Miluška Voborníková měla krásný alt a úsměv Mony Lisy.

Miluše voborníková: dívce s úsměvem mony lisy změnila život tragická nehoda

Pamětníci určitě vzpomínají na uhrančivou krásku s tajemným úsměvem na tváři a minisukní, ze které vykukovaly nádherné nohy. Se svým altovým hlasem nazpívala několik hitů, které si v sedmdesátkách broukal kdekdo.

Jedenasedmdesátiletá zpěvačka, která se nedávno stala babičkou, zpívá dodnes. Narodila se v Mladé Boleslavi, ale s rodiči žila až do jednoho roku na Mělnicku Pak se přestěhovali do Prahy, kde po základní škole začala studovat zdravotnickou školu. Navštěvovala ale také Lidovou konzervatoř, kde studovala zpěv. Přestože dělala od malička balet a gymnastiku, víc ji to táhlo právě ke zpěvu.

Čtěte také

Valerie Čižmárová byla temperamentní dračice Rokoka i Semaforu.

Čtěte také

Valérie Čižmárová: Hvězda Rokoka a Semaforu zemřela na neléčenou štítnou žlázu

V knize Legendy československé populární hudby se uvádí, že už v šestnácti vyzkoušela zpěv na mikrofon, a zdá se, že se zamilovala. V osmnácti se zúčastnila první velké pěvecké soutěže Talent 67, který sice nevyhrála, ale umístila se jako čtvrtá. Zpívala na „čajích“ s beatovou skupinou Nothing a na svůj okamžik štěstí teprve čekala. Dočkala se o rok později.

Vstupenka do Semaforu

Vyhrála konkurz do pražského Semaforu a začala se psát její osudová semaforská éra. V Semaforu nejprve vystupovala jako „křoví“, později sólově. Zaujala hned, nejen svým půvabem a krásnýma nohama, ale i hlasem a tím, že uměla například i stepovat. Traduje se, že když vedle sebe zpívaly Miluše s Naďou Urbánkovou, mnozí řešili, která z nich má hezčí nohy.

Čtěte také

Sourozenci Romanovi byli na ledě jako zjevení. Lidé je milovali.

Čtěte také

Sourozenci Romanovi: Sláva, úspěch i tragédie slavného krasobruslařského páru

Zpívala jako sólistka hlavně v pořadech Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka, po smrti Grossmanna se skupinou Šimka a dalšími komiky, Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným. Na tu dobu vzpomíná jako na dobu, díky níž se naučila spoustu nového. Nejprve jí říkali „Míla“, ale těch prý bylo hodně, tak se ujala „Miluška“. Od té doby jí vlastně nikdo jinak neřekl.

Kamarádka do nepohody

Začala se objevovat v televizi, časopisech a v Supraphonu jí vyšly první singly, například Gimi det ding či Líbej mne víc. Její kolegové ji měli rádi pro její kamarádskou povahu. Petr Nárožný například v jednom z rozhovorů vzpomínal, že Miluška byla „typická kamarádka“, která na zájezdu klukům z kapely obstarala nákupy. Navíc byla všestranná jako umělkyně, zpívala, mluvila, hrála a byla přirozená.

Čtěte také

Dodržujte pravidla psychohygieny, která vám vyhovují

Čtěte také

Jarní očista duše pomáhá k znovuzrození nás samotných. Co vám opravdu pomůže?

Hana Hegerová o ní řekla, že má dar od pánaboha, jen že by potřebovala jiný repertoár. Od roku 1970 jezdila na festivaly a stala se velmi populární. Na Děčínské kotvě například soutěžila s písní Prej v létě, na Bratislavské lyře s písní Skřítek domácí. V Děčíně obsadila bronzovou pozici a získala cenu publika. V roce 1973 v Děčíně soutěžila s písní Hej pane hajný, což byl duet s Petrem Jandou.

Oslnila i ve filmu

Zaujala i v Polsku na festivalu v Sopotech v roce 1972, kde získala cenu akreditovaných novinářů a fotoreportérů. Později se do Polska často vracela s Petrem Spáleným a skupinou Apollo. Její tvář se objevila i ve filmu a televizi. Výraznou roli dostala v roce 1970 ve snímku Jsem nebe, který režíroval Jan Kačer, menší role měla ve filmech Ženy v ofsajdu, Půlnoční kolona a Hodinářova svatební cesta korálovým mořem. Větší roli pak získala v televizním dramatu Lev je v ulicích, kde si zahrála s Vladimírem Menšíkem.

