Prý jsem blázen, říkali mi doma. Máš toho málo? Jenže když mi moje nejlepší kamarádka vyprávěla o tetě, která pracuje v nemocnici v Uherském Hradišti, jak všechny sestry padají vyčerpáním, najednou mi došlo, že vážně nežijeme sami pro sebe. A když mi pak na monitoru vyskočila výzva na dobrovolnický kurz Červeného kříže v rámci kampaně #Pomahampecovat, bylo to jasné. Jdu do toho. Vyplnila jsem přihlášku a jedním klikem poslala na Červený kříž. Netušila jsem ale, jak velký je o dobrovolnické kurzy zájem. Než na mě přišla řada, uplynulo sedm týdnů.
Záloha pro zdravotníky
Osobní doklady, výpis z rejstříku trestů, respirátor FFP2 a odvaha vybočit ze své komfortní zóny. Pero, blok, svačina v batohu. Kurz začíná v 9.30 a potrvá do 17 hodin. Místo konání: Psychiatrická léčebna Bohnice, pavilon 32, urgentní geriatrie, Praha 8. Při vstupu do léčebny mi změří teplotu automatická termokamera, vyplním čestné prohlášení o bezinfekčnosti a můžu jít. Uvnitř už sedí asi dvacítka lidí různého věku. Ti všichni se přihlásili do kurzu Základy moderního ošetřovatelství v praxi.
Sedíme u stolů po dvou či po třech. Jsem překvapená, tolik lidí jsem nečekala. Kurz začíná teoretickou částí. Eva Bernatová z Červeného kříže nás seznamuje s tím, jak bude kurz probíhat, co všechno se naučíme a kdo nás bude školit. Kurzy začal Červený kříž připravovat už v létě pro případ, kdyby bylo potřeba. A jak ukazuje realita, potřeba je stále. Kurzy jsou určené pro dobrovolníky, kteří v případě výpadku zdravotnického personálu mohou pomoci tam, kde už zdravotníci nezvládají. Nejen v nemocnicích, ale taky v sociální sféře, například v domovech seniorů. Jak říká Eva Bernatová, ve výjimečných situacích můžou právě vyškolení dobrovolníci doplnit řady tam, kde docházejí profíkům síly. Představujeme se navzájem a vysvětlujeme důvod, proč jsme tady.
Lidé ze všech oborů
Nina je pedagožka a pomáhala už v první vlně, tímhle kurzem si chce prohloubit znalosti. Aleš je IT manažer se skautskou minulostí. Veronika je v současnosti nezaměstnaná, ale nechce jen nečinně čekat na pracovní příležitost, navíc má zkušenosti z neziskové sféry. Honza včelaří, takže má přes zimu víc času a rád by pomáhal. Tobiáš je prodavač z obchodu s oblečením, ale chce volný čas využít nějak smysluplně. Gordon není Čech, normálně pracuje v kultuře, teď chce pomáhat, protože by rád aspoň něco vrátil České republice.
Dokážeme se za jeden jediný den naučit to, co se jiní učí roky? Samozřejmě ne tak docela, ale měli bychom zvládnout to nejzákladnější. Jak pečovat o nemocného na lůžku, hygienickou péči, manipulaci s lůžkem, jak podávat stravu nebo jak komunikovat s pacientem. Eva Bernatová nám představuje tři lektory, kteří nás budou školit. Filip je v civilu školitel plavčíků a pro Červený kříž pracuje osm let, Honza je fyzioterapeut, který vystudoval speciální pedagogiku a školí sestřičky, jak správně polohovat a přesunovat pacienta, a Štěpán je externí lektor, který vyučuje první pomoc. Jsme rozděleni do tří skupin, na tričko si nalepujeme jmenovku se svým jménem a začíná praktická část.
