Koncertujete, hrajete divadlo, natáčíte pro televizi. Kde na to všechno berete energii?

Tu mám danou. Energií jsem překypovala už odmalička, takže mě máma hlásila do všemožných kroužků, abych ji nějak vybila. No, nepomohlo to… A nezměnilo se to ani s věkem, ani s dětmi – nikdy jsem nebyla taková ta vyřízená matka, která už nemá z čeho brát. Ale je pravda, že podstatnou roli v tom hraje fakt, že dělám, co mě baví a naplňuje. Díky mateřství i svojí profesi jsem šťastná a umím si to užít.

Nejde si nevšimnout, jak hezky a přátelsky se chováte ke svým fanouškům. Rozhodně nejste ten typ, který odzpívá a rychle zmizí.

Pozor, i to se občas stává. Mám jednu zásadu: buď se vyfotím úplně se všemi, anebo s nikým, což se děje ve chvíli, kdy mám ještě jedno vystoupení a musím spěchat, abych ho stihla. Když jsem časově v pohodě, s radostí zůstávám na místě, fotím se a podepisuju. Vážím si toho, že o mě publikum stojí, že si koupí vstupenku, zařídí hlídání dítěte či psa a vyrazí zrovna na můj koncert či představení. Vždyť těch možností, kam jít, je dneska tolik! Někdy se mi chce až brečet, když si tohle všechno uvědomím. Moc dobře si totiž pamatuju dobu, byť už je to velmi dávno, kdy mě nikdo nikde nechtěl. Tenkrát mi to bylo moc líto a přála jsem si, aby se karta obrátila. To se stalo a já se nechci rouhat. Zpívám pro lidi a mám je ráda. Jsem tu pro ně.

Čtěte také

Královská svatba Diany Spencer a prince Charlese

Čtěte také

Dechberoucí video. Před 41 lety si princezna Diana a princ Charles řekli „ano“

Aktivní jste i na sociálních sítích, kde sdílíte nejenom pracovní život, ale i svoje soukromí. Co vám to dává?

Je to pro mě způsob komunikace. Svobodný prostor, kde jsem svou vlastní paní. Jen na mně záleží, co uveřejním, a co si naopak nechám pro sebe. Navíc okamžitě vidím reakce ostatních, což mě baví. Nejsem žádný ajťák, nepoužívám počítač nebo notebook, všechno řeším přes telefon a v daném okamžiku. Neplánuju dopředu, nelakuju věci narůžovo, nesnažím se být hezčí ani chytřejší. Ukazuju svůj život přesně takový, jaký v tu danou chvíli je, což se mimochodem týká i spolupráce s různými firmami – nikdy bych nešla do něčeho, čemu nevěřím. Propaguju jen to, co mám osobně vyzkoušené a s čím jsem spokojená. A protože nejsem jen zpěvačka, ale i maminka, můžete na mém facebooku a instagramu vidět i moji rodinu. Není to každý den, ale rozhodně se tomu nevyhýbám a nestavím kolem sebe zeď.

Letošní léto trávíte mimo jiné i na chalupě, kterou jste si pořídila před dvěma lety. To byl záměr, nebo náhoda?

Splněný sen. Jako malá jsem z Prahy jezdila k babičce, která bydlela ve městě, zatímco moji kamarádi jezdili na chalupy, kde lítali po lesích, chodili na vesnické zábavy, zažívali první romantické lásky, prostě venkov se vším všudy. Vždycky jsem jim záviděla a bylo mi líto, že my žádnou takovou oázu nemáme. Později už jako dospělá jsem o pořízení chalupy uvažovala, ale nikdy jsem to nedotáhla do konce. Až nějak těsně před čtyřicítkou. Ovšem trvalo to dlouhých pět let. Viděla jsem asi tři stovky domů – buď byly krásné, ale finančně neúnosné, nebo v tak příšerném stavu, že bych do toho nešla ani zadarmo.

Čtěte také

Dovolená v Istanbulu je sen

Čtěte také

Istanbul od hlavy až k patě: Velkoměsto, které vás dostane svými kontrasty

Jaké vlastně byly vaše představy?

Přála jsem si chalupu hodinu od Prahy a s velkou zahradou, což vypadalo jako nemožný požadavek. Už jsem z toho byla zoufalá, ale moderátor a zkušený chalupář Honza Kraus mi poradil, abych se nerozhodovala podle stavby – ta se dá vždycky změnit, ale podle místa. Podvědomě jsem to věděla, ale od té doby, co mi to řekl, jsem to brala jako měřítko. Nejdřív jsem měla vyhlídnuté Benešovsko, což je můj rodný kraj, pak Kutnohorsko, ovšem pořád nic. Tak jsem jednoho dne napsala svoje pocity na facebook a shodou různých okolností se konečně zadařilo.

