Když se natáčel první díl Princezny zakleté v čase, byly jste těhotné tři herečky. Co při natáčení dvojky?

Tentokrát byla těhotná jen jedna herečka, ale dozvěděla jsem se to až zpětně. V našem povolání je poměrně náročné to plánovat. Neustále se něco připravuje a natáčí a nikdy nevíte, kdo vám ze dne na den zavolá s krásnou nabídkou. Navíc si myslím, že kolem třicítky se už do toho většina žen, i hereček, které chtějí mít dítě, pustí. Během natáčení mého posledního filmu Její tělo, kde byl výhradně ženský štáb, měly ženy ve všech filmových složkách děti kolem jednoho roku. A během příprav dvě další otěhotněly. Nakonec si ale všechno sedlo a krásně se zvládlo, a myslím, že mít na chvíli i jiné povinnosti než jen mateřské bylo příjemné.

Zdroj: Youtube

V pohádce se hlavní hrdinka znova a znova vrací v čase zpět. Přála byste si někdy vrátit čas?

Přemýšlela jsem nad tím i během natáčení. Ale došlo mi, že všechno je tak, jak má být. Učíme se z našich zkušeností a chyb, a kdybychom mohli vrátit čas, možná bychom se nenaučili něco dalšího. Pro mě to, že dělám to, co dělám, a to, že jsem tam, kde jsem, mělo nějaký vývoj. Kdybych mohla vrátit čas, třeba by dnes bylo všechno jinak.

Co pro vás čas znamená? Vnímáte ho po narození dcery jinak?

Čas pro mě momentálně znamená největší hodnotu. Někdy je důležitější než cokoli materiálního, protože neskutečně rychle utíká. Někdy si ani nestačím uvědomit, že utekl měsíc, půlrok, rok. A na vlastní dcerce se mi to reálně zobrazuje. Že připočtu ke svému věku jedno číslo nebo dvě, to neřeším, ale u dcery vidím, jak roste, vyvíjí se a stává se z ní skutečný člověk s vlastními myšlenkami.

Dokážete oddělovat důležité od nedůležitého?

Dřív jsem byla naučená vzít novou práci, protože mě někam posunula. Každá pozitivní i negativní zkušenost člověka někam posouvá. Ale od chvíle, kdy se mi narodila dcera, jsem se naučila říkat i ne. Učím se přiznat si, že nemusím všechno zvládat na sto procent a že někdy je čas si oddychnout. Teď po posledním projektu jsem byla opravdu extrémně unavená a duší i tělem cítím, že potřebuji odpočinek, a budu se nějaký čas věnovat jen rodině a dceři.

A co sama sobě? Mámy dost často zapomínají i na vlastní potřeby.

To je pravda, matky v prvních letech po porodu na sebe často zapomínají. Je to samozřejmě normální, protože ten malý tvor potřebuje obrovskou pozornost, čas i péči, ale myslím, že je nutné najít si i čas sama na sebe a svoje myšlenky. Tak si občas dopřeji masáž, pedikúru, manikúru a taky se snažím naplánovat si i čas s manželem, kdy budeme sami. Myslím, že to doma nikomu neublíží, naopak. Zrelaxovaná máma má pak víc energie i pro druhé.

Je to prevence před vyhořením?

Dá se to tak říct. Může to být určitá forma prevence, aby se člověk nezbláznil z toho, že všechnu energii dává všude kolem, jen ne do sebe. Myslím, že i když vedle sebe máme nové druhé já v podobě dítěte, není špatné nezapomínat na to vlastní já, které stále existuje. Nemusí to být dlouhá chvilka, někdy stačí půlhodina, ale dodá sílu.

V roce 2015 jste se objevila ve filmu, kde hrajete herečku, která natáčí pohádku, v níž hraje princeznu. Náhoda?

