena, měla na práci šít a tkát vězeňské uniformy. Jedné z lidických žen se podařilo ukrást sešit, kam poté společně zapisovaly básně, co si pamatovaly zvenku. Učily se je nazpaměť a opakovaly si je při monotónní práci.

Miloslava zůstala v Ravensbrücku do konce války. Na konci dubna 1945 v táboře vyhlásili evakuaci, každé dvě hodiny z tábora odcházely skupiny 500 vězeňkyň. Třetí den na cestě ženy opustila stráž. Skupina se rozdělila podle národností. Zástupu 63 Češek se podařilo dostat na hlavní silnici a prvního června překročily českou hranici. Matka a dcery Suchánkovi dostaly ubytování v bytě na hlavní ulici v Kladně. Požádaly ale o volný byt v Praze na Žižkově a Miloslava ihned nastoupila do své bývalé práce, jen požádala o přeložení do pražské centrály.

Čtěte také

Manželé Parkánovi (vlevo) s dětmi u domu v Řepčicích a Charlie Soukupem, který se stal dalším obyvatelem domu.

Čtěte také

Místa Paměti národa: Po stopách chalupářů z undergroundu v Českém středohoří

Do Lidic se podívala v červnu 1945, kdy na první takzvané lidické tryzně padla výzva k nalezení pohřešovaných lidických dětí. Na základě toho byly vytvořeny pátrací skupiny z policistů a lidických žen, které projížděly Evropu. O prvním pohledu na Lidice vyprávěla: „Tak takhle jsme přišly a až nad strání jsme viděly – prázdné údolí… Byl tam jedině ten hrob označen, tam byl už jakýsi provizorní kříž, to místo prý udržoval nějaký pán ze Hřebče. A taky se vyprávělo, ono tam bylo oseté pole a obhospodařoval ho buštěhradský státní statek. A když tam přijeli s koňmi, tak ty odmítali překročit místo toho hrobu. Je k neuvěření, ale lidé z toho statku říkali, že tam ty koně nedostali.“

Miloslava se pak do nově vystavěných Lidic přestěhovala se svojí sestrou, až když odešla do penze. Byla předsedkyní lidické základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu. Zemřela 27. prosince 2019.

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.