Dívat se na vás při focení byl zážitek! Taky jste si to užila?
Přiznám se, že ano. Fotograf měl pravdu, když říkal, že se pózování nezapomíná. Ráda vzpomínám na to, co bylo kdysi náplní mého života. A mám ráda, když je práce fotografa svižná a zábavná. Když vás podpoří a vy máte pocit, že jste v tu chvíli hvězda.
Před 25 lety jsem s vámi vítězství prožívala, oběma nám bylo tehdy osmnáct. Naživo vás vidím poprvé a musím to říct nahlas – jste pořád tak krásná! Slýcháte to často?
Občas to někdo řekne. Potěší mě to, ale nekladu na to velký důraz. Člověk se vidí ráno v koupelně a… Dnes jsem si dala záležet kvůli fotkám, ale za normálních okolností mě s takovým mejkapem neuvidíte.
Co pro vás znamená krásná žena teď a co tehdy?
Do soutěží jsem nešla s pocitem, že jsem krásná, a určitě to pro mě nebyl hnací motor. Chtěla jsem něco vyzkoušet a zažít, dnes tomu mládež říká challenge. Říká se, že krásné ženy to mají v životě jednodušší. Tomu bych i odporovala – ne vždy krása otevírá dveře, naopak vám někdo velmi rád přiskřípne prsty. Podle mě záleží hlavně na celkovém dojmu. Zda je mi člověk sympatický svými gesty, jak mluví, jestli je naladěný na stejnou notu. Pro někoho může být krásná blonďatá Barbie, jinému se líbí plnoštíhlá tmavovláska. Měřítko máme každý jiné.
Při fotografování jste vtipkovala, kolik práce vám dá vypadat dobře. Kdysi jste svou tvář propůjčila reklamě na plastickou chirurgii. Máte nějaké zákroky?
Ne a ani nemám potřebu na sebe nechat sáhnout. Myšlenka, že by mi někdo řezal obličej nebo cokoli, už pro mě není úplně ok. Ale pokud to někomu pomůže, aby se cítil dobře, ať do toho klidně jde.
A kdyby za vámi přišla dcera, že chce mít plastiku?
Dcera je velmi tvrdohlavá. Je jí osmnáct, je to hotový člověk a moc toho u ní už neovlivním. Ale máme hezký vztah – pro radu si přijde, i když ji pak neakceptuje. Brala bych to ale tak, že je ještě mlaďoška. Ať pár let počká a uvidí, jak si s tím problémem tělo poradí. Často je to v hlavě. Člověk začne cvičit nebo si najde koníčka, který pak touhu vypadat dokonale převálcuje.
Viděla jsem ji na fotkách, je to moc hezká holka…
Po tatínkovi. Máme to rozdělené, syn je podobou víc na mě.
Uvažuje o modelingu – jít vaší cestou?
Tyhle ambice nemá. Potěší ji, když ji vezmu na společenskou akci. Ale v tuhle chvíli má svůj cíl, a to je studium medicíny.
Vy jste po vítězství v Miss ČR 1995 začala studovat na pedagogické fakultě v Ostravě.
Vyhrála jsem a za dva měsíce maturovala. Na vysoké škole začal koloběh, kdy jsem musela cestovat, a docházka na denním studiu mi chyběla. Po roce jsem tedy přestoupila na dálkové, takže jsem studovala celkem šest let. Dnes jsem za to ráda! Měla jsem samozřejmě „myšky“, že školy nechám. Cestovala jsem, měla vlastní příjem… co víc si přát? Asi tehdy zapůsobili rodiče nebo budoucí manžel, že jsem na škole zůstala. Navíc byla pedagogika vysněný obor – jsou to moje zadní vrátka, která se dají vždy použít.
Jak dnes vidíte svou cestu Miss a devadesátá léta?
To byla úplně jiná doba! Pomalejší, s důrazem na pečlivost. Všechny velké billboardy se fotily na diapozitivy – žádné digitální fotky, kterých se naplácá v ateliéru tisíc, a pak se jedna vybere. Domlouvat zakázky bez mobilu a e-mailu bylo obtížné, doma jsme neměli ani pevnou linku. Mnohokrát jsem přijela do Prahy na akci, která byla zrušená. Ale ještě neexistoval bulvár. Nemusely jsme na večírcích předvádět, jak nám chutná kaviár… Bylo to opravdovější a naplno!
Bulvár vás později ale neminul…
Neberu ho vážně, protože je to sázka do loterie, jestli bude rozhovor pozitivní nebo příšerný. Záleží na zadání, a když novinář chce, dostane vás na cokoli – vytrhne věci z kontextu a nenechá na vás nit suchou.
Velký zájem médií letos vzbudila nová Miss Německa. V porotě byly jen ženy, nejvyšší věk soutěžících se posunul až k 39, padla promenáda v plavkách a celkově soutěž podpořila autentické ženy. Co na tuto revoluční změnu říkáte?
