Tak tuto teorii jsem hlásala donedávna. Teď bych vám ráda sdělila, že je to blbost!!
Vlastní vrásky se ženě mohou líbit snad jedině potmě! Anebo jen na onen prchavý okamžik, kdy vytáhnou na světlo hluboko zasutý vjem z dětství. Ten ovšem rychle zoxiduje a vyprchá. Tak jako je pomíjivý stav naší pleti, antioxidanty neantioxidanty!
Pokročí-li tento do stadia, jaké jsme u matky vnímali už coby superkritičtí dorostenci, přestaneme být tolerantní i sami k sobě.
Nejtěžší ránu nám pak zasadí – nikoli zrcadlo v koupelně, kde je slabá žárovka a vidíme se jen tak, jak se vidět chceme – ale fotky a videozáznamy! Zvlášť od cizích lidí, protože ti s námi žádný soucit nemají. Nic je nemotivuje nás přikrašlovat a de facto nás snímají takové, jací v nejrůznějších situacích, polohách a zpropadených poloprofilech doopravdy jsme! Čili nastává chvíle pro sebevraždu, v lepším případě pro razantní dietu, zákrok plastického chirurga, stomatologa, kadeřníka a pánaboha.
Pánaboha především. Toho od chvíle, kdy jsem se viděla v děsivě detailním záběru moderního snímacího zařízení, volám často. Neprosím ho ani tak o pomoc, jelikož vím, že není možná, ale volám ho k zodpovědnosti. A důtklivě se tážu, proč se něčeho takového na mně dopustil?!
„Co jsem komu udělal?“ zeptal se vězeň na cele, když ho příšerně bolely zuby. „No jenom jsi zabil dva lidi, vole,“ odpověděli mu spoluvězni.
Co jsem provedla já? Počítá se ten ježek, co jsem ho přejela, i když jsem se mu snažila vyhnout? Nebo ten zajíček, co se praštil o kapotu a v poli pak ubožák nejspíš bídně pošel? Přísahám, že jsem jim ublížit nechtěla!
Ale co jsem tedy dělávala vědomě, to bylo nepěkné smýšlení o protahujícím se ksichtu postarších žen. O povislých pažích, které rosolovitě kmitají. O uvolněné kůži na břiše, kterou by měly, mají-li trochu soudnosti, schovávat do plavek vcelku. A hřešila jsem škodolibou myšlenkou „heč, já jsem mladá“. A teď to mám! Teď za to budu pykat!
A učit se nosit tříčtvrteční rukávy i v létě. Zapomenout na opálené břicho. Pro zmrzlinu si od vody chodit zásadně v šatech. Mikádo si stříhat pod hrb na krku. Prodloužit délku sukní. Snížit výšku podpatků. A povolit gumu na spoďárách!
Budu se muset přestat bláznivě zamilovávat a taky se musím odnaučit chodit do lesa se sluchátkama, hlasitě si zpívat a občas přitom i tancovat! Aby se totiž z rozverné dívky nestala rovnou trapná babka...
Ouvej, jouvej, to to bolí! Stárnutí je krutý. A vůbec se nedá zpracovat dopředu. Poznáte to, až když se dostaví... Snad mi u boha kolagenu přičtou k dobru, že vám to ani trochu nepřeju!!
ZDROJ: časopis Vlasta
