Prožívám to právě teď. Svému tátovi neříkám úplnou pravdu o jeho zdravotním stavu, kouskuji a porcuji ji po částech, aby její dosah nebyl tak tvrdý. Není to příjemné. Právě táta mě učil, abych nikdy nelhala, protože lež se stejně nakonec provalí. Ale sdělit natvrdo pravdu může pro některé lidi znamenat ztrátu naděje. Ovšem může to být i naopak – v některých případech je milosrdná lež nemilosrdná, protože může připravit nemocného člověka o možnost dát si do pořádku své záležitosti. Někteří nemocní lidé dokonce nechtějí milosrdné lži slyšet, protože jsou ponižující a urážlivé. Jak se rozhodnout? Kdy milosrdnou lež použít a je vůbec „malá bílá lež“ v pořádku?

Pravda, nebo (ne)milosrdná lež

S pravdou nejdál dojdeš, jelikož lež má krátké nohy. Od dětství tohle slýcháme pořád dokola. Ale jak říká psycholožka Magdalena Dostálová, život nás nešetří a rozhodně není jednobarevný. „Občas přinese situace, kdy jsme na vážkách, zda říct plnou pravdu, či část reality zamlčet. Nebo si rovnou vymyslet svou vlastní, s pravdou nesouvisející verzi? Ani jedna cesta není univerzální, vždy bychom se měli rozhodovat pro jakoukoliv ze stran. Nicméně lze pracovat s různými způsoby pojmenování reality či s dávkováním informací,“ vysvětluje psycholožka. Někdy je jednodušší použít „malou bílou lež“, abychom si ušetřili případné starosti, nebo dokonce vypuknutí zbytečného konfliktu. Promiň, že jsem nezavolala, něco mi do toho přišlo (nechtěla jsem ti volat), promiň, že jsem nepřišla, ale musela jsem zůstat déle v práci (nechtěla jsem s tebou nikam jít) a tak dále. Jsou takové lži morální? Je pravda, že soucitní lidé se s větší pravděpodobností oddávají malým bílým lžím, ale podle výzkumu, který byl publikován v Journal of Experimental Psychology, mohou tyhle „prosociální lži“ způsobit víc škody než užitku. „Takhle prvoplánové lži, kdy říkám A a myslím si B, budou s největší pravděpodobností dříve nebo později odhaleny. A dá se předpokládat, že přinesou nelibé pocity minimálně jedné ze stran, častěji však oběma. Proto je dobré naučit se komunikovat srozumitelněji. Nemusím vždy jít do nejjemnějších detailů, je však vhodné, zkusit říct co nejvíc pravdy,“ radí psycholožka. Nemůžete-li vyhovět, je dobré, abyste se naučili otevřeně říct, že nemůžete vyhovět. „Třeba se i krátce omluvit. Svádíme-li vinu na okolí, okolnosti či cokoli dalšího, jednáme nezrale, nepřijímáme zodpovědnost za vlastní činy a rozhodování,“ dodává Magdalena Dostálová.

Dobrá versus špatná lež

Dilema, zda je milosrdná lež špatná a kdy potřebná, lze podle psycholožky Dostálové krásně ilustrovat na dvou poměrně známých situacích. Komunikaci s dětmi v průběh let a komunikaci odborníků, například zdravotníků s pacienty. „Vychováváme-li dítě, setkáváme se často s poměrně značnou škálou momentů, kdy úplnou pravdu nepoužijeme. Ať už se jedná o lži zakotvené v kultuře, běžně používané, kdy si často ani neuvědomíme, že lžeme, typu ,běž spinkat, všechny děti už spí‘, nebo rozhovory například o rozmnožování člověka, kdy tříletému dítěti podáme velmi zjednodušený obraz celého procesu. Činíme tak s ohledem na mentální, sociální i emoční kapacitu dítěte. V průběhu času se dobře fungující rodič k danému tématu vrátí a informace v souvislosti se zráním dítěte přidává. Jako další ilustrativní prostředí zmiňuji zdravotnictví. Personál je v poměrně nezáviděníhodné situaci, neboť se toho v průběhu studia o způsobu komunikace s pacienty o vážných, či dokonce fatálních diagnózách moc nedozví. Etika či psychologie patří k velmi okrajovým předmětům, na které se rozhodně neklade důraz. Mladí odborníci se pak učí spíše za pochodu a od zkušenějších kolegů získávají způsoby, jak na to. Tahle cesta může být zrádná v tom, že ani zde není univerzální cesta. Jeden pacient reaguje na sdělení úplné pravdy o svém zdravotním stavu mobilizací všech svých sil, kdy se s vervou vrhne do procesu léčby, dobře spolupracuje a napomáhá tak k vlastnímu uzdravení. Na vedlejším lůžku ale může být hospitalizován pacient, který snese, když mu jsou informace sdělovány velmi postupně a možná i v okleštěné formě. Syrová pravda by ho skolila, uvrhla do deprese a zbavila tak lékaře možnosti mít v pacientovi parťáka v boji s nemocí,“ vysvětluje Magdalena Dostálová. Vhodnou cestou je tedy individuální přístup, který by měl být exkluzivní pro každého pacienta zvlášť. „K práci s nimi se musí přistupovat s pokorou a velmi zodpovědně se soustředit na to, jaká bude ta správná cesta s tímto konkrétním člověkem,“ dodává odbornice.

