Svět se změnil a mnozí mají velké jizvy na duši, které se budou jen pomalu hojit. V době krize jsme možná fungovali, protože nám prostě nic jiného nezbylo, ale naplno všechno pociťujeme až se zpožděním. A není to jen tělo, které je možná potřeba znova „nahodit“ po prodělaném covidu, ale také psychika. Podle Americké psychologické asociace téměř polovina dospělých uvedla, že pociťuje neklid, pokud jde o opětovné kontakty s okolím. A týká se to i lidí, kteří již byli očkovaní nebo nemoc prodělali. Právě takhle se projevuje „jeskynní syndrom“, nový fenomén ovlivňující lidi po celém světě. Typický je pro něj pocit úzkosti nebo strachu z návratu do společnosti. Přitom by člověk řekl, že po roce izolace touží každý vyrazit ven a užívat si naplno života. Pro mnohé to ale neplatí a léčba nebude snadná.

JITKA NESNÍDALOVÁ, psycholožka a koučka, říká: 

JITKA NESNÍDALOVÁ, psycholožka a koučka, říká: 

Jizvy po lockdownu jsou individuální, záleží, jak moc se člověka situace dotkla. Uvádí se, že nejpostiženější skupinou z hlediska psychologie je skupina teenagerů, kteří trpěli sociální izolací. A zda je vhodné dohnat vše co nejrychleji a naběhnout do života v plné síle? Opět záleží na síle jednotlivce. Někdo si odpočinul a byl rád, že si užívá rodinu, a má tak větší sílu vrhnout se znova do každodenního života. Jiný člověk se vyčerpal strachem či ponorkovým syndromem, v takovém případě jistě není vhodné na sebe vyvíjet zběsilý tlak a snažit se vše co nejrychleji dohnat. Život by neměl být závod, ale spíše procházka, na které je fajn si užívat i pikniků. Rozhodně všem, kdo se cítili v době pandemie velmi nekomfortně, jistě prospějí duševní prázdniny, kdy se může uplatnit přirozená psychohygiena odpočinku. Kéž by si je každý, kdo je potřebuje, mohl dovolit.

Psycholožka a koučka, zakladatelka neziskové organizace Sunshine, která pomáhá lidem, na než doléhají psychické potíže vyplývající z dopadu pandemie. www.jnesnidalova.cz

V jeskyni je fajn

Vždy jsem byla aktivní člověk. Milovala jsem společnost, nesnášela nudu, ráda jsem se setkávala s lidmi a ráda jsem se smála. Ne, že by to s pandemií zmizelo úplně, díky bohu za vnitřní optimismus. I v době lockdownu jsem se vrhala na různé aktivity, které mi vykouzlily úsměv na tváři nebo pohladily srdce. Koncem března jsem ale chytla covid a skončila v nemocnici. A najednou se po návratu domů spousta věcí změnila. Nejdřív jsem pár týdnů jen ležela, protože tělo jinou aktivitu „nedávalo“, později jsem se musela přemlouvat, abych se zvedla a vynesla třeba odpadky. Bylo mi dobře v té mojí noře. Nechtěla jsem nikam chodit (ono to ani moc nešlo), nepotřebovala jsem žádné sociální kontakty, nechyběly mi návštěvy kaváren či restaurací, dokonce jsem nebyla schopná zvednout telefon, abych s někým promluvila. Z nory jsem nakonec po měsíci vylezla, ale pořád ve mně zůstává zvláštní pocit neochoty naskočit do starého rozjetého vlaku. Vždyť o co jde, nákup mi přiveze Rohlík a knížka jako nejbližší přítel úplně stačí. Je to normální, nebo k podobným pocitům inklinují spíše lidé, kteří již před covidem prožívali pocity úzkosti či byli samotáři?

Dva tábory

Podle různých výzkumů se lidé trpící jeskynním syndromem dělí do dvou táborů. První jsou ti, kteří si zvykli na to, co jsme během posledního roku nazývali „novým normálem“. Váhají s návratem do veřejného života kvůli pozitivním změnám, které jim tento způsob života přinesl – práce z domova, žádná povinná společenská setkání, více času se svými blízkými. Do druhé skupiny patří očkovaní jedinci, kteří mají stále hluboký strach z infekce.

