V době karantény jste v České televizi moderovala magazín Linka 1212. Jak jste si to užila?

Náramně. Bylo to jedno z mála pozitiv, které mi karanténa přinesla. V televizním studiu jsem byla po dlouhé době a zase jsem si uvědomila, jak mě tahle práce baví a že se mi po ní stýskalo (rozhovor vznikl v květnu 2020, pozn. red.).

Měla jste trému?

Nervy jsem měla spíš ty dny před natáčením než při práci samotné. Té nabídky a důvěry, kterou mi Česká televize dala, si moc vážím a nechtěla jsem zklamat. Když pak došlo na věc, trému jsem měla, ale takovou tu zdravou, která mě mobilizuje, koncentruje a kterou mám vlastně ráda.

Jak jste se vypořádala s rouškou, která byla v době vysílání u moderátorů povinná?

Nedávno jsem v parku viděla malého chlapečka, který si roušku strhl z tváře a s gustem po ní dupal. Naprosto vyjádřil mé pocity a nejradši bych se k němu přidala. Rouška mě štve. Navíc mi při moderování neustále sjížděla z nosu, takže jsem si ji v posledním dílu přilepila k obličeji oboustrannou lepicí páskou. Fungovalo to. Pevně ale doufám, že pokud přijde nějaká další televizní práce, už tenhle zlepšovák nebudu potřebovat.

Na různých televizních stanicích moderujete dvacet pět let. Čím je pro vás práce v televizi přitažlivá?

Uvědomila jsem si, že mě nabíjí to prostředí. Čím větší studio, víc kamer, světel a profesionálů kolem, tím líp. Navíc mě zajímají lidi, kteří mají co říct, a hrozně ráda se jich ptám tak, abych tím obohatila nejen sebe, ale i diváky a posluchače.

K práci v televizi tak trochu automaticky patří popularita. Těší vás, nebo naopak komplikuje život?

Když jsem před nějakými patnácti lety pracovala ve „velkých televizích“ a lidi mě občas poznali na chodníku, nikdy to nebylo nepříjemné. Nepřekročilo to nějakou únosnou mez. Pak mě pomalu poznávat přestali, ale často reagovali na můj hlas. A to se mi stává doteď. Řeknu, že bych prosila deset deka šunky, prodavač vykulí oči a řekne: „Jé. Že vy jste kdysi pracovala na Evropě 2? Já jsem vás poslouchal!“ Nebo promluvím v kavárně, někdo přijde od sousedního stolu a řekne: „Já jsem vás poznal po hlase.“ Nechápu to, ale můj hlas je asi nějaký zapamatovatelný.

Byla ovšem období, kdy jsme vás v televizi nevídali. Co bylo důvodem?

Narození dcer. Při prvním těhotenství jsem odešla z Primy, při druhém z Novy. Když šla mladší dcera do školky, dostala jsem nabídku z televize Metropol, to byla sice práce dost punková, ale o to zajímavější a svobodnější. Jenže Metropol bohužel neměl dlouhého trvání. Nabídky, které přicházely pak, byly buď naprosto pochybné, anebo pokud stály za to, jsem tu práci nakonec nedostala. Já jsem ke své vlastní škodě klasická panenka v koutě. Nedávám o sobě vědět, neumím nabízet to, co umím. I proto mi nabídka z ČT udělala velkou radost a zároveň mě překvapila.

Vašim dcerám je šestnáct a dvanáct let. Jaké jsou?

No úžasné, samozřejmě! Jsou to svobodomyslné a tolerantní holky, mají smysl pro spravedlnost. A jsou hodné, což mě obzvlášť těší.

Jak zvládáte jejich pubertu a s tím spojený fakt, že už vás tolik nepotřebují?

Před rokem mi v tomto ohledu bylo hůř, takže si myslím, že jsem nezbytné odpoutávání už přijala. Ale ještě nás všechny určitě spousta práce čeká.

V době karantény jste spolu ale byly od rána do večera. Nelezly jste si na nervy?

