Natáčela jste Dobré zprávy i dnes, v neděli?
Ano. I když jsem točila jen čtyři obrazy, musela jsem být v ateliérech v Malešicích, kde točíme, od šesti ráno až do pěti odpoledne, protože jsem je měla rozházené na celý den. O pauzách jsem se aspoň stihla podívat na jeden díl seriálu Stranger Things a odpoledne jsem se prošla kolem ateliéru, když už je konečně tak hezký podzim.
Představila byste mi postavu Báry, jak ji vidíte?
Je to holka z vesnice, kterou baví novinařina, dělá reportáže pro místní televizi a shodou okolností se dostane na stáž do redakce Dobrých zpráv. Bára je poměrně ambiciózní, cílevědomá, ale také hodná, má smysl pro férovost, je energická, stále plná života a nenechá si jen tak něco líbit. Podle mě je i svým způsobem naivní, tak hezky optimisticky. A dokáže si téměř vždycky se vším poradit. Ze všech postav, co jsem doposud hrála, je mi myslím nejbližší.
Takže se hodně liší od Míny ze Zoo?
Rozhodně! Mína mi nebyla podobná téměř v ničem, navíc šlo spíš o zápornou postavu. Bára by třeba nikdy nepodvedla svého přítele, jako to udělala Mína v Zoo. Jsou to holky velmi odlišné. Přesto mě Mína bavila, protože jsem poprvé hrála negativní roli, i když jsem se v ní stále pokoušela hledat aspoň nějaké dobro. Nebrala jsem ji jako vyloženě zlého člověka, spíš byla v určitých ohledech jednodušší a pořádně nevěděla, co chce. Kdyby měla Mína v Zoo nějaké pokračování, možná by se rozchodem polepšila. Dovedu si to představit.
Jsou vám blízká prostředí, kde jste zatím nejvíc točila – tedy zoologická a redakce?
Konkrétně do Zoo Dvůr Králové, kde se seriál točí, jsem jako malá často chodila, mám totiž babičku z Hradce Králové. Jezdili jsme k ní s bráchou každé prázdniny a jednou z našich tradic byla právě návštěva zoologické. Mám ji tedy prochozenou, nebylo to pro mě cizí prostředí. Co se týče redakce, shodou okolností studuji na Karlově univerzitě mediální studia, takže mě tento obor dost zajímá. Díky studiu se můžu podívat za oponu novinařiny a před kamerou si na ni zase hraji. Hezky se to doplňuje.
Zkusila jste si už natočit nějakou reportáž?
Reportáž ne, ale v rámci předmětu Televizní rozhovor v teorii a praxi jsme se spolužačkami točily rozhovor s Honzou Komínkem. Škola nám půjčila komplet vybavení – kameru, porty – a šly jsme do toho. Upřímně, nejvíc mi v hlavě utkvěly všechny ty technické záležitosti kolem natáčení, například jestli nám jede správně zvuk, a následující stříhání materiálu, které zabere mnohem více času než příprava a samo natáčení. Navíc je pro mě technika trochu neznámou, takže jsem s tím maličko zápasila. Ostatně i na to jsou dobré natáčecí pauzy u Dobrých zpráv, rozhovor jsem stříhala právě v malešickém ateliéru. (usmívá se)
Hrajete v Dobrých zprávách holku ze vsi. Dokázala byste žít na venkově?
Jsem spíš městský typ člověka. Do šesti let jsem sice vyrůstala ve Špindlerově Mlýně, ale od první třídy bydlíme v Praze. A je to na mně myslím i vidět. Nedávno jsme například točili exteriér, kde jsem měla vzít do ruky krumpáč, a já vůbec netušila, jak se k němu postavit. Upřímně, nikdy před tím jsem ho neměla v ruce. Naučila jsem se ale třeba řídit traktor, točili jsme v prasečinci, kam bych se asi jinak nikdy nedostala.
Jak jste se učila jezdit s traktorem?
Není to nic moc složitého. Den před tím mi paní produkční domluvily, že si půjdu traktor osahat a projet se v něm, abychom se s tím nemuseli při natáčení dlouho zdržovat. Vyzkoušela jsem si pár jízd, což mě uklidnilo. Jenže druhý den přijeli s jiným traktorem, o dost větším… Ale vše proběhlo v pohodě. Tedy až na to, že mi jednou chcípl během jízdy do kopce, takže se všichni zděsili, abych nesjela pozpátku dolů. Zvládla jsem motor hned nahodit. Mohu si teď dát do životopisu poznámku: ovládá jízdu traktorem. (směje se)
První zkušenosti před kamerou jste sbírala v seriálu Gympl s (r)učením omezeným. Co se vám z té doby vybaví?