Jak byste svou vysněnou chalupu popsala?

Můj manažer říká, že je to rozkošné stavení, o které se dělím s faunou a flórou. Když otevřu okno, zůstane mi v ruce. Voda je pouze v koupelně, takže nádobí myju ve škopku. A vytopit se dá jen jedna místnost. Prostě rekonstrukce nutná! A pořádná – ráda bych udělala i novou střechu, vybudovala podkroví a upravila zahradu. Chtěla bych, aby to pořád byla vesnická chalupa, ale moderně vybavená. Abych měla pohodlí – teď v aktivním věku i později v důchodu. Zatím jsem ve fázi vyčkávání, ale i tak nelituju, že jsem do toho šla. To místo je boží, s klukama je nám tam moc dobře, a navíc máme úžasné sousedy. A taky kamarády, kteří za námi jezdí a pomáhají. S většinou z nich se znám léta, třeba už ze střední školy. Vím, že se na ně můžu spolehnout a oni zase na mě.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marek Němec: Mám radost z každého diváka

Vaším záchranným kruhem je i vaše rodina, která je soudržná – s maminkou a bratrem bydlíte v jednom domě. To se dneska často nevidí.

Uvědomuju si to a jsem za to vděčná. Tadeáš s Matoušem sejdou patro a vidí se s babičkou, o další patro níž se strejdou. Mají svůj domov a spoustu milujících lidí kolem, z nichž každý je něčím obohatí. Moje maminka, která byla učitelkou v mateřské školce, kvůli nim dokonce šla do důchodu. Věnuje se jim s láskou a pozorností jí vlastní, ale přitom je stále velmi aktivní a společenská. To, že mi je pohlídá, není automatické. Musíme se na tom domluvit dopředu, což naprosto respektuju. Musím říct, že dokud jsem neměla děti, tak jsem si připadala pod kontrolou, pořád se mě někdo ptal, kam jdu nebo kdo to přišel, ale dneska bydlení pod jednou střechou vnímám jako obrovské plus. Rodina je zkrátka nejvíc!

Vdávala jste se ve třiadvaceti, v šestadvaceti se rozvedla a pak přišly další vztahy. Jak na tu etapu vzpomínáte?

Když jsem byla malá, tak jsem četla červenou knihovnu, kde se všechno odehrávalo ve stylu láska, nástrahy a šťastný konec. Milovala jsem to, věřila tomu a tím pádem mě to do budoucna poznamenalo určitou naivitou – později jsem hledala někoho, s kým budu do konce života. A to je přesně ten důvod, proč jsem se vdávala už ve třiadvaceti. Myslela jsem si, že to bude navždy! Jenže to nevyšlo a já z toho byla hluboce nešťastná. Stejně jako při dalším rozchodu a pak dalším. Pokaždé jsem ale vstala jako Fénix z popela jako ty moje hrdinky z harlekýnek.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Janek Ledecký: Není jen cesta nahoru

To se asi týká i rozpadu vztahu s otcem vašich synů, protože vyloženě záříte.

Já sama to tak nevnímám, ale rozhodně můžu říct, že se teď cítím mnohem líp. Je mi dobře a jsem spokojená. Ovšem to se bavíme o posledních pár měsících. Předtím to rozhodně nebyla žádná sláva, musela jsem se s tím poprat a srovnat se s tím. Když jste citově zainteresovaná a přijde nějaká nenadálá událost, je to šok. Pochopitelně všude jsou nějaké problémy. I můj bývalý partner je po dobu našeho vztahu měl a já se mu snažila pomáhat. Ale najednou se stalo něco, co už nešlo odestát. A bylo jasné, že je konec. Člověk ho nechce, ale uvědomuje si, že jinak to nejde. Že už vystřílel všechny možnosti.

Co vás v té době drželo nad vodou?

Kamarádi na telefonu. Byla jsem vyčerpaná a zacyklená a potřebovala se z toho vypovídat. A zase jsme u toho, co jsem říkala před chvílí – mám ohromné štěstí na lidi. Moji přátelé mě znají celý život a nemusím před nimi nic hrát. Dnes ani tenkrát. Byli tu pro mě a naslouchali mi, ve dne i v noci… A pak jsem vyhledala i odbornou pomoc, protože jsem se potřebovala poradit, jak komunikovat se syny. Bylo jasné, že to na ně bude mít dopad, ale já jsem chtěla, aby byl co nejmenší. A taky jsem začala hodně číst. Nadchnul mě třeba Petr Casanova, který píše o vztazích a o tom, jak objevit svoji sílu a sebedůvěru, když jste na dně. Podtrženo sečteno: neseděla jsem, nebrečela, ale něco dělala.