Miss Německo jsem nesledovala, ale tradiční podoba soutěže je už přežitá. Upřímně, stereotyp šel do kytek a poslední ročníky ani za mák nedosahovaly úrovně v devadesátých letech. Proč tomu tedy nedat nový kabát? Divákům možná budou chybět těla v plavkách, ale o tom krása není.
Kdybyste měla být znovu porotkyní, jaká žena by u vás teď měla šanci?
Starší. Když z ní čiší zkušenost, má širší záběr a neporazí ji nějaký zádrhel. V sedmnácti osmnácti chybí holkám porvání se se životem – ty občasné kopance, které vás poučí a donutí věci napravit. Hodnotit krásu je ale opravdu těžké.
Zmínila jste, že hezké holky to nemají vždy jednodušší. Jaké to mají krásné političky?
Krásou nemůžete vládnout, důležité je získat si u lidí respekt. Začátky byly velmi těžké, mnoho lidí mě mělo za Miss nebo blondýnu, co si sedla do starostovského křesla. Musela jsem je přesvědčit, že to myslím vážně, a když už jsem na to kývla, sakra dobře jsem si to promyslela a zvážila všechna pro a proti. Musela jsem prokázat znalosti z mnoha oborů, v práci jsem trávila dvojnásobně času, abych pronikla do fungování města… Přišla jsem a naskočila do rozjetého vlaku, který se nedá zastavit, jen po milimetrech posouvat tam nebo zpátky. Člověk chce naivně udělat rychlé změny, ale najednou zjistí, že to jde jen pomaličku, aby se dosavadní struktura nezbortila.
Co vás k rozhodnutí stát se starostkou motivovalo nejvíc?
Určitě lidé v mém okolí, kteří mi říkali, proč bych měla. Kravaře mám strašně ráda a jako patriotce mi nebylo jedno, co se tu děje. Byla to hozená rukavice, která už se nemusela opakovat. S kolegy starosty se ale smějeme tomu, že žijeme od jednoho jednání zastupitelstva k dalšímu. Zastupitelé nás mohou kdykoli odvolat a s vědomím takové krátkodobosti se dost obtížně pracuje.
Starostkou jste ale už druhé volební období. Co pro vás znamená důvěra, kterou vám lidé znovu dali?
Moc hezký pocit a jisté zadostiučinění, že jdu správným směrem. Neříkám, že vše dělám správně a vše se povede. Ale je to skvělá zpětná vazba, které se mi až tolik nedostává. Zaměstnanci se mnou nechodí na obědy, aby mi řekli, co si myslí. Někdy mám pocit, že jsem takový osamocený voják v poli.
Co je pro vás jako starostku srdeční záležitost?
Zámek, který byl dlouhou dobu otloukánkem. Je to studna na peníze – pořád do něj můžete investovat a skoro to není vidět. Impulzem byla freska v zámecké kapli, která nám začala padat na hlavu. Podařilo se sehnat peníze a po dvou letech je nádherná. Když víte, že to zůstane dalším generacím…
Máte jako starostka dost ostré lokty?
Myslím si, že pořád málo. Když mě někdo slyší zvýšit hlas, nebo dokonce křičet, je překvapený, protože se to nestává často. Ale když mě něco opravdu rozzlobí, líbit si to nenechám. Když potřebuju, aby vše fungovalo, nemůžu být pořád hodná. Trochu se tu stávám chlapem, můj muž to nemá moc rád.
Jako že tvrdnete, drsníte?
Tak. Dost to na sobě pozoruju a dala jsem si úkol nepřenášet to domů. Ne že bych je tam všechny stavěla do latě, ale občas přicházím z práce zatvrzelá a obouchaná tím prostředím. Doma, kde by měla být pohoda, jsem pak v křeči. Chci to od sebe oddělovat, musím na tom ještě pracovat.
Zmínila jste svého muže – vy jste si vzala svou první lásku, že?
My jsme spolu začali chodit v patnácti, jestli se tomu dá v tom věku tak říkat. Pamatuju si, jak jsem si tehdy šla vyzvednout občanku. Prožíval se mnou i celé „missí“ období, dokonce se mnou tančil akrobatický rokenrol ve volné disciplíně. Neměla jsem žádného profesionálního tanečníka, nacvičovali jsme to v tělocvičně tady ve Štěpánkovicích.
Jste spolu už téměř třicet let. Máte na takovou výdrž nějaký recept?
Ten neexistuje. Jestli má někdo pocit, že je to u nás stále pohádka zalitá sluncem, tak není. Přicházejí mraky i bouřky, názory se musí vytříbit. Petr má ale velkou zásluhu na tom, že jsme spolu zvládli období Miss a poté šoubyznysu. Ne každý partner to ustojí. On je silná osobnost a prostě to schroustal.
Jak chroustá vaše politické období?
