Možná to znáte taky. Na konci každého roku si dáte spoustu předsevzetí a vytyčíte si nové cíle – zhubnout, najít si lepší práci, přestat kouřit… Jenže jakmile se setkáte s menším neúspěchem, cupitáte zpět do bezpečného kouta. Podle koučky Jany Kulhánkové to není nic neobvyklého. Mnozí z nás totiž vyrůstali v přesvědčení, že pokud věci neděláme na sto procent, pak je to špatně.

„Kvůli tomu se i někdy vzdáváme předem a do nových situací se raději nepouštíme, jen abychom znovu a znovu nezažívali ten pocit nedokonalosti.“ Vykročte ze šedivého kouta a berte to sportovně. Klidně i doslova. Jak tvrdí Antje Heimsoeth, německá sportovní a mentální koučka, od vrcholových sportovců bychom se toho mohli naučit spoustu: „Oni svůj neúspěch prostě pustí k vodě, jdou zpět na trénink a trénují znovu to, co se natrénovat ještě musí.“ Není to perfektní návod, jak dosáhnout v životě víc?

Neklást si malé cíle

Cíle nám pomáhají jít životem smysluplnou cestou, a pokud jich dosáhneme, přinášejí nám uspokojení. Klást si můžeme malé, nebo naopak velké cíle. Jak asi tušíte, ke každému z nich vede jinak dlouhá cesta. Antje Heimsoeth radí, že bychom při vytyčování svých záměrů neměli být příliš úzkoprsí: „Měli bychom myslet ve velkém, dávat si vyšší úkoly. Pro nás ženy je to často velice obtížné, protože máme strach ze selhání. Nevěříme samy sobě a odvažujeme se příliš málo. Když si někdo nedokáže dát zásadní cíl, v podstatě skončil už na startu,“ tvrdí koučka.

Podle psychologa Ondřeje Pečeného z Kliniky ambulantní psychiatrie a psychoterapie v Praze je ideální dávat si takové úkoly, které splňují konkrétní kritéria: „Měly by být dobře měřitelné, zvládnutelné a kontrolovatelné. Tím jsme schopni dosáhnout i velkých změn, avšak postupnými, dílčími kroky.“ Neboli to stokrát opakované: Nechtějte za měsíc zhubnout o 10 kilogramů, ale stanovte si, že do léta pohnete s prvními pěti kily, a vytvořte si plán. Pak si můžete představovat, jak si kupujete nové plavky. Nemá cenu se týrat tím, že asi nikdy neuběhnete 10 kilometrů, ale zkuste natrénovat na jeden, dva či tři a představte si, jak dobíháte do cíle.

S tím souhlasí i Antje Heimsoeth: „Mozek potřebuje jasné obrázky. Jen tak může něco dobře podporovat.“ Podle ní je důležité si v hlavě co nejdetailněji představit viditelné a pocitové výsledky po dosažení cíle. To znamená vyhnat všechny shazující myšlenky a nahradit je pozitivní motivací: Věřím, že určitý úsek konečně uběhnu za lepší čas nebo se trefím do míčku. Buďte co nejkonkrétnější. Stačí si třeba pro sebe určit časový termín, kdy začnete s cvičením nebo co uděláte jako první a co bude následovat potom. A hlavně nezapomenout na to nejdůležitější: začít to skutečně dělat. Nejlépe teď. „Nemusíme hned postavit třípatrový dům.
Jako první krok můžete zavolat kamarádce a promluvit si s ní o vašem záměru,“ dodává Jana Kulhánková.

Nejdřív předstírej

Jak byste se asi cítili, kdyby se vám skutečně podařilo to, po čem dlouho toužíte? V angličtině se často používá rčení: Fake it until you make it, tedy něco ve smyslu: Dokud se ti to nepodaří, tak to alespoň předstírej. A v praxi to funguje perfektně! Přesvědčení o úspěchu totiž může úspěch skutečně předcházet. „Některé výzkumy v této oblasti říkají, že pokud budete na přibližně tři minuty, třeba před přijímacím pohovorem, dělat ‚pozice moci‘, tedy například zdvihat ruce, jako když se radujete z nějakého úspěchu, budete natolik přesvědčiví, že vaše šance na získání pozice výrazně vzrostou,“ vysvětluje psycholog Ondřej Pečený.