„Existuje nesoulad mezi skutečnou mírou rizika a tím, co lidé vnímají jako své osobní riziko,“ vysvětluje psychiatr Alan Teo v časopise Scientific American. „Museli jsme se naučit nosit respirátory, držet si fyzický odstup nebo se distancovat od společnosti, nezvat lidi k sobě domů. Je velmi těžké rozbít zvyk, jakmile si ho vytvoříte,“ dodává psychiatr.

Když dřív zazvonil budík, bylo víceméně jasné, co bude. Obléknout se, postarat se o to, jak budeme vypadat, a vyrazit do práce nebo na schůzku. „Teď je to jinak. Najednou jsme vypadli z praxe a ve svém ostrovním světě jsme se začali cítit bezpečně,“ říká psycholožka Sanam Hafeez z Kolumbijské univerzity. U jiných se vytvořil doslova strach z reálného života. To potvrzuje i psycholožka a koučka Jitka Nesnídalová: „Některým lidem pandemie způsobila omezené vidění světa, kdy se jejich pozornost zcela zúžila a více se soustředila právě na tuto pandemii. Začali mít strach o zdraví své vlastní a o zdraví bližních. Pro někoho mohl být strach tak závažný, že narušil celkovou ,kostru‘ jeho pocitu bezpečí a on se raději uzavřel. Vznikl tak bludný kruh, kdy se člověk víc a víc bál kontaktu s okolím a utvrzoval se v tom, že je potřeba zůstat v absolutní izolaci,“ vysvětluje.

Hikikomori syndrom

Hikikomori syndrom

Ještě dávno před covidem, v 90. letech minulého století, se v Japonsku objevil podobný fenomén s názvem hikikomori. Týkal se mladých lidí, kteří nedokázali opustit svůj pokoj, komunikovat s ostatními lidmi ani zajít na nákup. Jakýkoli kontakt byl pro ně stresující a někteří neopustili svůj byt i několik let. Hikikomori doslovně znamená „ten, který se odtrhl“ a většina psychologů tvrdí, že nejde o nemoc, ale spíše o ztrátu motivace a rezignace na fungování stávající společnosti. Problém se týkal především mladých lidí do 32 let.

Vylezte ven

Vynořit se po roce ven může být pro spoustu lidí velmi obtížné. Jacqueline Gollan, profesorka psychiatrie a behaviorálních věd na Severozápadní univerzitě, se domnívá, že přizpůsobit se novému normálu, ať je to cokoli, bude nějakou dobu trvat. „Změny spojené s pandemií vyvolaly mnoho strachu a úzkosti z důvodu rizika onemocnění a smrti, a následky v mnoha oblastech života.“ Totéž říká psycholožka Jitka Nesnídalová: „Přestože nebezpečí pominulo, někteří lidé stále nedokážou vyjít ze své izolace, protože v nich již hluboce zakořenil pocit nebezpečí.“ A to se může týkat i očkovaných lidí, kteří přeceňují rizika a pravděpodobnost možné nákazy a těžko se zbavují strachu. Vystoupit z jeskyně tak bude pro mnohé jedince velkou výzvou. „Pokud se člověk dostal do tohoto stadia, měl by vyhledat odbornou pomoc, kdy mu psycholog pomůže zpracovat přebujelý strach a společně se vydají na cestu posílení vnitřního pocitu bezpečí. Přináší to s sebou výzvy, které nelze překonat bez jednotlivých aktivních kroků, kdy například člověk nejdříve vyjde na několik minut ven, obejde dům, postupně se bude vzdálenost od domu prodlužovat, až jednoho dne půjde do obchodu. Nejdříve do něj může jen vkročit, porozhlédnout se. Postupně by dotyčný pomocí takového tréninku měl být schopen se bez obtíží vrátit do každodenního života. Chce to však čas a skutečně si nechat pomoci. Protože někdy člověk sám na zpracování náročných psychických změn nestačí. Stejně jako když si zlomí ruku, pomůže mu lékař. Zde je zlomeninou psychika a odborník pomůže, pokud se ale ,klient‘ sám rozhodne, že se chce se zátěží poprat a překonat ji,“ říká Jitka Nesnídalová.

