Město
Určitě navštivte třetí největší tuniské město Sousse (vyslovuje se Sus). Z hradeb opevněného kláštera Ribat uvidíte, jak se město vyvíjelo. Bohaté kamenné domy, moderní čtvrti, ale i chudá zanedbaná předměstí. Přímo pod vámi bude takzvaná medina, staré město obehnané hradbami. Je na Seznamu památek UNESCO, ale není to žádný skanzen. Velkou část starého města zabírá tržiště, kde můžete koupit živého chameleona, umělohmotného masového vraha Che Guevaru, plyšového velblouda takřka v životní velikosti, nepřeberné množství plechových a skleněných náramků a náhrdelníků a kožených kabelek.
U zboží nejsou cenovky, to znamená, že musíte smlouvat, což většina Čechů neumí a většině turistů je to nepříjemné. O vteřinu déle, než jsem chtěl, jsem si prohlížel kožený náramek a prodavač mi ho chtěl, dle jeho slov, jako svému největšímu příteli prodat za 45 dinárů, tedy asi za 380 korun. Stejný náramek jsem potom viděl v normálním obchodě, kde se nesmlouvá, za tři a půl dináru.
Bílá a modrá
Takřka povinná je návštěva Kartága, dnes předměstí hlavního města Tuniska. Slavné a historicky významné město Kartágo začali stavět Féničané v devátém století před naším letopočtem, tedy v době, kdy jediný, kdo na našem území něco stavěl, byli bobři se svými hrázemi. Po zajímavé, ale lehce únavné exkurzi mezi troskami Antoniových lázní je příjemným zpestřením návštěva vesničky Sidi Bou Said. Slovo vesnička není přesné, je to spíš soubor budov, které v minulosti sloužily šlechtě a bohatým občanům jako letní sídla. Všechny domy jsou bílé, okna, balkony a vrata mají modrou barvu takřka ve stejném odstínu. Je tu spousta obchůdků, galerií a kaváren, tohle je místo pro turisty předražené, ale vkusné a přátelské.
Moře
Moře v Tunisku lemují většinou písčité pláže, vstup do vody je pozvolný, vhodný pro děti i pro starší osoby. Občas bývají u břehu řasy, ale většinou stačí jít pár metrů dál a tam je moře čisté. Ve městech na pobřeží i v turistických centrech jsou přístavy, odkud je možné uskutečnit plavbu na katamaránu, člunu nebo třeba na „pirátské lodi“. A když loď na moři zakotví, vy stojíte na přídi, do vlasů vám fouká lehký vítr a z reproduktoru zní píseň My Heart Will Go On, připadáte si na chvíli jako Leonardo di Caprio, respektive Kate Winslet.
Kuře
Kuře dostanete v tuniské restauraci nebo v hotelu většinou s kuskusem, se spoustou zeleniny, bude lehce pálit a bude mít zvláštní exotickou chuť. Koření se sype v Tunisku snad do všeho, ještěže tam nedělají krupicovou kaši. Používá se koriandr, římský kmín, paprika, šafrán, rozmarýn, skořice a další.
Naprostou jedničkou je ale harissa. S harissou, která se vyráběla a dosud vyrábí u nás (papriky, ocet, cukr, sůl, modifikovaný škrob, konzervant E211), nemá naštěstí mnoho společného. Dělá se z mletých sušených papriček, z česneku, soli a olivového oleje. Někdy se ještě přidává tymián, rozmarýn, občas se harissa udí, míchá s jahodovým džemem, ale řada domorodců by nic takového nedala na stůl, harissa je prý jenom jedna, ta klasická. Já bych do piva taky nemíchal ostružiny nebo šťávu z červené řepy. Ale nejsem Tunisan a například harissa s mátou a citronovou šťávou byla vynikající.
Tuniská kuchyně je údajně ovlivněna kuchyní francouzskou. Zní to logicky, Francie Tunisko okupovala od roku 1881 do roku 1956, ale mně připadalo, že místní kuchaři naházejí cizrnu, maso a zeleninu do jednoho hrnce, posypou kořením, zalijí olivovým olejem a několik hodit nechají směs dusit. Výsledek je většinou vynikající, ne všem Evropanům ale pikantní jehněčí se skořicí chutná a dávají si hamburgery a hranolky. Dobře jim tak.
Víno, nebo pivo?
Pokud si představujete Tunisko jako poušť s několika oázami, platí to jenom o jihu země.
Sever je překvapivě zelený, pěstují se tu olivy, víno, ovoce a zelenina. Ve vínech se nevyznám, ale růžové Gris de Tunisie nebo bílé Muscat de Kelibia jsou prý výborná. A místní pivo Celtia, lehce podchlazené, je srovnatelné s dováženými.
Stavení
Tunisané bydlí většinou v domech, ve kterých žije dohromady několik generací. Tak jako to bývalo kdysi normální kdekoliv na evropském venkově. A klidně vás pozvou domů a pohostí přeslazeným mátovým čajem. Ale i v Tunisku se lidé stěhují do měst, kde vznikají celé nové čtvrti. V blízkosti měst, která jsou na pobřeží, vyrostla moderní turistická letoviska, například u města Hammamet. Jejich součástí jsou aquaparky, golfová hřiště, diskotéky a zábavní parky. Některé hotely jako například Senzimar Oceana Palace u Hammamedu nebo Magic Hotel Scheherazade u Sousse jsou pouze pro dospělé, takže vám v bazénu na hlavu neskáče smečka rozdivočelých dětí a při večeři vám nevyrazí z ruky talířek se zákusky. Personál ve většině hotelů mluví francouzsky, německy a anglicky. A občas někdo umí i pár slov česky. Příjemný číšník se na mě usmál a zeptal se: „Jak se máš?“ A hned sám odpověděl: „Dobře, bobře.“ S lepší výslovností hlásky ř, než měla naše učitelka na prvním stupni.
Fotografujte
Toulejte se městem, v nenápadném tričku a s fotoaparátem, který nemá půlmetrový objektiv. Budete překvapeni, kolik zajímavých scén se před vámi vynoří, kolik zajímavých detailů uvidíte a snad i vyfotíte. Místním fotografování většinou nevadí, samozřejmě nemiřte objektivem na děti bez rodičů, policisty, vojáky, jejich auta, na kasárna a podobně.
A ochutnejte datle. Nejsou stejné jako datle na umělohmotné větvičce, polité cukerným roztokem, které u nás kupujeme před Vánocemi. Datle Daglett el Nour neboli Prsty světla jsou jedny z nejlepších na světě (podle Tunisanů). To úplně posoudit neumím, ale jsou opravdu vynikající.
Zdroj: časopis Vlasta