Holky mají naštěstí každá svůj vlastní pokoj, takže můžou být samy, kdykoli se jim zachce. A protože to vnímám tak, že jsem tu já pro ně, a ne ony pro mě, kdykoli ze svých komnat vyjdou, snažím se jim věnovat pozornost. Když potřebuju být sama já, zavřu se do pracovny. Trochu diskriminovaný je můj muž, který jediný nějakou vyloženě svou místnůstku nemá, protože na rozdíl ode mě tolik nepracuje doma. Všichni čtyři se až na výjimky sejdeme u oběda a u večeře, což je podle mě důležitý rituál a taky možnost probrat různé rodinné záležitosti. Jako mnohé další ženy jsem se během koronakrize stala kuchařkou na plný úvazek, ale vaření mě naštěstí baví. Za poslední dva měsíce jsem se i hodně naučila, ale dvakrát denně by to být nemuselo.

A co domácí vzdělávání, které řadě rodičů zamotalo hlavu?

Co se domácího vzdělávání týče, holky si už z velké části vystačí samy, takže jen tu a tam s něčím vypomůžeme nebo něco vysvětlíme. Bála jsem se – hlavně vzhledem k věku holek – nějaké hrozné ponorky, ale naštěstí nepřišla. Možná je to tím, že se všichni trochu víc snažíme, abychom to zvládli se ctí, a že jsme si během karantény uvědomili, co pro sebe vzájemně znamenáme.

Kde jste se vlastně seznámila se svým mužem (moderátorem Martinem Veselovským, pozn. red.)?

V práci, respektive v rádiu Evropa 2, kde jsme kdysi oba pracovali.

Čím přesně si vás získal?

Tím, jakým způsobem mi otevřel dveře do studia. Ne, vážně, my jsme o sebe zájem moc nejevili, ale jednou mi nešly otevřít jedny nedobytné dveře, on šel kolem, pomohl mi a země se zachvěla. Vím, že to zní podivně, ale líp to vážně nedokážu vysvětlit.

Jaké vlastnosti na manželovi oceňujete dneska?

Tak, dveře otevírá pořád skvěle. Jedny dokonce prokopl, když se mi zevnitř zasekl zámek. A ještě ke všemu je hodný, chytrý, láskyplný, spolehlivý… A cítím se pořád milovaná, což je dost uklidňující pocit.

Co si po osmnáctileté zkušenosti myslíte o manželství?

Mně se nepotvrdilo, že by to byl hrob lásky, jak někdo říká. Každopádně svatba je podle mě rituál, který – ať už si to uvědomujeme, nebo ne – máme všichni hluboko v kořenech. Myslím, že se jeho prostřednictvím vždycky něco mění. Ideální je, když v aktérech probouzí vzájemnou zodpovědnost, která v projektu zvaném manželství rozhodně není ke škodě. To ale ještě samozřejmě nezajistí, že si pak budou lidé věrní a budou se milovat až za hrob. Já manželství neberu jako nesvobodu, ale jako zviditelnění a ukotvení našeho rozhodnutí prožít život spolu. Jaké by to bylo, kdybychom před osmnácti lety svatbu neměli, samozřejmě nemůžu posoudit.

Žijeme ale v časech, kdy partnerské vztahy spíše kolabují, než vzkvétají. Proč tomu tak podle vás je?

Ne všichni jsou stavěni na to, aby žili v páru, přesto se k tomu často okolnostmi nechají nějak dotlačit. Ne že by to nemuselo vyjít, ale pravděpodobnost se tím podle mě hodně snižuje. Ani monogamie není přirozenost, ale volba, osobní rozhodnutí, což taky všichni nezvládnou. Navíc, každý může mít o podobě manželství jiné představy a je myslím fér si je vzájemně vyjasnit ještě před tím, než se jde k oltáři. No a nepodceňovala bych, jak by řekli fotbalisti, ani trochu toho potřebného štěstíčka. Zkrátka že se potkají ti správní lidé a klíč zapadne do zámku.

Vaše manželství je takzvané dvoukariérové. Byl v tom někdy problém?

Pokud bych svou práci do nějakých svých pětatřiceti let nazvala kariérou, tak jsem ji ze svého vlastního rozhodnutí s dětmi hodně utlumila. A pak začít tam, kde jste skončili, zpravidla nejde snadno, což je můj případ. Každopádně oba máme práci tak variabilní a hlavně já jsem časově tak flexibilní, že to opravdu není problém.

O vašem rodinném životě píšete fejetony, které dokonce vyšly knižně, a to pod názvem Odvrácená strana matky. Co vám psaní přináší? Je to třeba něco jako terapie?

