Jako malá jsem u babičky o prázdninách četla naivní příběhy Káji Maříka z hájovny, které se odehrávaly v Mníšku – v knihách se jmenuje Lážov – a jeho okolí. Brala jsem to tak, že příběhy jsou hodně idealizované a že popisovaná místa nemohou být tak hezká. Jenže ona jsou.

Barokní romantika

Přesvědčte se o tom třeba tak, že se z mníšeckého náměstí vydáte po naučné stezce pojmenované právě po Kájovi Maříkovi z Mníšku nahoru na Skalku. Do Mníšku se z Prahy pohodlně dostanete příměstským autobusem, který vás doveze přímo na náměstí.

Stezka vás provede osmi zastaveními – mimo jiné půjdete kolem zámeckého rybníka a zámku, je to sice zacházka, ale určitě ji nevynechávejte. Poté projdete okrajovou čtvrť a nakonec se půvabnou lesní stezkou vydáte nahoru, abyste se po třech a půl kilometrech nenáročného stoupání ocitli na skalním ostrohu Rochota v poutním areálu a nechali se uchvátit krásným výhledem od kostela na město a jeho okolí. Dobře, při pohledu vlevo vám bude romantiku trochu kazit areál někdejších Kovohutí, ale zelený obzor všechno vyváží.

Zmíněný kostelík svaté Máří Magdaleny je první stavbou, která tu v 17. století vznikla, nechal ho postavit Servác Ignác Engel z Engelsflussu. Do konce století přibyl klášter a na samém vrcholu Skalky poustevna, obě určené pro benediktinské mnichy. Kostelík měl svou původní výzdobou představovat krápníkovou jeskyni, na zemi byly oblázky z Berounky, tohle pojetí se ale nedochovalo. Mniši odsud odešli v době první republiky.

Po druhé světové válce prošel areál důkladnou zrekonstrukcí, ale pak to s ním šlo z kopce kvůli poddolování, těžila se tu železná ruda. Na zemi se objevovaly propadliny, na zdech praskliny. Na další rekonstrukci došlo až po roce 1989, areál se díky ní podařilo zachránit, a to včetně čtrnácti kapliček křížové cesty vedoucí nahoru k poustevně. Půvabný je také zdejší rybníček s dřevěným mostkem pokrytý lekníny.

Na pivo a na buřta

My milujeme Skalku i kvůli zdejšímu občerstvení. Nečekejte žádné gurmánské hody, ale mají tu slušné pivo, k tomu samozřejmě nealko, stoly, lavice a neustále hořící ohniště – ve stánku vám prodají špekáčky (a k nim i chleba, hořčici nebo kečup) a vy si je na ohni sami opečete, pruty tu mají k veřejnému použití. Vyzkoušeno, děti i vnoučata to milují. Jen teď v době pandemie musí mít zavřeno víc, než jim je libo.

Odtud se můžete přímější cestou vrátit zase dolů do Mníšku.

Nebo se vydejte na delší výlet, v tom případě tohle občerstvení rozhodně nevynechávejte, v Brdech jich moc není. Nebo si cestu naplánujte tak, abyste na Skalce, potažmo v Mníšku, končili.

Co takhle se vydat vlakem z Prahy do Dobřichovic a vystoupat na Skalku od Berounky? Nebojte, nejde o žádné velké převýšení, zvládne ho i nepříliš zdatný turista – doporučujeme trekové hole, do kopců se vám s nimi bude stoupat lépe.

Zlatou klasikou je cesta od dobřichovického nádraží po modré turistické značce kolem Hvíždince – rozhodně si udělejte odbočku na tamní výhlídku, je i oficiálně značená na mapě - na rozcestí U Šraňku a odtud po červené právě na Skalku.

Hvíždinec je jediné náročnější místo vaší trasy, ale za ten výhled to stojí. Už v 19. století tu zřídil vyhlídku Klub českých turistů, vedly k ní schody vysekané do skály, ale z původního místa není kvůli vzrostlým stromům nic vidět. Kdo se chce potěšit výhledem na Brdy, údolí Berounky u Řevnic a Hlásné Třebáně a také na část hradu Karlštejna, musí ještě kousek dál na skalní ostroh.
Až na rozcestí U Šraňku půjdete do kopce, pak víceméně po rovině a nakonec klesnete ke skalecké poustevně a křížová cesta vás dovede přímo k občerstvení. Pak už stačí seběhnout do Mníšku na autobus. Celé to bude jen o málo delší než deset kilometrů.