„Dům je poslední dobou nějak podivně prázdný, všechno mi to přijde úplně špatně. Není to doma, jaké znám. První změny nastaly přibližně před dvěma roky, když zemřel manželův tatínek. Dům, ve kterém bydlíme, patřil právě Jarkovým rodičům. Václav byl skvělý tchán, měl vždycky dobrou náladu, při oslavách hrával na harmoniku a vyprávěl historky. Když zemřel, dům značně utichnul,“ vzpomíná Mirka.
Mirčin manžel Jarek je podnikatel, má rozjetých několik projektů a svou práci miluje. I díky jeho píli se měla rodina vždycky dobře. „Jarek pracuje hodně, někdy i o víkendu. Pořád je v takové podivné pohotovosti, takže i když vyjedeme na předem dlouho plánovanou dovolenou, mám pocit, že má práci pořád v hlavě.“
Tři poklady
„Máme tři děti – nejstarší Klárka se loni vdala a odstěhovala se z našeho předměstí do centra města, odjakživa ji to táhlo tam, kde se pořád něco děje. Stěhování jsem obrečela, pořád tomu vlastně nemůžu uvěřit, že už je tak velká. Je pro mě hrozně zvláštní slyšet ji říkat, jestli může o víkendu přijet na návštěvu. Na jakou návštěvu, vždyť tady vždycky přece byla a bude doma! Moc mi chybí.“
Kromě Klárky má Jarek s Mirkou ještě dva syny – dvojčata Tondu a Kubu. „Kluci už mi delší dobu dávají jasně najevo, že mě nepotřebují. Letos oba nastoupili na vysokou školu a domů jezdí jenom na víkendy. Celé dny jsem v tom velkém domě úplně sama.“
Proč my jsme se, Jarku, vlastně brali?
Mirku hlodají myšlenky na to, jak vlastně s Jarkem žili před dětmi. „Když tak někdy sedím a poslouchám to ticho v domě, přemýšlím, jak jsme s Jarkem trávili čas kdysi. Všechno se mi to teď zdá jako nějaký hodně vzdálený příběh. Upřímně, mám pocit, že nemáme nic moc společného. Jak jsme trávili čas posledních několik let? Jezdili jsme s kluky na fotbalové zápasy, večer jsme někdy všichni hráli deskovky nebo jen tak koukali na televizi. Vařila jsem ve velkém pro celou rodinu, uklízela dům, vozila děti po obchodech, když něco potřebovaly. Teď mi spousta těchhle činností odpadla a já nevím, co s časem.“
Mami, já ti zavolám zítra, jo?
„Bolí mě, že už mě děti nepotřebují. Denně jim volám nebo píšu. Stáhla jsem si dokonce i nějakou aplikaci, abychom si mohli posílat fotky. Vím, že toho asi mají taky hodně, ale vždycky mě naprosto dorazí jejich věta: ‚Mami, já teď nemám čas, já ti zavolám později, jo?‘ Jenže nezavolají. A manžel je v práci. A dům je úplně prázdný.
Poslední měsíce jsou pro mě hodně náročné, musím něco změnit, nebo se úplně zblázním. Chtěla bych víc času trávit s Jarkem, ale bojím se, že už ani nevím jak. Moje rodina je pro mě vším a poslední dobou mám pocit, že je všechny ztrácím,“ vypráví Mirka a oči se jí lesknou. „Chce se mi brečet, jenom když o tom takhle mluvím. Přitom jsem samozřejmě věděla, že tady se mnou děti nebudou bydlet pořád, jen jsem na to asi ještě vůbec nebyla připravená. Musím vymyslet, co teď se životem. Upřímně? Už se nemůžu dočkat vnoučat…“
Pohled psychologa: Mgr. Kristýna Bělehradová, Online psychologická poradna Mojra.cz
Pohled psychologa: Mgr. Kristýna Bělehradová, Online psychologická poradna Mojra.cz
Syndrom prázdného hnízda je podle některých psychologů nejnáročnější období v životě ženy-matky. Je naprosto pochopitelné, že se po takové dlouhé době v roli matky a pečovatelky může najednou cítit prázdně a beze smyslu života. Většina matek se cele zaměřuje na štěstí svých dětí a je pro ně obtížné v tom všem mít stále na paměti i samu sebe jako ženu s vlastními potřebami. A když pak děti odejdou, je těžké se najednou přeorientovat zase zpátky jen na sebe.
Když bychom se ale zeptali jakékoli maminky na mateřské dovolené nebo v procesu domácích úkolů, kroužků a praní skvrn od čokolády, určitě by nám dokázala vyjmenovat mnoho věcí, které by tak ráda dělala, kdyby jen měla více času. A Mirka teď má najednou všechen čas na světě, který může využít pro péči o sebe. Nejlepší, co může udělat, je zkusit si vzpomenout na to, co chtěla vždycky podnikat, kam se chtěla podívat, co se chtěla naučit, přečíst a na co nikdy neměla čas. Samozřejmě to bude náročné a to období smutku a prázdnoty ještě nějakou dobu potrvá, ale určitě je z toho cesta ven. A kdyby to nešlo, vždycky se může obrátit na psychologa, který by jí měl být schopen pomoci toto těžké životní období překonat.
