Kamenný most přes rybník Vítek u Třeboně sousedí přímo s rybníkem Rožmberk, a proto si jej oblíbili filmaři. V pohádce Byl jednou jeden král z něj sypali do vody sůl z celého království a zahrál si i v pohádce Z pekla štěstí. Za války pod ním končil popel popravených jihočeských vlastenců.
Čurdova zrada si v jižních Čechách vyžádala první oběti 31. května 1942, kdy velitel budějovického gestapa Adolf Fuchs, přezdívaný samotnými gestapáky Krvavý pes z Budějovic, vydal rozkaz zastřelit ve sklepě služebny na Lannově třídě šest mužů pro schvalování atentátu. Pět z nich pocházelo z Týna nad Vltavou, kde v restauraci po rozhlasovém oznámení útoku na Heydricha připíjeli na zdraví útočníkům.
Kolotoč poprav se roztočil 3. června 1942 na oficiálním popravišti v Táboře, kde nacisté zastřelili během jednoho měsíce 156 lidí zatčených budějovickým a táborským gestapem. Byli mezi nimi jak skuteční odbojáři a jejich rodiny, tak lidé, jejichž provinění nacisté označili zvrhlým termínem „schvalování atentátu“, ale mnozí se neprovinili vůbec ničím. Na památníku v místě exekucí však napočítáte jen 154 jmen. Gestapáci využili situace a zbavili se i dvou vlastních konfidentů, kteří se jim stali již nepohodlnými.
Mezi popravenými se ocitly významné osobnosti, například Ing. Karel Chochola, JUDr. Václav Halík, MUDr. Anna Háková, Dr. Josef Stejskal nebo jeden z vůdčích levicových odbojářů kamenosochař Jaroslav Benda. Toho s vidinou milionové odměny udala sestřenice jeho snoubenky, které přišlo, že popis jednoho z atentátníků se na Jaroslava celkem hodí (gestapo jí později vyplatilo alespoň odměnu 20 000 korun). Nadanému sochaři gestapáci při výslechu den před popravou železnou tyčí zlámali obě ruce. Naopak krejčovský mistr z Plava Jaroslav Rybák se provinil jen tím, že sousedům na ulici oznámil úmrtí zastupujícího protektora slovy: „Ta svině Heydrich už chcípnul…“
Co s ostatky?
Těla popravených gestapáci převáželi v jednoduchých rakvích do českobudějovického krematoria ke zpopelnění. Po válce vyšetřovatelé pátrali nejen po gestapácích a kolaborantech, ale také po osudu ostatků zavražděných. Pátrání zkomplikoval správce krematoria Šembera, který tvrdil, že krabice s popelem českých vlastenců tajně zakopával u hřbitovní zdi. To se ale ukázalo jako nesmysl. Šembera se za okupace s nacisty poměrně zapletl a po válce se snažil využít každé možnosti k vytváření alibi.
Teprve někteří dopadení gestapáci, hlavně správce věznice gestapa Jakob Koklar, podrobně popsali nakládání s ostatky zastřelených. Celá kremace probíhala vždy pod dohledem gestapa a plechové nebo dřevěné urny byly rovnou odváženy na služebnu na Lannově třídě. Velitel Adolf Fuchs musel řešit, jak popel zlikvidovat. Zavrhl možnost jej prostě někam zakopat, aby nevytvořil českému národu pietní místo jeho mučedníků.
Zpočátku tedy gestapáci během služebních cest vysypávali popel za jízdy z automobilu na silnicích, což se ale ukázalo jako značně nepraktické řešení. Později gestapáci cynicky líčili, jak měli od popele špinavé šaty nebo jak jim ho vítr vmetl do tváře. Bylo proto rozhodnuto vysypávat popel do vody. V jižních Čechách bylo vytipováno několik rybníků, do kterých se popel skutečně sypal. Většina ho nakonec skončila v rybníce Vítek severovýchodně od Třeboně mezi Starou a Novou Hlínou. Přímo přes rybník totiž vedl kamenný most, na kterém bylo možné pohodlně zastavit a vysypat popel rovnou doprostřed rybníka. Tak jako dvanáct let poté filmařskou sůl…
Zahlazování stop na konci války
Vysypávání popele do jihočeských vod si budějovičtí gestapáci zopakovali ještě na samém konci války. Tehdy byla na služebně ukryta velká bedna s popelem 130 vězňů z koncentračního tábora Osvětim, jejichž těla byla nalezena podél železniční trati na Českobudějovicku po průjezdu transportu smrti ve dnech 25. a 26. ledna 1945. Tehdy panovaly pětadvacetistupňové mrazy, v nichž vězně převáželi v otevřených uhelných vagonech. Při zametání stop po nacistických zvěrstvech byl tento popel na přelomu dubna a května 1945 vysypán zčásti do Vltavy u Hluboké nad Vltavou a zčásti do Malše u Roudného.
Oběti táborského popraviště připomíná památník na místě poprav a pomníček u bývalého budějovického krematoria v místě, kde byly skládány rakve s mrtvými před zpopelněním. U rybníka Vítek však dodnes žádné pietní místo nenajdeme.
Původní silnici z Třeboně na Jindřichův Hradec již dávno nahradila nová rychlostní komunikace a starý kamenný most už nikam nevede. Až do těchto míst někdy zabloudíte, vzpomeňte alespoň na některé z těch, jejichž popel pohltila voda rybníka Vítek: Antonín Červenka, Bohumil Honzák, Václav Sedlák, Marie Somárová, Ervín Straka, Božena Bendová, Marie Krausová, Jan Bíca…
Podpořte Paměť národa
Podpořte Paměť národa
Seriál Místa Paměti národa připravují redaktoři poboček Paměti národa v krajích s využitím znalostí míst spojených s historií 20. století a vzpomínek ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na podporte.pametnaroda.cz.