Záludnost milosrdného lhaní

Pochválit kamarádce šaty, i když si myslíte, že v nich vypadá příšerně, se může zdát jako naprosto neškodná lež, protože jí nechcete zkazit náladu ani radost. Stejně tak asi neřeknete malému synovi, že jeho čokoládu jste mu snědla v noci vy, protože jste se pohádala s manželem. Někteří odborníci říkají, že milosrdně lhát v takových případech šetří čas a energii nutnou k vysvětlování. A že je to ohleduplné a žádoucí. Psycholožka Magdalena Dostálová ale říká, že většina lží, i těch nejvíc vykonstruovaných, bývá odhalena. „Což s sebou přináší zklamání, někdy ponížení, ztrátu důvěry, posléze vztek a mohli bychom pokračovat. Když ale budeme používat tyhle milosrdné lži opakovaně, může se z takového chování stát norma. A záludnost jakékoli lži, i té milosrdné, tkví v jejích dlouhodobých následcích. Je to podobné jako s kouřením či jinými škodlivými nešvary. V ten moment se nic stát nemusí, ale když se stane z jednání norma, končíme tím, že jsme nuceni nést nepříjemné následky.“ Než tedy znova vyslovíte nějakou tu „malou bílou lež“, promyslete si, jestli není lepší vystrčit hlavu z písku.

7 tipů, jak pracovat s bílou lží

  • Když máte pochybnosti, buďte laskaví. Nepoužívejte upřímnost jako záminku k tomu, abyste byli krutí a sobečtí. Když řeknete kamarádce, že její nový přítel je totální idiot, možná o ni přijdete.
  • Přemýšlejte o načasování. Není potřeba být brutálně upřímný a pravdivý v okamžiku, kdy zúčastněná osoba není schopná situaci změnit. Třeba s váhou.
  • Zeptejte se dotyčného, zda preferuje bílé lži. Prostě se přímo zeptejte osoby, která chce slyšet váš názor, zda dává přednost pravdě. Někteří lidé preferují, aby jim byla vždy sdělována pravda. Ale lepší je položit tuhle otázku s dostatečným předstihem, dřív, než dojde k situaci, kdy se chystáte pronést milosrdnou lež.
  • Zhodnoťte svou motivaci. Uvědomte si, jakou roli hraje vaše motivace. Snažíte se, aby se ten člověk cítil lépe, nebo doufáte, že něco získáte?
  • Nelžete, pokud je pravděpodobné, že dotyčný zjistí pravdu. Není nic horšího, než když řeknete kolegovi „ach, ano, ten váš návrh je naprosto skvělý“, a pak čtyři další lidé z týmu detailně zkritizují návrh, který se musí radikálně předělat, aby se mohl použít.
  • Buďte upřímní, pokud chcete, aby se někdo změnil. Je lepší neříkat prtnerovi, že sex s tím předchozím byl lepší než s ním. Spíš může zafungovat prosba, aby při milování více myslel na vás.
  • Mějte na paměti „zlaté pravidlo“. Zeptejte se sami sebe, jestli byste chtěli, aby vám ten druhý řekl milosrdnou lež. Takže se zamyslete, zda by vám bylo milé, kdybyste se kamarádů zeptali, jestli vám to sluší, a ona nebo on by lhali, jen aby vás nezklamali.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články