Zemřela měsíc po svých pětaosmdesátých narozeninách, 20. července letošního roku. Většinu jejích přátel to zaskočilo. Jen někteří věděli, že je vážně nemocná a že ji, která nenosila ani brýle, navíc zelený zákal připravil téměř o zrak. Přitom sama věnovala většinu své energie v posledních třiceti letech právě ve prospěch nevidomých. Slýchala o nich odmala. Už její tatínek měl vážnou oční vadu. Když se ho ptali, kolik má dioptrií, říkal, že příště je už jen slepota.

Nevidomým začala pomáhat prakticky od té doby, kdy se mohla poprvé svobodně podívat do své vlasti. „V roce 1990 jsem přijela do Prahy, kde jsem nikdy předtím nebyla. Nevěděla jsem, kde zaparkovat, a tak jsem vjela do garáží Národního divadla. Oslovila jsem hlídače: ‚Heleďte, jsem Nostitzová a nikoho tady neznám.‘ Nenechal mě ani domluvit: ‚Tak vy jste Nostitzová. To víte, že vám to auto pohlídám.‘ Byl to úžasný pocit. Našla jsem ubytování hned ve Vojtěšské ulici. K ránu slyším strašný randál – byli to popeláři. Když to ustalo, začal pro změnu zvonit zvon. Tak jsem vstala a šla do kostela. Po mši jsem zašla za panem farářem a on mi řekl, že tady kdysi křtili mého tatínka. A tak jsem pochopila, že jsem doma!“

Poslední cesta alejí

Mathilda Nostitzová se narodila 12. června 1936 v Plané u Mariánských Lázní a na tamním zámku vyrůstala s rodiči a čtyřmi sourozenci až do roku 1948, kdy se odsud museli vystěhovat. „Maminka Sophie byla původem Němka a tatínkovi tehdy komunisté dali ultimátum: buď se s ní rozvede, anebo opustí zámek. Samozřejmě zvolil druhou možnost,“ vzpomínala.

„V Plané jsme měli koně, psy, krocany, husy, kachny, rybníky s kapry, velký park a lesy - každému dítěti bych přála tak krásné dětství uprostřed přírody. Maminka, ač pocházela z významné rodiny von Brühlových, jimž kdysi patřila manufaktura na míšeňský porcelán, a sama byla koncertní pianistka, se dokázala starat o zvířata i o chov včel. Dbala také, aby její děti měly hudební vzdělání. U mě zvolila hru na akordeon, ale měla jsem smůlu na učitele. Sahal mi na nohu, já to doma nedokázala říct, a tak jsem raději běhala s dětmi venku a na hodiny nechodila. Stejně mi akordeon při našem odchodu na hranicích zabavili.“

Celý život se jí vracela vzpomínka na poslední cestu alejí. Naložili na vůz kuchyňský nábytek, a ačkoli se stromořadím dalo vždycky projet, teď stromy větve sklopily a uzavřely a vůz musel vyjet ze silnice na louku, jinak by je alej uvěznila. „Teta šla po cestě za námi a otec mával a volal: Nashledanou! To bylo strašné. Na hranicích nám pak stejně všechno zabavili, nechali mi jen památníček, kam mi kamarádky napsaly: Ať tě osud vede kteroukoli cestou, nezapomeň nikdy, že jsi dcerou českou.“

Šťastné manželství

Usadili se v Německu, Mathildin tatínek Karel Nostitz se snažil rodinu uživit, ale po deseti letech zemřel. „Doktoři potvrdili, že měl zlomené srdce. Nikdy se s odchodem z Čech nevyrovnal. Veškerá péče o pět dětí tak zůstala na mamince. Naštěstí to byla statečná žena, navíc skvělá kuchařka, uměla i dobře šít... Vařit jsem se od ní bohužel nenaučila, ale šaty na ples, ty jsem si spíchnout dokázala!“

Mathilda za podpory jedné z tet vystudovala hotelovou školu a v osmnácti začala pracovat. Chvíli v hotelu, pak jako pozemní letuška u společnosti Lufthansa a nakonec zakotvila v médiích. Začala jako asistentka v německém týdeníku Der Spiegel, posléze se vypracovala na post módní redaktorky v časopise Constance a končila jako editorka Quicku. Najednou jí bylo čtyřiatřicet a zdálo se, že snad ani nebude mít žádný soukromý život. Díky společným přátelům se seznámila s dr. Mariem Quagliottim, italským konzulem v Mnichově, a byla z toho osudová láska. Od té chvíle ho doprovázela na všechna místa jeho působení, a tak poznala život v Moskvě, ve Vídni, v Římě, Londýně, či v norském Oslu. Tam už se ale začala zajímat i o výcvik vodicích psů pro nevidomé.