Anketa: Jak se cítíte?

Pandemii jsem prožila de facto doma. Nemohla jsem pracovat, protože jsem zaměstnaná v kulturní sféře, školky byly zavřené, takže doma byl i šestiletý syn. Doslova jsme se na několik měsíců zavřeli do našeho domku se zahradou a nikam jsme nechodili, pokud jsme nemuseli. Zvykli jsme si být v té naší „jeskyni“, a teď, když se všechno uvolnilo, se nám nechce ven.

Darina (42 let)

Jsem chronicky nemocná a během posledního roku jsem se snažila o jediné – nedostat covid. Děti už dávno vyletěly z domova, tak jsme v našem malém bytě zůstali s manželem sami. Rok jsme nešli nikam na nákup, vozily nám ho děti, na sluníčko jsme chodili na balkon, a pokud jsme se šli projít, tak večer, když byla minimální šance někoho potkat. Asi to není úplně normální, ale strach byl silnější. Teď máme problém vrátit se do normálu.

Hana (65 let)

Loni jsem začala od dubna pracovat z domova. Zpočátku se mi to moc nelíbilo, byla jsem zvyklá na lidi, porady, na kterých se i křičelo a smálo. Pak jsem si zvykla, vlastně mi ani nic jiného nezbylo. S přítelem jsme tehdy bydleli společně a bohužel i on začal pracovat z domova. Náš vztah to nepřežil, rozešli jsme se. Od té doby jsem nikam moc nechodila, ani na procházky. Cvičila jsem doma u televize, četla jsem, objednávala si potraviny přes kurýra. Když skončil v květnu nouzový stav a dostali jsme nařízeno vrátit se zase do práce, nebyla jsem toho schopná. Asi třikrát jsem se na něco vymluvila, počtvrté jsem to sice zvládla, ale bylo to strašné. V MHD mi bušilo srdce úzkostí, potila jsem se a nedokázala si představit, že v práci nebudu sama. Uvědomila jsem si, že mám velký problém, který musím řešit.

Barbora (31 let)

Manuál první pomoci pro novodobé poustevníky

Manuál první pomoci pro novodobé poustevníky

Přijměte to jako fakt: První krokem je rozpoznat, že bojujete s jeskynním syndromem, a přijmout ho. Nejste v tom sami.

Hlavně pomalu: Podle psycholožky Sanam Hafeez je nutné postupovat pomalu a trpělivě. Tím se vyhnete tomu, že nebudete dostatečně připraveni.

Pokuste se aklimatizovat postupně. Spíše než na velkou večeři s dvaceti kolegy vyrazte jen ve dvou s někým, komu plně důvěřujete. Místo letu na Kanárské ostrovy navštivte jihočeský rybník nebo Krkonoše.

Máte pořád strach? Nasaďte si respirátor (i když opatření budou říkat, že nemusíte).

Nesoutěžte: Dělejte jen to, co chcete a na co se cítíte. Nemusíte držet krok s ostatními přáteli, kolegy a členy rodiny, kteří si myslí, že byste „měli dělat víc“. Pohybujte se svým vlastním tempem, každý to nakonec pochopí, a když ne, je to jeho problém.

Netlačte na pilu: Není potřeba příliš tlačit na to, abyste byli zase normální.

Buďte k sobě laskaví a trpěliví. Všichni jsme přece prožili traumatizující období, které nás přinutilo změnit všechny aspekty každodenního života, abychom chránili sebe a ostatní. „Neporovnávejte se s ostatními, ale buďte ochotní podnikat malé kroky k překročení své komfortní zóny, abyste se dostali do normálu. Když začnete podnikat menší akce s lidmi, které znáte a kterým věříte, získáte sebevědomí a budete schopni zvládat i větší výzvy v situacích, které nejsou tak pohodlné,“ radí psycholožka Hafeez.

Nebojte se požádat o pomoc: Pokud se vám nedaří překonat nepříjemné pocity spojené s jeskynním syndromem, požádejte o pomoc. Rozhovor s přítelem nebo rodinou je začátek, ale možná budete potřebovat odborníka. Požádat o pomoc není známka slabosti, ale naopak známka velké síly.