Nebyla jsem zvyklá jezdit k moři. Poprvé jsem ho viděla, až když mi bylo dvacet a v Československu se změnily poměry. Tehdy jsem si za peníze vydělané na brigádách dopřála, o čem moje máma jenom snila, dovolenou v Chorvatsku. Příští rok jsem dřela ještě víc, abych ji mohla vzít s sebou. Byla jsem na sebe tak pyšná, že jí můžu zájezd zaplatit, tolik jsem jí chtěla nějak vrátit to, jak se ona bez podpory mého otce starala o to, aby mi nic nechybělo a abych mohla na vysokou školu… To ráno v Monte Carlu mi i tyhle myšlenky běžely hlavou, když jsem se opájela nejen mořskou vyhlídkou a tím, kam jsem se v životě dokázala dostat, ale i svým nočním zážitkem. Po víc než roce jsem se milovala s mužem. Teď seděl pár metrů ode mě u jednoho ze snídaňových stolků, mával na mě a jedl croissant. Vrátila jsem se, oklepala si vodu z nohou a nazula se zpátky do střevíců. Tak jsem měla vypadat zbytek dne, hezky okostýmková pevně sešněrovaná úspěšná žena devadesátých let. Vlasy mi sice ve vánku létaly kolem hlavy, ale to ještě narychlo sesponkuju. „Objednal jsem ti čerstvou kávu, tahle už vychladla,“ usmíval se Peter a já mu úsměv vrátila. „Pojď, ať se stihneš najíst, za dvacet minut musíme odjíždět. I když já bych radši zůstal tady,“ usmíval se dál a stihl přitom sníst další croissant. „Dám si ještě omeletu s bylinkami, mám ti taky objednat?“ mával na číšníka. „Chybí jenom šampaňské,“ smála jsem se a on zavrtěl hlavou: „Teď ne, to necháme na večer.“

Ještě jeden večer, ten jsme před sebou měli. Včera nás vedle sebe osud usadil na slavnostní večeři na hlavním náměstí Monte Carla před slavným Casinem. Byli jsme oba účastníky lékařské konference, kterou pořádala velká farmaceutická firma, tehdy se všechno dělalo pro co největší ohromení a rozmazlování účastníků a já měla to štěstí, že jsem dostala pozvání. U každého kulatého stolu sedělo osm lidí z různých zemí a vedle mě měl svoji jmenovku Peter z druhého konce světa. Můj Bože, já si připadala tak úspěšně! Nevěděla jsem, jestli nějací moji spolužáci z gymnázia, pro které jsem nebyla víc než šedá myš, vůbec kdy v Monte Carlu byli, ale jestli ano, pak stoprocentně ne v takovém luxusu. Tři předkrmy, ke každému jiné víno, a ještě než se došlo k polévce, byla jsem jím úplně omámená. Tedy tím vínem, Peterem až za chvilku. Byl moc hezký a upravený, odhadovala jsem, že bude tak o patnáct let starší než já. Kanaďan. Lékárník. Veselý a vtipný, a pokud jsem mohla posoudit, dost orientovaný ve znalostech o Evropě, což, jak jsem věděla z předchozích setkání se zámořskými kolegy, nebylo vůbec běžné. Rychle se mu povedlo udělat na mě dojem, což při mém tehdejším věku a zkušenostech nebylo těžké. Ale opravdu byl nejzajímavějším mužem u stolu. Všichni jsme si večeři úžasně užívali, po celém dni přednášek jsme si to zasloužili. Každý z nás přiletěl ze svých končin světa, bydleli jsme po různých nádherných hotelech v okolí a kromě čistě pracovních hodin nás čekaly právě i tyhle nepovinné zážitky. Rozvoz po hotelích byl zorganizovaný, před vchodem do restauračního stanu stály mikrobusy se jmény hotelů, a tak jsem i ve své povznesené náladě trefila. Kupodivu můj okouzlující soused mířil do stejného busu, a když jsme dorazili do našeho malého hotýlku a ostatní šli spát, pozval mě k sobě do pokoje ještě na skleničku. Líbat jsme se začali hned za dveřmi a během minuty skončili v posteli. Byla to omamná noc a pokračovala tím ránem, kdy jsem si nechala šplouchat moře na holá lýtka.

Den jsme strávili na přednáškách, on vedl i jeden seminář. Ani jsem nevěděla, co říká, jen jsem pozorovala, jak gestikuluje, a poslouchala jeho hluboký hlas. A těšila se na večer. Strávili jsme ho s ostatními na představení cirkusu, které firma objednala speciálně pro nás, a po pozdní večeři se nechali odvézt domů. Peter opravdu objednal lahev šampaňského a noc byla stejně mámivá jako ta předtím. „Uvidíme se někdy?“ ptala jsem se ho někdy kolem čtvrté, když jsme jen leželi zpocení vedle sebe, přikrytí tenkou přikrývkou. „Kdo ví,“ zněla odpověď a já s ní byla v té chvíli spokojená. Pak zase snídaně na terase, dopolední program přednášek, nenápadný polibek před ostatními a taxíkem do Nice na letadlo. Z Nice do Milána a z Milána do Prahy. Vůbec jsem nevěděla, že si s sebou kromě vzpomínky a luxusního parfému vezu i něco dalšího. Ten parfém nebyl od něj, nemylte se, ten dostaly od firmy všechny ženské účastnice, zatímco muži našli v dárkové taštičce peněženku. A to něco navíc? Došlo mi to po dvou měsících. „Mám mu to dát vědět?“ To byla otázka, na kterou jsem hledala odpověď. Nakonec jsem se usnesla, že ano, ať už na to řekne cokoli. Nebylo těžké najít na něj spojení v seznamu účastníků. Do té doby jsem ho nehledala, i když mě to napadlo stokrát. Pokaždé jsem si to zakázala, nic jsme si přece neslibovali, kdyby mě chtěl vidět, mohl pro to něco udělat, bylo to prostě jen omámení nocí a tím vším okolo. Ani jsem nevěděla, jestli je ženatý. Teď je ale situace změněná. Zavolala jsem mu, a když to zvedl, nedalo se z jeho hlasu poznat, jestli je rád, že mě slyší. „Chtěla bych, abys to věděl, i když nečekám žádnou podporu ani pomoc,“ skončila jsem svůj monolog. Mlčel a já tedy jenom zopakovala, že opravdu nic nečekám, ale kdyby se chtěl ozvat, nadiktuju mu své číslo a adresu. Říkal, že si to píše, ale nevím, jestli to byla pravda.

Už je to tak dávno. Dcera je dospělá a nechápala, proč jsem jednou při dovolené na francouzské Riviéře trvala na tom, že si zajedeme právě do jednoho konkrétního hotelu v Monte Carlu a dáme si tam na terase u moře kávu. Neřekla jsem jí důvod, má za to, že jejím tátou je můj manžel. Dva roky po jejím narození jsem se do něj zamilovala a on je pro ni ten nejlepší otec na světě. Peter se nikdy neozval ani já se mu neozvala. Myslela jsem, že se třeba někdy potkáme zas na nějaké konferenci, ale nestalo se. Nejspíš si předem vždycky zjišťoval, jestli nejsem na seznamu pozvaných. Ale mě se bát nemusel, v mé hlavě jsou to už jenom omamné vzpomínky.

ZDROJ: časopis Vlasta