Na náhody nevěřím, spíše na to, že všechno se děje z nějakého důvodu. Nikdy jsem neuvažovala nad tím, že budu hrát princeznu, a nikdy jsem to nepovažovala ani za svůj sen. Brala jsem to jako každou jinou roli a neřešila, jestli je to princezna, nebo ne. Kdybych měla hrát alchymistku nebo čarodějnici, hrála bych je velmi ráda.

Říkáte, že nevěříte na náhody, věříte v Boha? Na Slovensku je víra přece jen rozšířenější než v Česku.

Je pravda, že u nás jsou lidé víc nábožensky založení. Moje babičky byly pobožné, ale my s rodiči jsme do kostela už nechodili. Ani během velkých svátků. Víra samotná je podle mě ale velice důležitá. A každý si ji může implantovat do své, jemu vlastní podoby. Když si uvědomím, jak žijeme, jak věci fungují, tak si říkám, že nad námi musí být nějaká energie, která do života svým způsobem vstupuje a která nám dává sílu.

Máte ráda pohádky?

Jako dítě jsem je milovala, pak jsem je v jistém momentu přestala sledovat. Přesedlala jsem na filmy bez animace. Měla jsem pocit, že jenom ty se potýkají s realitou. Až s dcerou se paradoxně k pohádkám vracím a nacházím v nich reálné odkazy, kterých jsem si nevšímala. A je jich neskutečně moc.

Jaké odkazy třeba?

Úplně všechny. Třeba jak jednoduše vyjádřit emoce, které my dospělí možná až moc komplikujeme nebo se nad nimi moc zamýšlíme. Celý ten dětský svět pohádek mi připadá jasný.

Co dobro a zlo v pohádkách?

Mám pocit, že to, na co se s dcerou díváme společně, klasický motiv dobra a zla vůbec neřeší. Mnohdy jde spíše o nějakou negativní situaci, kterou prožívá hlavní hrdina a on se z ní musí nějak poučit. Dobro tam vítězí, ale v reálné formě. Není to takové to pohádkové dobro, že cokoli uděláte, nakonec je správné. Moderní pohádky spíše děti připravují na to, že život nemusí být fér, ale že i tak musíme udělat vše pro to, abychom byli šťastnější, protože život máme jen jeden.

Na co se s dcerou díváte?

Díváme se na pohádky na Netflixu v angličtině. Momentálně má ráda pohádku Over the Moon. Je to americko-čínská produkce, kde hlavní postavě, holčičce, na začátku příběhu zemře maminka. To rozhodně není dobré, ale ta holčička začala dělat vše pro to, aby si splnila svůj sen a byla nakonec šťastná. A tím vlastně i přijala strašnou věc, která se jí v životě stala a která nebyla fér.

Ptá se vás dcera na to, proč holčičce zemřela maminka?

Ptá a já jí vysvětluji, co to znamená, když někdo o někoho přijde. Samozřejmě to, jak to v tomto věku chápe, neumím určit, ale bavíme se o tom a dostáváme se k reálným věcem, i když jsou smutné. Myslím, že je ale důležité s dítětem u sledování pohádky být. Nekomentovat, ale být přítomný. Když se zeptá, vysvětlit to.

Objevujete se stále častěji v českých filmech, jak se vám v Česku točí?

Fantasticky. Za poslední dva roky se tu cítím skoro jako doma, mám tady hodně kamarádů a vždy je tu příjemná atmosféra. Neříkám, že na Slovensku není, ale více možností dostávám momentálně v Česku. Jsem vděčná, že tady můžu pracovat a posouvat se dál.

Jak zvládáte češtinu? V pohádce jste byla předabovaná…

Celou jsme ji natočili česky, měla jsem dokonce koučku, která se mnou probírala všechny scény a jak se co vyslovuje. V rámci postprodukce se ale dohodlo, že je pohádka cílená pro dětského diváka, takže by tam neměl znít cizí přízvuk.

To je ale škoda. Proč by princezna nemohla mluvit s přízvukem?