Čtěte také

Adéla Elbel

Čtěte také

Glosa Adély Elbel: O hledání svobody v omezeních. Co na rozdíl od vína funguje?

V roce 1972 odešla ze Semaforu na volnou nohu a začala zpívat s Petrem Spáleným. Možná už jí malé prostory Semaforu nestačily a toužila po větších koncertních sálech. Vyšla jí dlouhohrající deska Miluška Voborníková se sebranými hity semaforského období. V mnoha rozhovorech říkala, že nikdy neměla žádné vzory, a pokud zpívala převzaté sklady, snažila se jim dodat vlastní atmosféru a náladu. V knize Legendy československé hudby prozradila, že se jí moc líbila Olivia Newton-John. Když vydala druhé album Dotyky, které pro ni napsal Eduard Pergner (pod pseudonymem Boris Janíček), psalo se o ní, že dozrává v šansoniérku.

Osudová nehoda

Někdy stačí minuta a člověku se změní celý svět. 15. června 1976, v šestadvaceti letech, měla těžkou autonehodu a doslova utekla hrobníkovi z lopaty. Během nehody jí praskla lebka, poté byla deset dnů v bezvědomí. Když ji po třech týdnech pustili domů, léčila se v domácím prostředí ještě další dva měsíce. V knize Miroslava Graclíka Slavičí osudy vzpomínala: „Jako bývalá baletka jsem se znova naučila chodit a udržet rovnováhu, ale těžký úraz hlavy napravit nešlo. Od té doby neslyším na pravé ucho.“ Dlouho nemohla pracovat a trvalými následky trpí dodnes, nicméně se nimi statečně pere.

Čtěte také

Zorka Janů ve filmu Z českých mlýnů s hercem Svatoplukem Benešem.

Čtěte také

Zorka Janů: Sestra Lídy Baarové žila v jejím stínu, nakonec spáchala sebevraždu

Později prý s nadsázkou řekla, že od té doby je padlá na hlavu. „Po tomto životním zlomu jsem zcela přehodnotila náhled na život. Když se nad tím zamýšlím, 15. červen je pro mě osudným. V roce 1968 v tento den měla premiéru hra Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků, což byla moje premiéra v Semaforu. 15. června 1976 jsem se podruhé narodila a 15. června 1998 jsem oslavila třicet let své umělecké činnosti.“

Navždy Mona Lisa

Do Semaforu se nakonec v roce 1979 vrátila a prožila zde jedno z nejkrásnějších období. Její tempo už nebylo tak hektické, naopak zvolnila. V roce 1980 se provdala za Petra Spáleného a v roce 1981 se jim narodila dcera Barbora. Mateřství pro ni bylo důležitější než kariéra a zůstalo napořád. Zpívání ale nezatratila, občas něco natočila, později znova vystupovali společně s Petrem Spáleným. Po roce 1989 přešla Miluše s Petrem do Divadla Jiřího Grossmana, kde účinkovali v několika pořadech, a také koncertovali. V průběhu let jí vyšly CD s nejslavnějšími hity, v letech 2001–2002 vystupovala i v muzikálu Romeo a Julie v roli Kapuletové a v muzikálu Babička v roli kněžny. A přestože zestárla, tajemný úsměv Mony Lisy jí zůstal.

 

 

 

Obrázek Vlasta.cz

Křesťan má být člověk radosti, říká pražský kněz, který žehná i motorkám

Kněz Lukáš Lipenský je již dvanáct let duchovním správcem kostela sv. Petra v centru Prahy a na jeho mše se chodí také do kostela sv. Mikuláše na Malé Straně. Kromě toho je to velký sympaťák, extrovert se smyslem pro humor a vášnivý motorkář. 

Co vás přivedlo do Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou?