Může za to Jan Lucemburský

Když už měla Mathilda Nostitzová za sebou několik návštěv své vlasti, začala přemýšlet, jak by mohla být prospěšná. Náhodou ji houslista Josef Suk a violoncellistka Michaela Fukačová pozvali na koncert, jehož výtěžek věnovali nevidomým, a Mathilda měla jasno: bude jim také pomáhat. Uvědomila si, že její slavný prapředek Jan Lucemburský oslepl. Vybavila si také, že její maminka a babička ještě v Plané chodívaly do nemocnice předčítat slepcům. A o jejím tatínkovi jsme se již zmínili. A tak začala její spolupráce s Tyfloservisem a se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých.

Díky své celoživotní vášni pro psy se před lety začala zajímat o možnost výcviku vodicích psů a výsledkem se stalo výcvikové středisko v Jinonicích, které se inspirovalo norským vzorem. Mathilda také každoročně pořádala ve Španělském sále Pražského hradu a posléze i ve Stavovském divadle, které nechal postavit osvícený vlastenec, hrabě František Antonín Nostic- -Rhieneck, její praprapradědeček, charitativní koncert pro nevidomé za účasti nevidomých hudebníků z celého světa.

Svíčková v Ománu

Mathildin manžel, mimořádně sečtělý a moudrý muž, který ovládal šestnáct jazyků, se své ženě tak přizpůsobil, že se na sklonku kariéry usadil v Praze jako velvyslanec Suverénního řádu maltézských rytířů. Přesto hraběnka nadále cestovala mezi Prahou a jejich italským domovem. Krásný, starobylý dům nešlo jen tak opustit. O vzpomínku na Mathildu se podělil fotograf Jiří Mevald: „Jako první se s ní seznámila moje žena Jarmila, která se živila jako novinářka a v roce 1993 ji požádala o rozhovor do tehdy jediného bulvárního deníku v zemi. Paní hraběnka sice váhala, ale nakonec rozhovor poskytla. A to byl začátek úžasného kamarádského řetězení. Mathilda nás pozvala mezi své laické učitele češtiny ke Zlatému tygrovi, neboť jí odjakživa chutnalo české pivo.

V roce 2001 jsme pak založili tradici Europarty na statku U tří koček ve Frymburku, zvali jsme ji s kamarády na naše chalupy, a hlavně na různé gastronomické lahůdky, protože Mathilda sama nerada vařila. A tak se stalo, že když byl její muž vyslaný jako ambasador do Ománu, byli jsme tam pozváni na vánoční svátky. Já si z Prahy vezl potřebné ingredience a 27. prosince, kdy tam bylo snad třicet stupňů, jsem uvařil svíčkovou. Zažili jsme tam s pracovníky ambasády i katolickou mši v italštině, vánoční stromeček a rozdávání dárků.

V Ománu mohlo díky ní koncertovat i Nostitzovo kvarteto, kterému Mathilda propůjčila své jméno. Navštívili jsme ji i v Itálii, kde měl její muž po předcích krásnou vilu s věžičkami v horské vesničce Casez u Trentina.“

Velká křivda

Mathilda Nostitzová nijak nelpěla na majetku, ale přirozeně těžce nesla, že zámek Planá její rodina nedostala zpátky. Za socialismu sloužil jako kasárna pro pohraniční stráž, zmizelo z něj veškeré cenné vybavení a postupně chátral. Po roce 1989 hraběnka žádala o jeho navrácení, ale marně. Stát ho prodal ještě před vznesením restitučního nároku, několikrát měnil majitele a nakonec v listopadu 2017 vyhořel. Se žalostným stavem sídla, v němž prožila rané dětství, se Mathilda nikdy nesmířila. Kdyby ho získala, myslela by opět na nevidomé, pro které by ho chtěla vzkřísit a upravit.