Dnešní generace se podle mě spíše dívá na originály, ale v některých domácnostech chtějí pořád vidět filmy nadabované. Je to ale trochu smutné. Výrazové prostředky herce tvoří jeho tvář, tělo a hlas. A když mi někdo odstřihne hlas, je to minimálně třetina mých výrazových prostředků. Takže najednou té postavě, to, jak byla zahraná a myšlená, něco chybí.

V jiných českých filmech ale česky mluvíte.

Ano, i v prvních projektech, kdy jsem neměla jazykového kouče. V posledním filmu Její tělo, tam mluvím taky česky. Taky to bylo předmětem diskuse. Režisérka mi ale řekla, že pro ni je můj hlas zásadní a že vůbec neřeší, jestli má nějaký přízvuk, nebo ne. Jsem vděčná, že to tak někdo chápe a bere mě jako „komplexní balíček“.

Vaše cesta k herectví nebyla přímá, věnovala jste se i sportovnímu aerobiku. Dala vám něco tahle zkušenost?

Určitě. Asi nejvíc jsem to zužitkovala při natáčení posledního filmu ze sportovního prostředí, kde byla asi půl roku sportovní příprava. Navíc mi sport dal disciplínu a řád.

Od aerobiku jste se dostala k modelingu a soutěžila jste i v Miss Universe 2011.

Já se vždycky pro něco nadchla, co mě bavilo, ale pak mě to přestalo po nějaké době bavit. A znova jsem se potřebovala pro něco nadchnout. Postupně jsem se ale díky tomu dopracovala k herectví, které považuji za svůj životní „match“.

Na Miss Universe jste říkala, že za deset let se vidíte v bílém plášti nebo na červeném koberci...

Doma se skloňovaly při výběru vysoké školy i debaty o medicíně. Na střední škole jsem se tímhle směrem profilovala. Bylo to něco, co jsem znala z domova, a věděla jsem, co tohle povolání může obnášet. Kromě toho mě bavily předměty jako biologie, chemie a fyzika. Umění pro mě byla velká neznámá. Nikdo z naší rodiny se mu přímo nevěnuje.

K čemu vás to v medicíně táhlo?

Lákala mě estetická chirurgie a patologie.

Patologie?

Na střední škole jsem se zúčastnila jedné pitvy, a i když to bylo strašné, bylo to zároveň fascinující. Zajímavé povolání, ale těžké. Hranice života a smrti. Vlastně se jí doslova dotýkáte.

Kdy došlo ke zlomu?

Ve třetím ročníku jsem dostala nabídku z modelingové agentury, abych na tři měsíce vycestovala. A pak přišly další nabídky a já se dostala do jiné komunity lidí, poznávala jsem svět, jak funguje, jiné kultury, naučila jsem se dobře jazyk. Začalo mi vrtat hlavou, jestli jsem dobrý typ být celý život zavřená v ambulanci. A jestli je to pro mě život, kde bych byla šťastná.

Když se na sebe ve filmu díváte, co prožíváte?

U filmu je to poměrně velký šok, když se vidíte na velkém plátně. Při prvním zhlédnutí ale řeším hlavně svoje chyby. Nedívám se na sebe jako divák, který vnímá příběh, ale jako kritik, co jsem udělala špatně, co jsem mohla udělat líp. Toho jsem se ještě nezbavila. Ale musím říct, že si už umím říct, že to bylo dobré. Ale umím si říct i to, když to není dobré.

Jaký žánr máte ráda?

Psychologická dramata a filmy natočené podle skutečných událostí. Na komedie se doma moc nedíváme. A spíše mě zajímá současná kinematografie.

Jsou herečky, které vás inspirují?

Obdivuji jich hodně, ale asi nehledám žádný vzor ani inspiraci. Nikdy jsem to tak neměla, nikdy jsem se nechtěla někomu podobat. Spíše to vnímám individuálně. Každý je výjimečný tím, kým je, nemám tendenci se srovnávat. Ale jsou určitě herečky, které obdivuji za jejich výkony, v podstatě je to každá, která do hraní dává celé srdce a energii. Protože je to fakt těžké povolání.