Pro mě to byl trochu vzdor a terapie v době, kdy se mateřství malovalo v médiích růžovou pastelkou. Různé mateřské spolky, centra a internetová fóra se hemžila zdrobnělinami. Mimísci, snažilky, těhulky… Kdo nečetl knihu Respektovat a být respektován – při vší úctě k tomu textu – byl málem vyvrhel. No a to mě štvalo. Teď už se o odvrácené straně rodičovství mluví celkem často a podle mě je to víc než zdravé.

Nevadí vám, že tím odhalujete kus svého soukromí?

Výhodou fejetonu je, že k němu patří nadsázka a fabulace, takže se za ten žánr myslím docela hezky schová soukromí. Čtenář, který mě osobně nezná, vlastně nikdy neví, co je a co není pravda. A když byl nějaký text, co se soukromí rodiny týče, trochu choulostivější, vždycky jsem ho s dětmi a se svým mužem konzultovala. Nikdy nevyšlo nic, s čím by nesouhlasili.

Nedávno jste se s rodinou přestěhovali z pražských Vinohrad na Žižkov. Už jste tam zapustila kořeny?

Jsem stará konzerva, navíc jsme na Vinohradech prožili jako rodina intenzivních a krásných třináct let, takže jsem minimálně půl roku po stěhování měla docela slušnou depresi. Nevykompenzovala to ani terasa, ani krásný výhled, ani velká koupelna, ani to, že holky dostaly každá svůj pokoj. Ale zvykla jsem si a už bych neměnila. Co bych ale měnila ráda, je bezprostřední okolí. V naší ulici mi chybí stromy, dlažební kostky na chodníku a páníčci, kteří po svých psech uklízejí.

Z Prahy často jezdíte na sever Čech, kde máte chalupu. Jste přičinlivá chalupářka nebo vám jde hlavně o relaxaci a pobyt v přírodě?

Chalupu máme společně se sestřenicí. Jezdíme tam celý život, znamená pro nás dětství a letní prázdniny, a od té doby, co máme dohromady pět dětí, chalupu používáme jako letní byt a relax, možnost vypustit děti na zahradu a nebát se, že je něco přejede. Nejradši mám, když si na zápraží dáme pivo a pozorujeme západ slunce, krávy a kostel. Kolem jsou krásné cyklotrasy, takže občas jedeme na singltrek, občas na koupaliště, chodíme na procházky, vaříme, pereme, hrajeme Osadníky z Katanu a rozhodně nic nezvelebujeme ani nepěstujeme. Už proto, že jsme na chalupě jen v létě a pár dní v zimě a o naše případné výpěstky by se neměl kdo starat.

Už řadu let se věnujete aromaterapii. Jak jste ji objevila?

O Institutu aromaterapie jsem se dozvěděla kdysi dávno od kamarádky, která tam chodila na kosmetiku. Vyzkoušela jsem to taky a kombinace působení éterických olejů a vědomého doteku mě nadchla. Čas ke studiu ale nazrál, až když šla mladší dcera do školky a měla jsem trochu víc prostoru. Od té doby masírování a rostlinné silice patří k mému životu a dávají mu další, pro mě až duchovní rozměr.

Schválně, co byste nám doporučila na zklidnění?

Je toho hodně, ale když bych měla volit ty nejdostupnější silice, zkuste do lahvičky s 20 ml kvalitního rostlinného oleje, který vám voní, nakapat 6 kapek levandule a 6 kapek pomeranče a pořádně to protřepejte. Směs můžete nalít do koupele, natřít si jím tělo, vmasírovat do chodidel, na solar plexus nebo požádat někoho, kdo vám taky „voní“, o masáž. To je značka ideál, recept na zklidnění a následný spánek.

A co pomáhá vám osobně?

Jsem klasická kovářova kobyla, takže na masáži jsem byla někdy před rokem. Ale zaručeným zklidňovačem je pro mě mírná jóga a zaručeným rozradostňovačem tanec v jakékoli podobě.

MONIKA VALENTOVÁ (1972)

MONIKA VALENTOVÁ (1972)

• Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK.
• Od druhého semestru VŠ pracovala v médiích. Nejdříve jako reportérka rádií Bonton a City, posléze jako redaktorka Evropy 2.
• Moderovala diskusní a lifestylové TV pořady (např. Sauna, Prima jízda, Supermáma, Snídaně s Novou).
• Napsala dvě knížky fejetonů, které vyšly pod názvem Odvrácená strana matky.
• Kromě moderování a psaní se věnuje i aromaterapii a masážím.
• Žije v Praze s manželem, moderátorem Martinem Veselovským, a dcerami Rozálií a Viktorií.