Čtěte také

Hana Holišová

Čtěte také

Hana Holišová: Jsem ráda obyčejná holka

Pokud si pamatuju správně, někdy v té době jste si zlomila nohu.

To je pravda. Dáša Havlová mi řekla, že úraz psychosomatika vnímá jako určitou zprávu, že člověk nejde tím správným směrem. Stejně jako psovi přitáhneme vodítko a nasměrujeme ho, i nám osud přitáhne pomyslné vodítko a snaží se nás vrátit na cestu… Kdybych tenkrát byla normálně v pohybu, neměla bych čas číst chytré knížky a dát se dohromady. Prokousat se bolestí z rozchodu a přiznat si, že jsem žila ve vztahu, který nebyl v pořádku, ale já to nechtěla vidět. Byla to rána a já měla pocit, že to snad nepřežiju, že budu nešťastná do konce svého života, ale čas je opravdu nejlepší lékař. Dneska jsem ráda, že jsem prohlédla a že je to pryč. Dá se říct, že jsem dospěla.

Mám to chápat tak, že jste si přestala stavět svoje vzdušné zámky?

Ano, vždycky jsem byla takový naivní nadšenec, který si myslel, že když do něčeho dá svou energii, čas a nadšení, tak to dopadne dobře. Pak jsem ale při práci zjistila, že se můžu snažit jako blázen, ovšem když nebude podobně naladěné moje okolí, tak se nic nestane. A přesně to platí i v soukromém životě: vy a váš protějšek musíte jít po stejné cestě a mít společný cíl. Pokud jeden z vás odbočí jinam, nemůže to fungovat.

A co láska? Pořád na ni věříte?

Ano, podle mě je láska hybná síla. A je úplně jedno, jestli milujete muže, ženu, psa, nebo svoji práci. Láska je ze všeho nejdůležitější a díky ní se rozvíjíme.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Očima fyzioterapeuta: Přetěžování těla je děsivý trend. Bolest je varovný signál

Když zůstaneme u partnerského vztahu, může podle vás vydržet do konce života?

Hm, tak to nevím… Můžu hodnotit jen na základě vlastní zkušenosti a toho, co pozoruju kolem. Když se podívám na svoje spolužáky ze střední hotelové školy, tak někteří jsou na tom podobně jako já. Ale jiným to vyšlo a jsou šťastní. Zřejmě to jde, ale neexistuje na to žádný recept. Důležitá je určitě komunikace a tolerance, ale když dojde na lámání chleba, tak ani ty to nezachrání. Musí se prostě sejít dva lidi, kteří spolu chtějí žít, vyvíjet se, růst a posouvat, což vůbec není jednoduché. Do dvaceti jsme všichni děti a fungujeme v područí rodičů, mezi dvacítkou a třicítkou hledáme svoje místo ve společnosti, mezi třicítkou a čtyřicítkou hnízdíme a pak, kolem padesátky, začneme páprdovatět. Nic není jisté a všechno se neustále mění. Ustát to je náročné.

O vztazích vypráví i komedie Lovci bobrů, kterou uvádí divadlo Studio DVA a v níž máte hlavní ženskou roli. Jak jste si užila zkoušení s Patrikem Hartlem?

On tu hru nejenom režíroval, ale i napsal, takže měl naprosto jasnou představu, jak má ta moje zoufalá Bohuna vypadat. Popsal mi celý její život, jaká je a proč tak jedná, což bylo fajn. Nemusela jsem nic vymýšlet, jen jsem se trefovala do jeho představ a pocitů. Vlastně mi to velmi ulehčil. A k tomu na mě byl hodný a byla s ním legrace. Jediné, co mě mrzí, je, že mi zakázal, abych se potkávala se svojí alternací, Sabinou Remundovou. Na tu jsem se moc těšila, ale bohužel. Na druhou stranu je mi jasné, že nechtěl, abychom se navzájem ovlivňovaly. Tak snad někdy příště.

Po prázdninách vás uvidíme nejenom na divadelním jevišti, ale i na televizní obrazovce, kde budete moderovat pořad o svatbách. Když zazvonil telefon s nabídkou, musela jste se rozmýšlet?