Probíráme spolu spoustu věcí, i když poslední dobou se snažím práci domů netahat. S důvěrou mnohé konzultujeme, ne vždy se mnou souhlasí, ale ta diskuze je pro mě skvělá. Je úřadem nepolíbený, proto vidí věci s odstupem a jinak, a to je cenné.
Kdy jste se vlastně vzali?
V roce 1999, takže mi bylo dvacet dva. No je to možné? Měli jsme svatbu v kostele a pak jsme pokračovali na zámku v Kravařích.
Takže jste věřící.
Je to součást mého života. Rodiče mě k víře vedli odmalička, pak už bylo na mně, jestli chci pokračovat… Já si mnohdy i během polední přestávky zajdu vedle do kostela. Utříbit myšlenky, možná poprosit o pomoc a způsob řešení, když nevím kudy kam.
Jako starostka oddáváte. Má manželství v dnešní době smysl?
Určitě. Když víte, že můžete ze vztahu kdykoli odejít, je to jednoduché. V manželství to už tak jednoduché není, nutí vás to hledat kompromisy a naučit se s druhým člověkem žít. Nemůžete jen tak prásknout dveřmi a odejít. Máte tam ono „ale“, které musíte v rámci rodiny vyřešit. Ale nechci nikoho odsuzovat. Někomu se manželství nepovede. Pokud nemáte štěstí na partnera, je zbytečné ve vztahu zůstávat. Trápili by se pak všichni.
Přijala jste manželovo příjmení. Nechtěla jste zůstat Žídková kvůli své minulosti Miss?
Brzesková jsem sice od svatby, ale lidé mě jinak než jako Žídkovou neznali. Problém nastal, když jsem přišla na úřad, kde už Žídková být nemůžu. Tím se naplnilo, co si můj muž přál – abych používala jeho příjmení. Ale soukromý e-mail mám dál na Moniku Žídkovou, mnoho lidí tak se mnou stále komunikuje. Automaticky se jim ale podepisuju jako Brzesková, protože jsem už zvyklá z práce, a pak to rychle mažu a opravuju. Ani nevím, jak jsem se podepsala vám?
To teď vážně nevím, asi to pro mě nebylo důležité.
Zrovna média nebo fotografové se mnou komunikují jako s Monikou Žídkovou. Nechávám je při tom, protože Žídková pro ně budu napořád.
Uplynulé období karantény jste prožívala intenzivně jako starostka i matka. Přinesla vám něco, za co jste ráda?
Možnost zastavit se. Zrušily se společenské a kulturní akce, víkendové svatby. Získala jsem čas pro rodinu. Mohla jsem se zamyslet, zda to chci takto dál nebo jestli mám možnost změny. Když jsme překlenuli období, kdy jsme si lezli na nervy, protože jsme nebyli zvyklí trávit spolu 24 hodin denně, bylo to moc fajn. (Pozn. redakce: rozhovor vznikal v červnu 2020)
Oprášila jste své učitelské dovednosti?
No to jsem oprášila! Začali jsme se učit se synem, který je v osmičce. S manželem jsme si rozdělili předměty, já dějepis, češtinu a chemii. Včera jsme vymýšleli projekt na Marii Terezii. Máme v tom už systém, ale asi jako každému patnáctiletému puberťákovi je to šumafuk. Takže se jako rodiče těšíme, co my dostaneme na vysvědčení. Musíme to už nějak dotáhnout, ale je fakt, že jsem si musela všechno zopakovat a nastudovat. Zhlédla jsem iks ypsilon výukových videí, jak naučit vedlejší větu doplňkovou někoho, kdo leží na stole s tím: „Kdy už skončíme?“
Co vám stav nouze dal pracovně?
Obrovskou zkušenost, jak celý systém krizového řízení funguje a jaké jsou nedostatky zastaralého krizového zákona. Co vám někdo vykládá na školeních, vidíte najednou v praxi. Na druhou stranu, tuhle situaci si nikdo nikdy předtím neměl šanci vyzkoušet. Krizový štáb dříve zasedal v Kravařích většinou kvůli povodním. Víte, že se voda valí, kulminuje, a pak začnete počítat škody. Teď se situace měnila ze dne na den, nevěděli jsme, jaké pokyny dostaneme od vlády… Museli jsme vytvořit i vlastní strategii, jestli budeme dělat balíčky s dezinfekcí a komu je dáme. Každý, kdo měl ruce a nohy, musel fungovat. Měli jsme k celé situaci obrovský respekt.
MONIKA BRZESKOVÁ (1977)
MONIKA BRZESKOVÁ (1977)
• V roce 1995 Miss České republiky a Miss Europe.
• Od roku 2014 starostka Kravař na Opavsku.
• Vystudovala Učitelství pro nižší stupeň na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity.
• Je vdaná od roku 1999, s manželem a dvěma dětmi (18 a 15 let) žijí v Kravařích, kde se narodila.
• Ve volném čase čte, jezdí na kole a zahradničí.