Přirovnávají vás k mnoha herečkám, třeba k Angelině Jolie.

V tomhle směru jsem asi hodně tvárná. Podle toho, jak mě zrovna namalují, ze mě mohou vytvořit různé osobnosti a podoby. Což je v podstatě velká výhoda v tomhle povolání.

Jak vnímáte krásu?

Pro mě je člověk opravdu krásný, když je sám se sebou spokojený, když z něj vyzařuje zdravé sebevědomí a když z něj vyzařuje dobrá energie. Pro mě je krása víc, potřebuji cítit nitro, proto miluji herectví, tam se nebavíme o tom, jak kdo vypadá, bavíme se o tom, jaký kdo je a jak to prožívá.

Proto vás modeling neuchvátil?

Myslím, že to nebyl svět pro mě. Perfektní zkušenost, jazyk, cestování, to ano, ale nebyla to věc, kterou bych chtěla dělat jako práci. Když samozřejmě nepočítám to, že si myslím, že k tomu opravdu ani nemám dispozice.

Kromě pohádky vás na začátku roku čeká premiéra filmu Její tělo, který vypráví příběh reálné skokanky do vody, která se po úraze živila jako pornoherečka a nedožila se ani třicítky. Dokázala jste ji pochopit?

Dokázala. Není to ale dokument, film je jejím životem jen inspirován. Je to spíše příběh o vnímání vlastního těla. Hlavní postavu jsem se snažila hrát tak, abych jí rozuměla. Byla jsem samozřejmě limitovaná scénářem, ale nakonec to, jak jsme ji uchopili, záviselo hodně i na tom, jak jsem ji vnímala já.

Téma tělo a intimita dost ve společnosti rezonuje. Jak vnímáte svoje tělo vy?

Velká změna nastala po porodu. Když si člověk projde takovou zkušeností, kdy se vytváří nový život ve vlastním těle, tak ho to poznamená a začne pak tělu děkovat a omlouvat se za něco, co mu v minulosti udělal. Ve škole jsem třeba neměla pořád čas, nejedla jsem pravidelně, nejedla jsem teplé jídlo a podobně. Teď vnímám úplně jinak potřeby svého těla, i to, jak jsem závislá na tom, aby bylo zdravé, silné a mohla jsem se postarat o svoje dítě. Asi mi to hodně otevřelo cesty, které jsou přirozené, ale přicházíme na ně možná až zpětně.

Co vás čeká v nejbližší době?

Jak jsem už na začátku říkala, momentálně mám za sebou dvouletou pracovní šňůru, kdy jsem jela od rána do večera. Nějak jsem se za tu dobu vystřílela, proto jsem si řekla, že si moje tělo i hlava potřebují odpočinout. Takže mě čeká taková „rekonvalescence“ s milovanou rodinou. Těším se.

NATÁLIA GERMÁNI (29)

NATÁLIA GERMÁNI (29)

  • Narodila se v Nitře. 
  • Od 6 do 15 let se věnovala závodně sportovnímu aerobiku. 
  • Vystudovala VŠMU v Bratislavě. 
  • V roce 2011 se dostala do finále soutěže Miss Universe. 
  • Hrála v seriálech Divocí koně. Vlci, Single Man a ve filmu Věčně tvá nevěrná. V roce 2020 si zahrála v české pohádce Princezna zakletá v čase, v listopadu bude mít premiéru její volné pokračování. 
  • Dokončila film Její tělo, který vypráví příběh české reprezentantky Andrey Absolonové, která se živila jako pornohrečka. Premiéra se chystá na začátek roku 2023.
  • S manželem, slovenským bubeníkem Martinem Valihorou, má dceru Zunu (2,5 let).

Článek vyšel v časopise Vlasta z 23. 11. 2022.