Podobnou myšlenku prezentovala před časem sociální pedagožka Amy Cuddy na konferenci TED Talks. Tvrdí, že jakmile po něčem toužíme a myslíme to skutečně vážně, promítne se naše přání i do řeči těla. Gesta a neverbální komunikace pak ovlivňují to, jak nás vidí ostatní. A to má velký dopad na naše úspěchy. Jak je to možné? Amy Cuddy to vysvětluje tím, že naše tělo začne vysílat třeba prostřednictvím hormonů ty pravé signály, které působí nejen na ostatní, ale i na nás samotné.

Koučka Jana Kulhánková ale upozorňuje na jednu zásadní věc: „Metoda nemusí fungovat, pokud předstíráme něco, co nejde ruku v ruce s naším cílem, našimi hodnotami a nadšením. Lidé často nevědí, co je vlastně naplňuje a co od života chtějí, mnohdy tak hlavním nebo i jediným cílem bývá tučný výdělek.“ Podle koučky totiž někteří lidé dělají nebo si přejí věci jen proto, že se to od nich očekává. A pak se kýžený úspěch nedostaví. „Ukazuje se, že kdo vnímá své vlastní pocity, dělá, co ho baví, a ví, kam směřuje, je právě tím, kdo v různých životních situacích často vítězí,“ dodává.

Krůček po krůčku

Každý z nás vnímá okolní svět jinak. Ovšem podle sportovní a mentální koučky Antje Heimsoeth u sportovců perfektně funguje něco, co se dá použít i v běžném životě: „Sportovci přemýšlejí dlouhodobě, formulují si průběžné cíle a podle toho nasměrují svůj trénink.“

Podobnou metodu doporučuje i psycholog Ondřej Pečený. „Dobře uděláte, pokud si svůj komplexní problém rozeberete na části. Mohou pomoci i diagramy či časové osy, abychom si dokázali cíl lépe vizualizovat. Nebo například mluvte sami se sebou nahlas a dávejte si instrukce,“ vysvětluje Pečený. Někomu stačí se jen podívat na své dosavadní úspěchy, aby se inspiroval k dalším cílům. Proto se nezdráhejte sami sebe pochválit za to, co se vám už povedlo. Své budoucí úspěchy můžete odstartovat i příklady, které mohou být inspirativní: příběhy úspěšnějších osobností, které taky nějak začínaly.

Když se to nepovede

Co se stane, když něco nakonec nevyjde podle našich představ? Jednotlivé výsledky je lepší hodnotit jako dílčí, nikoli jako nepovedené. „Pokud se mi něco nepovedlo podle ideálního scénáře, je lepší se z toho poučit. Příště už totiž na této zkušenosti můžete stavět a při dalším pokusu nebo v podobné situaci budete mít větší šanci na úspěch,“ radí koučka Jana Kulhánková.

V souladu s tímto přístupem byste si tak mohli říct, že i když se vám povede něco napůl, je to posun o padesát procent. A to se přece počítá, ne? „Akceptujte porážku, protože patří k životu. Analyzujte, co se stalo a z jakých důvodů to neklaplo. A pak vše pusťte k vodě,“ doporučuje Antje Heimsoeth. Sportovci musí projít mnoha závody, aby nasbírali zkušenosti a stali se třeba jednou zlatými olympioniky.

Proč by to nemělo platit i pro vás? „Kdo vlastní neúspěchy vnímá jako ponaučení a neustále se snaží zlepšovat, je často tím, na koho nakonec opravdu čeká vítězství,“ uzavírá Jana Kulhánková.

Vidět se na stupních vítězů

Vidět se na stupních vítězů

 

Živá představa dosaženého cíle funguje perfektně u sportovců. Jakmile si představí, že dali gól nebo uběhli čtyřstovku v perfektním čase, ve skutečnosti se tomu mohou velice přiblížit. Proč by totéž nemělo fungovat i u nesportovních aktivit? Pokud si dokážeme představit situaci jako vyřešenou nebo zvládnutou, cíl se jeví reálnější, dostává jasnější obrysy. Velkou výhodou této metody je, že si pak dokážeme lépe uvědomit jednotlivé kroky, které ke kýženému výsledku vedou. Ovšem klíčové není představit si jediné ideální vyústění situace, ale uvědomit si, kam vlastně celkově míříme. A především jaké kroky můžeme udělat, aby vše dopadlo co nejlépe. Ošemetnost této techniky spočívá v tom, že někteří lidé na ni spoléhají jako na zázrak, aniž pro svůj cíl skutečně něco udělají.

Přesvědčení o úspěchu vás může hodně přiblížit k cíli. Nejenže vaše víra podvědomě působí na ostatní, ale ovlivňuje i pochody ve vašem vlastním těle.