Základem je úcta a profesionalita
Mým lektorem je sympatický Filip. Má smysl pro humor a zdá se, že moc dobře ví, že kromě profesionálního přístupu je nadhled důležitý. Přemisťujeme se do pokoje, kde se učíme, jak s pacientem nebo klientem (v sociální sféře) manipulovat. Jak s ním správně mluvit. Jak ho neoslovovat, jak ho naopak oslovovat. Proč nepoužívat zdrobněliny. Proč se vyvarovat témat o politice a sportu. Že je nevhodné hovořit za zády klienta, když ho někam převážíte na vozíku. Že je nutné dávat si pozor na přemíru informací. Že nesmíme používat zkratky, protože jen málokdo ví, co znamenají (snad kromě RTG). Stručně, jasně. Filip dál vysvětluje, že pomocný ošetřovatel nesmí podávat informace o nemoci či stavu pacienta, protože k tomu není kompetentní. „Je zapotřebí si uvědomovat, kde jako dobrovolný ošetřovatel v hierarchii stojíte. Nepouštějte se do diagnóz, klidně pacientovi řekněte, že jste ošetřovatel a že zavoláte lékaře,“ říká Filip. Dozvídáme se taky tři velká NE, která musíme mít na paměti – neslibovat, nehodnotit a nesoudit. Taky se s pacientem nehádat. Začíná výuka manipulace s lůžkem a hygienická péče o pacienta.
Začátky jsou těžké
Povléknout postel a vyměnit povlečení? Nic těžkého, aspoň to tak vypadá na první pohled. Zkuste si ale představit, že na té posteli leží pacient, který se nemůže hýbat. A pokud k tomu váží třeba metrák, už to žádná legrace není! Filip ukazuje, jak funguje poloautomatická postel, brzdy, hrazdička. Vysvětluje, že stolek a skříň je výsostné místo pacienta, s nímž můžeme manipulovat jen s jeho souhlasem. Všichni si zapisujeme, jak často probíhá celotělová hygiena, co je to „emitka“ (miska pod bradu), jaké druhy existují (plastové a smaltové), kolik lavorků, jednorázových žínek a ručníků je zapotřebí pro hygienu.
Učíme se převléknout lůžko, když na něm pacient leží, ve dvojici i sami. Sestřičky to asi zvládají hravě, nám to trvá mnohem déle. Střídáme se, jednou jsem figurant já, podruhé Honza, Nina či Tobiáš. Snažíme se být co nejpřesnější a taky si co nejvíc zapamatovat. Vždy je důležité myslet na autonomii pacienta a kvalitu jeho života. „Jde i o aktivaci pacienta. Aby se snažil sám. Je to pro personál těžší, zejména když lidé chybí a tím pádem nestíhají, ale dobré pečovatelské zařízení se pozná mimo jiné podle toho, že má málo ležících pacientů,“ říká Filip. Další a další informace... Dokážeme je všechny vstřebat?
A učíme se dál
Střídáme se. Naše skupina míří za Štěpánem, který nás bude školit v prevenci proleženin. Ty se týkají hlavně imobilních pacientů. Proleženiny jsou velké riziko, protože v jejich místě se hromadí odpadní látky a dochází k zánětu. Štěpán vysvětluje, jak rozeznáme dekubit (proleženinu) od obyčejné modřiny. Ta po zmáčknutí zbělá a vrátí se zpět do původního tvaru. Dekubit barvu nemění. Proleženiny ale dobrovolníci neřeší, je to práce speciálně vyškoleného pracovníka. Nicméně musíme vědět, jak takového pacienta polohovat, a to už práce ošetřovatele dobrovolníka je. Polohovat by se mělo 1x za 2 hodiny, někdy i jednou za hodinu, záleží na stavu proleženin.
Po obědové přestávce, kdy se snažíme nabrat nové síly, nás čeká školení v tom, jak podávat stravu. Honza vysvětluje, jak se nastavuje výška stolku s výsuvnou deskou a jak se jídlo podává. „Nikdy nepoužívejte termín „krmit“ pacienta. Krmí se děti, nikoli dospělí.“
Učíme se, že speciální strava se označuje slovem dieta a číslicí, podle toho, o jaký druh stravy jde. Hlavně to nepoplést, to by bylo zle! A taky kontrolovat, aby si mezi sebou pacienti jídlo nevyměňovali. Jídlo se podává pomalu, zvláště když pacient hůře polyká, například po mozkové příhodě. Zapisujeme si o sto šest. Kontrola je nutná i po jídle, abychom se ujistili, že pacient jídlo skutečně snědl. „To byste se divili, co všechno se najde někdy v nočních stolcích,“ říká Honza. Pokračujeme ve školení, Honza nás učí, jak pacient vykonává potřebu v případě, kdy musí zůstat na lůžku. Ukazuje nám, jak vypadá bažant s uzávěrem, vysvětluje, co je to podložní mísa, jak kontrolovat cévku, která odvádí moč do sběrného sáčku. Tohle bude pro mnohé asi nejtěžší část ošetřování. Ale nakonec jde jen o zvyk.