Je mi jasné na co narážíte – já, rozvedená, se dvěma nemanželskými dětmi a mám provázet svatebním magazínem… Taky mě to pobavilo, ale tvůrci z televize Prima mi vysvětlili, že nejde o moje zkušenosti, ale o moji empatii. A tak jsem souhlasila. Dohromady vzniká deset hodinových dílů s různými hrdiny, se kterými si spontánně povídám. Někteří jsou ve fázi zásnub, jiné sledujeme v jejich svatební den, což je zajímavé a dojemné. Všem držím palce, aby jim to vyšlo. A těším se, co tomu řeknou diváci.

Čtěte také

Marika Procházková

Čtěte také

Marika Procházková: Ego je taková rušička příjmu emocí a intuice

V září vás vás čeká ještě jedna velká událost – váš starší syn Tadeáš půjde do školy. Jak to prožíváte?

Když šel naposledy do školky, obrečela jsem to. Uvědomila jsem si, jak ten čas šíleně letí a že Táda už není chlapeček, ale kluk. A že má před sebou velký životní krok… Moc bych si přála, aby ho to ve škole bavilo a byl spokojený. A to samé se týká o tři roky mladšího Matouše, kterého to taky jednou čeká. Jako máma se je snažím kultivovat. Vysvětluju jim, že musí být šikovní a pracovití a mít úctu k lidem. Oba jsou dost upovídaní, takové dvě kecky. Všechno je zajímá a na všechno mají názor. Po bytě lítají jako by měli vrtuli a všude je jich plno. Dávají mi neskutečný pocit naplnění a taky radosti, štěstí a lásky. Nebojím se říct, že jsem objevila smysl života. Možná to někomu zní jako fráze, ale já to tak cítím.

Jak vnímáte běh času sama na sobě? Blíží se vaše šestačtyřicátiny.

Všimla jsem si, že pro spoustu žen je blížící se padesátka něco jako strašák, mají pocit, že nejlepší léta skončila, ale já to tak nevidím. Je mi dobře a těším se na všechno, co přijde. A navíc mám kolem sebe skvělé příklady toho, že věk je opravdu jen číslo. Vezměte si třeba takového Pepíčka Zímu – nedávno oslavil devadesátku a zpívá mu to jako za mlada. Má pořád stejnou barvu hlasu, šarm a styl. Měla jsem tu čest mu vystoupit na jeho narozeninách a naprosto jsem se do něj zamilovala.

Čtěte také

Jiřina Bohdalová

Čtěte také

Retro z Vlasty: Jiřina Bohdalová v roce 1988: Mít vnuka je slastný pocit

Zatímco u mužů je důležité charisma, u žen hraje důležitou roli i vizáž. Vám se podařilo shodit dvacet kilo, jak jste to dokázala?

Mohla bych vám tvrdit, že jsem jedla jen saláty, nepila alkohol a chodila dvakrát, třikrát týdně běhat. Všechno by to byla pravda, jenže výsledný efekt byl vždycky minimální. Pak přišel rozchod a šlo to samo. Samozřejmě jsem se trápila a tudíž moc nejedla, ale největší práci udělala hlava. Šlo opět o psychosomatickou záležitost – tělo je věrným zrcadlem duše a té mojí se ulevilo. Dneska jím naprosto normálně, občas si i zahřeším a nepřibírám.

Všechno je prostě tak, jak má být.

MONIKA ABSOLONOVÁ (45)

  • Rodačka z Benešova vystudovala střední hotelovou školu v Praze a němčinu na Akademii J. A. Komenského. 
  • Se zpěvem začala už jako sedmiletá, kdy nastoupila do Kühnova dětského sboru. Na počátku 90. let začala studovat zpěv u Lídy Nopové a od roku 1996 u profesora Eduarda Klezly. 
  • Na kontě má sedm sólových alb – zatím poslední s názvem Až do nebes vyšlo v roce 2016. 
  • Známe ji i z řady muzikálů (např. Evita, Mary Poppins, Noc na Karlštejně, Angelika, Kleopatra, Dracula). Za roli Fanny ve Funny Girl získala v roce 2012 Cenu Thálie. 
  • V první polovině letošního roku zářila v pěvecké reality show Tvoje tvář má známý hlas. Aktuálně hraje v divadle Studio DVA v komediích Duety a Lovci bobrů. 
  • Žije v Praze se syny Tadeášem a Matoušem.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Waldemar Matuška a Olga Blechová

Čtěte také

Retro z Vlasty. Waldemar Matuška: Nejvděčnější jsou zlomyslnosti na jevišti