Moje babička byla velmi zbožná žena a odmala mě v Turnově vodila v neděli ráno do kostela, což se mi zpočátku moc nelíbilo, protože v televizi zrovna dávali Studio Kamarád. Někdy od čtyř nebo pěti let jsem začal ministrovat a postupně jsem poznal řadu kněží, kteří mě pozitivně ovlivnili. Mezi nimi byl kupříkladu páter Jiří Hladík, původně dominikán, který přestoupil ke křižovníkům, a to byl můj první kontakt s tímhle řádem. Pak jsem studoval arcibiskupské gymnázium v Hradci Králové a kolem maturity jsem byl pozván na víkend do pražského kláštera křižovníků u Karlova mostu, kde mě to doslova nadchlo. A tak jsem v osmnácti přijel s batohem do Prahy a hlásil se na vrátnici kláštera jako kandidát do řádu.

Pamatujete si ten první dojem z kláštera?

To se nedá zapomenout! Zrovna byli všichni někde na výletě a zůstal tam jeden kolega, který vařil. Přivítal mě v zástěře, uvedl dovnitř, dostal jsem svůj pokoj – v klášteře se tomu někdy říká cela – a začal jsem se zapojovat do života, který měl jasně daný řád počínaje budíčkem přes společné modlitby, pracovní činnosti i volný čas. Mě to tehdy skutečně oslovilo, asi jsem něco takového potřeboval. Když jsem z kláštera po devíti letech odešel na faru, cítil jsem se úplně rozhozenej. Najednou jsem neměl jasný plán a musel jsem si ho sám vytvořit.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

Během pobytu v klášteře se rozhodovalo o tom, zda se upíšete církvi, Bohu a stane se z vás duchovní?

Nejprve si projdete obdobím noviciátu, kdy se připravujete na skládání tzv. časných slibů čistoty, chudoby a poslušnosti a máte možnost si zvážit, zda do řádu chcete skutečně vstoupit. To už dostanete hábit, ale rok vykonáváte nějakou konkrétní práci a pak teprve můžete studovat na teologické fakultě a po třech letech se skládají sliby věčné.

Měl jste během té doby o sobě pochyby?

Nezažil jsem krizi víry, ale obhajoval jsem si sám pro sebe, proč tam jsem. Na začátku máte nějaké ideály, o některé časem přijdete… Dnes bych se ale rozhodl stejně, nikdy jsem nelitoval.

O jaké ideály jste přišel?

Měl jsem představu, že kněží jsou vzdělaní, vážení pánové, ke kterým mají lidé úctu. Člověk později zjistí, že to sice může být pravda, ale že je to povolání spojené s řadou úkonů administrativních a toho duchovního je mnohem míň.

Jak se k vaší volbě stavěl zbytek rodiny?

Vyrůstal jsem jen s maminkou a s babičkou, otec s námi nežil. Maminka byla vyučená brusička drahých kamenů, babička dámská krejčová a asi si myslely, že se budu také věnovat nějakému řemeslu. Ve škole mi to docela šlo, ale vyloženě studijní typ jsem nebyl. Měl jsem rád zábavu, zajímala mě auta, motorky, holky se mi taky líbily, nebyl jsem žádný svatoušek. Do mé konečné volby mi ale nikdo nemluvil.

Čtěte také

Alena Mornštajnová

Čtěte také

Alena Mornštajnová vydává knihu Listopád. Další její literární plány jsou tajné

A co kamarádi? Ti nebyli překvapení?

Zůstal mi můj nejlepší kamarád z dětství. Na střední školu jsme šli každý jinam, ale to nás nerozdělilo. Dokonce jsem mu byl na svatbě. Nemohl jsem ho oddávat, protože se snoubenkou nesplňoval podmínky, ani jeden nebyl pokřtěný, a tak měli civilní svatbu a já jsem šel za svědka, což pro mě byla trochu nezvyklá role.

Zažila jsem vás při svatebním obřadu, do nějž jste vnášel i žerty, což příjemně odlehčilo určitou nervozitu přítomných.

Vyznávám názor papeže Františka, že křesťan má být člověk radosti. Samo evangelium je radostná zvěst a člověk si má do kostela přijít pro povzbuzení, a ne si jen nechat sypat popel na hlavu a být věčně kárán. Podobně žáci ocení veselého učitele nebo pacient veselého lékaře. Myslím, že tenhle přístup otevírá cestu ke spoustě lidí, i když se mi také stalo, že mě jedna paní po svatbě za mou neformálnost pokárala.

