Jedenasedmdesátiletá zpěvačka, která se nedávno stala babičkou, zpívá dodnes. Narodila se v Mladé Boleslavi, ale s rodiči žila až do jednoho roku na Mělnicku Pak se přestěhovali do Prahy, kde po základní škole začala studovat zdravotnickou školu. Navštěvovala ale také Lidovou konzervatoř, kde studovala zpěv. Přestože dělala od malička balet a gymnastiku, víc ji to táhlo právě ke zpěvu.

V knize Legendy československé populární hudby se uvádí, že už v šestnácti vyzkoušela zpěv na mikrofon, a zdá se, že se zamilovala. V osmnácti se zúčastnila první velké pěvecké soutěže Talent 67, který sice nevyhrála, ale umístila se jako čtvrtá. Zpívala na „čajích“ s beatovou skupinou Nothing a na svůj okamžik štěstí teprve čekala. Dočkala se o rok později.

Vstupenka do Semaforu

Vyhrála konkurz do pražského Semaforu a začala se psát její osudová semaforská éra. V Semaforu nejprve vystupovala jako „křoví“, později sólově. Zaujala hned, nejen svým půvabem a krásnýma nohama, ale i hlasem a tím, že uměla například i stepovat. Traduje se, že když vedle sebe zpívaly Miluše s Naďou Urbánkovou, mnozí řešili, která z nich má hezčí nohy.

Zpívala jako sólistka hlavně v pořadech Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka, po smrti Grossmanna se skupinou Šimka a dalšími komiky, Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným. Na tu dobu vzpomíná jako na dobu, díky níž se naučila spoustu nového. Nejprve jí říkali „Míla“, ale těch prý bylo hodně, tak se ujala „Miluška“. Od té doby jí vlastně nikdo jinak neřekl.

Kamarádka do nepohody

Začala se objevovat v televizi, časopisech a v Supraphonu jí vyšly první singly, například Gimi det ding či Líbej mne víc. Její kolegové ji měli rádi pro její kamarádskou povahu. Petr Nárožný například v jednom z rozhovorů vzpomínal, že Miluška byla „typická kamarádka“, která na zájezdu klukům z kapely obstarala nákupy. Navíc byla všestranná jako umělkyně, zpívala, mluvila, hrála a byla přirozená.

Hana Hegerová o ní řekla, že má dar od pánaboha, jen že by potřebovala jiný repertoár. Od roku 1970 jezdila na festivaly a stala se velmi populární. Na Děčínské kotvě například soutěžila s písní Prej v létě, na Bratislavské lyře s písní Skřítek domácí. V Děčíně obsadila bronzovou pozici a získala cenu publika. V roce 1973 v Děčíně soutěžila s písní Hej pane hajný, což byl duet s Petrem Jandou.

Oslnila i ve filmu

Zaujala i v Polsku na festivalu v Sopotech v roce 1972, kde získala cenu akreditovaných novinářů a fotoreportérů. Později se do Polska často vracela s Petrem Spáleným a skupinou Apollo. Její tvář se objevila i ve filmu a televizi. Výraznou roli dostala v roce 1970 ve snímku Jsem nebe, který režíroval Jan Kačer, menší role měla ve filmech Ženy v ofsajdu, Půlnoční kolona a Hodinářova svatební cesta korálovým mořem. Větší roli pak získala v televizním dramatu Lev je v ulicích, kde si zahrála s Vladimírem Menšíkem.

V roce 1972 odešla ze Semaforu na volnou nohu a začala zpívat s Petrem Spáleným. Možná už jí malé prostory Semaforu nestačily a toužila po větších koncertních sálech. Vyšla jí dlouhohrající deska Miluška Voborníková se sebranými hity semaforského období. V mnoha rozhovorech říkala, že nikdy neměla žádné vzory, a pokud zpívala převzaté sklady, snažila se jim dodat vlastní atmosféru a náladu. V knize Legendy československé hudby prozradila, že se jí moc líbila Olivia Newton-John. Když vydala druhé album Dotyky, které pro ni napsal Eduard Pergner (pod pseudonymem Boris Janíček), psalo se o ní, že dozrává v šansoniérku.

Osudová nehoda

Někdy stačí minuta a člověku se změní celý svět. 15. června 1976, v šestadvaceti letech, měla těžkou autonehodu a doslova utekla hrobníkovi z lopaty. Během nehody jí praskla lebka, poté byla deset dnů v bezvědomí. Když ji po třech týdnech pustili domů, léčila se v domácím prostředí ještě další dva měsíce. V knize Miroslava Graclíka Slavičí osudy vzpomínala: „Jako bývalá baletka jsem se znova naučila chodit a udržet rovnováhu, ale těžký úraz hlavy napravit nešlo. Od té doby neslyším na pravé ucho.“ Dlouho nemohla pracovat a trvalými následky trpí dodnes, nicméně se nimi statečně pere.

Později prý s nadsázkou řekla, že od té doby je padlá na hlavu. „Po tomto životním zlomu jsem zcela přehodnotila náhled na život. Když se nad tím zamýšlím, 15. červen je pro mě osudným. V roce 1968 v tento den měla premiéru hra Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků, což byla moje premiéra v Semaforu. 15. června 1976 jsem se podruhé narodila a 15. června 1998 jsem oslavila třicet let své umělecké činnosti.“

Navždy Mona Lisa

Do Semaforu se nakonec v roce 1979 vrátila a prožila zde jedno z nejkrásnějších období. Její tempo už nebylo tak hektické, naopak zvolnila. V roce 1980 se provdala za Petra Spáleného a v roce 1981 se jim narodila dcera Barbora. Mateřství pro ni bylo důležitější než kariéra a zůstalo napořád. Zpívání ale nezatratila, občas něco natočila, později znova vystupovali společně s Petrem Spáleným. Po roce 1989 přešla Miluše s Petrem do Divadla Jiřího Grossmana, kde účinkovali v několika pořadech, a také koncertovali. V průběhu let jí vyšly CD s nejslavnějšími hity, v letech 2001–2002 vystupovala i v muzikálu Romeo a Julie v roli Kapuletové a v muzikálu Babička v roli kněžny. A přestože zestárla, tajemný úsměv Mony Lisy jí zůstal.