Příprava na sněhuláky
Jdeme do finále. Nezdá se to, ale tenhle jeden den byl psychicky vyčerpávající. Pojmout všechny informace a zajistit, aby v hlavě zůstaly. Štěpán všem na závěr vysvětluje, jak budeme v případě potřeby na oddělení vyzbrojeni. Ono to totiž jako výzbroj vypadá. Pokud jde o pracoviště necovidové, tam budeme mít na sobě takzvaný empír (ochranný plášť), v případě covidového pracoviště dostaneme takzvaného sněhuláka – bílý overal, který chrání tělo od hlavy až k patě (a taky si ho jen tak nemůžete sundat). Pod „sněhuláka“ pak rukavice, ochranné brýle a respirátor, na první rukavice ještě druhé a třetí. A ideálně pevnou obuv. Panebože, říkáme si všichni v duchu, v tomhle se dá vydržet třeba osm hodin? Štěpán nám klade na srdce, abychom nezapomněli před směnou zajít na WC. Pokud si totiž jednou oblek sundáme, musí se vyměnit za jiný sterilní, a to je už ztráta minimálně 40 minut, kdy nás budou na oddělení postrádat. „A vy na covidová pracoviště chodit určitě budete, protože tam chybí nejvíc pracovníků,“ říká Štěpán.
A nejtěžší úkol? Zřejmě ten, když se potkáme se smrtí. Jedny z posledních rad, které na kurzu dostáváme. Jak na smrt reagovat, jak se chovat k ostatním pacientům na pokoji, protože smrt se nedá přehlédnout a většinou jsou to oni, kdo si všimnou jako první, že jejich spolubydlící nežije. I to je práce dobrovolného ošetřovatele, komunikovat v těchto chvílích s ostatními. Vyčistit a vydezinfikovat postel, to je to nejmenší. Naposledy se sami sebe ptáme – zvládneme to? „Než někam do nějakého zařízení vyrazíte, zhodnoťte, jak na tom jste, vezměte si ze začátku jen šestihodinovou směnu a doporučuji nechat si den na zotavení. A hlavně mějte nějaký emoční ventil, který si po směně naordinujete. Knihy, běh, kolo, akční hry, spánek,“ doporučuje na závěr Filip. Odcházíme domů, unavení, ale s odhodláním pomoct tam, kde je potřeba.
P. S. Zítra začínám pomáhat v Domě seniorů na covidovém pracovišti. Trochu se bojím, ale já to dám!
Redaktorka Ivana Ašenbrenerová
Lidé chtějí pomáhat
Lidé chtějí pomáhat
O kurzy Základy ošetřovatelství v rámci akce Pomáhám pečovat, které organizuje Červený kříž, je enormní zájem. Zájemci se momentálně mohou hlásit až na únorové termíny. „Je to přirozený proces, lidé chtějí pomáhat, být účastni. Mají čas se mimořádné události věnovat, jsou stateční a ochotní podstoupit případné riziko. Odměnou je dobrý pocit z vykonané dobrovolnické činnosti,“ říká Jaroslava Marková, ředitelka Úřadu oblastního spolku Českého Červeného kříže v Praze 1.
● Od zahájení kurzů na podzim bylo proškoleno přes 2500 osob v celé ČR, z toho přes 1600 v Praze.
● Absolventi nacházejí uplatnění především v sociálních zařízeních, několik desítek se ocitlo i v nemocnicích. Pro další účastníky jsou informace důležité pro péči o vlastní příbuzné. ● Za podzim bylo celkem nasazeno na 300 dobrovolníků, kteří odsloužili na 7500 hodin.
Na www.darujme.cz můžete finančně přispět na kampaň Červeného kříže Pomáhám pečovat – Pečovatel v záloze.
Dobrovolníci musejí umět nejen manipulovat s pacientem, zvládnout hygienickou péči, ale taky s ním správně komunikovat. A rozhodně pak nepodávat žádné „google“ diagnózy. K tomu jsou kompetentní lékaři.