Na natáčení Gymplu mám jednu traumatickou vzpomínku, kdy jsem se při natáčení neskutečně zasekla. Ten záběr jsme opakovali asi desetkrát a já desetkrát udělala chybu v jedné a té samé větě. Za zády jsem už slyšela vzdychání štábu. Věděla jsem, že jsou ze mě všichni na nervy, bylo to navíc ke konci natáčecího dne, kdy se už každý těšil domů. Jenže já se nějak zacyklila, až mi bylo skoro do breku. Mrzí mě, že jsem vypíchla právě takovou vzpomínku, protože jinak bylo celé natáčení super, ale na první dobrou se mi vybaví právě tato situace. Pamatuji si i na úplně první natáčecí den, kdy jsem v záběru přicházela se Zuzanou Bydžovskou, která mi hrála maminku, ke škole. Měla jsem na hlavě růžovou mašli jako čelenku.
A co váš první film Něžné vlny?
Tam mě asociace přivede rovnou ke slovu šipka. Jako akvabela jsem tam měla skákat do vody šipku, kterou doteď neumím. Popravdě jsem ji moc nezvládla. Ve filmu skáču hned dvě šipky. Jedna není řekněme úplně ukázková, a ta druhá je spíš už takový placák. Zrovna nedávno jsem se na ty scény koukala a musela jsem se usmívat. Není divu, že si ze mě tehdy kamarádi a spolužáci dělali legraci a že jsem si na čas vysloužila právě přezdívku Šipka.
V září měl v Divadle Kalich premiéru muzikál Biograf láska složený z písní Hany Zagorové. Jak došlo k vašemu obsazení?
Biograf láska je moje první profesní setkání s divadlem. Před časem se mi ozval režisér Honza Kříž, jestli bych nechtěla přijít na konkurz. Asi jsem se jim typově hodila, protože mě vzali. Když mi tu zprávu zavolali, byla jsem nadšená. Splnil se mi tím velký sen, moc jsem si přála dělat muzikál. Vždy mě to k němu táhlo, spojuje totiž zpěv, herectví i tanec. Okamžitě jsem proto na nabídku kývla, ale už v tu chvíli jsem se začala bát. A víte, co pro mě bylo ze všeho nejtěžší? Překonat v sobě stud a začít zpívat na zkouškách před kolegy. Se zpěvem jsem začala poměrně nedávno a v těch třech zmíněných disciplínách jsem si právě v něm nejméně jistá. Když jsem si písničky doma zkoušela, sousedi ze mě asi museli mít radost. Písně Gvendolína a Já se vznáším slyšeli několikrát denně. Celý projekt mě nakonec posunul úplně všemi směry. Jak z profesního hlediska, tak psychicky, navíc jsem se otrkala a dozvěděla se o sobě spoustu nových věcí. Že bych si třeba měla více věřit, protože jinak mě strach zbytečně blokuje.
Co řekne vaší generaci jméno Hana Zagorová?
Hned se mi vybaví píseň Duhová víla, kterou jsme často zpívali na táborech. Hanka je legendou a jsem přesvědčena, že ještě dlouhá desetiletí bude v našich domácnostech znít. Je to česká srdcovka.
Překvapilo vás něco na reakcích diváků?
Jak neuvěřitelně kladné a vstřícné jsou. Víte, já si byla celkem jistá, že se náš muzikál bude lidem líbit, protože jsme na něm fakt hodně a poctivě pracovali. Ale třeba mě překvapilo, když mi jeden kamarád, který není úplně muzikálový fanda a ani mu nejsou moc blízké Hančiny písně, po představení řekl, že se mu opravdu líbilo, až byl sám překvapený. A to jsem se ho bála pozvat, aby to vůbec přežil. (směje se) Teď máme reprízy na půl roku dopředu téměř vyprodané, a dokonce jsme přidávali další termíny, což je v této době doslova malý zázrak.
Natálie Halouzková
Natálie Halouzková
Narodila se 8. ledna 2001 v Jilemnici. Vyrůstala ve Špindlerově Mlýně a pak se s rodinou přestěhovala do Prahy. Už v jedenácti letech si zahrála v seriálu Gympl s (r)učením omezeným, následovaly projekty Krejzovi, Sestřičky, Zoo a nyní Dobré zprávy. Nebo jsme ji mohli vidět také ve filmech Něžné vlny a Všechno nebo nic. Studuje mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
ZDROJ: TV Mini