Věřící často chodí na mše konkrétního kněze – někdo preferuje Halíka, jiný Duku, další třeba vás.

Je fajn, když si lidi můžou vybrat, což samozřejmě jde jen ve větších městech. Když jsem začínal, vzal jsem si od každého kněze něco, ale pak jsem zjistil, že napodobovat nemá smysl, a našel jsem si svůj vlastní způsob projevu.

Čtěte také

Pedagog Jiří Vymětal získal titul Ředitel roku

Čtěte také

Každé dítě má zažít úspěch, říká pedagog Jiří Vymětal. Získal titul Ředitel roku

Vaší doménou je lidskost, empatie a humor. A to jsme ještě nezmínili vaši vášeň pro motorky. Prý je také často žehnáte.

Jsem přesvědčený ducatista. To není jenom o tom, že my ducatisté na motorce téhle značky jezdíme, ale hodně času věnujeme tomu, že své stroje leštíme a kocháme se tím, jaké je to umělecké dílo. Máme to podobně, jako když někdo jde do galerie a vidí nějakého Caravaggia. A když mě kdokoli osloví s tím, abych mu nějakou věc požehnal, udělám to rád. Požehnání dodá předmětu větší vážnost a v případě auta nebo motorky majitel věří, že vždycky dorazí bezpečně do cíle a že také sám nikomu na silnici neublíží.

Knězem jste už patnáct let. Nehrozí, že se pro vás z bohoslužby stane rutina?

Obřady mám samozřejmě zažité a nemusím přemýšlet, který úkon bude zrovna následovat. Ale právě díky tomu si samotnou mši můžu užívat víc než na začátku. A v každém kostele je to jiné. Jednou týdně – teď hovořím samozřejmě o době necovidové – mívám bohoslužbu v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně. Zatímco v domovském kostele svatého Petra je rodinná atmosféra, do Mikuláše přicházejí turisté obdivovat baroko. Pro ten velkolepý prostor jsem zvolil jakousi návaznost na starobylé slavení bohoslužby, promlouvám z kazatelny, na varhany nás doprovází jeden z nejlepších současných varhaníků Přemysl Kšica a jeden z ministrantů zpívá latinské chorály. Díky tomu se i tam, kde už skoro žádní starousedlíci nežijí, vytvořila stálá komunita, která chodí docela pravidelně.

Blíží se Vánoce. Letos budou kvůli koronavirové pandemii poněkud odlišné. Může to pro nás být výzva, abychom si je víc prožili?

Kolikrát jsme si stěžovali, jak moc nám jejich komerčnost vadí, na druhou stranu jsme většinou nebyli schopní nezapojovat se do toho soukolí (rozhovor vznikal v prosinci 2020, pozn. redakce). Člověk si vždycky říkal, že si to udělá jinak, ale pak se podvolil. A teď je příležitost. Nemáme se nač vymlouvat – jak si Vánoce uděláme, záleží opravdu jen na nás. Možná nám bude víc záležet na tom, jak si ozdobíme stromeček a celý domov, ale mnohem důležitější jsou vztahy k nejbližším. Jsme teď víc spolu, než obvykle, a ne všude to funguje dobře. O Vánocích se ukáže, čím jsme schopní se potěšit navzájem, když to vnější nám bylo vzato.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

Nedá mi na závěr vám nepochválit váš řeholní oděv. Vy v něm ale nechodíte pořád?

Černý talár se dvěma bílými jazýčky na kolárku, s osmihrotým červeným křížem a šesticípou červenou hvězdou, což je znak našeho řádu, nosím podle uvážení. Na ulici chodím v civilu, nebudu si ho oblékat ani na motorku. Ostatně i teď pod ním mám tričko Ducati, protože jste říkali, že mě na ní chcete vyfotit.

Lukáš Lipenský je členem Rytířském řádu Křižovníků s červenou hvězdou, který založila svatá Anežka Přemyslovna, aby pomáhal chudým a nemocným. „Základní poslání se nezměnilo, i proto chodím jako kaplan do nemocnic nebo za nemocnými domů a podporujeme finančně některá zdravotnická zařízení. Jako novinku chystáme křížovnický domácí hospic,“ říká kněz.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Módní návrhářka Lada Vyvialová: Umím si přečíst, co o vás říká oblečení