Zdroj: Shutterstock
Nedaří se vám ve vztazích? Může za tím být trauma z dětství
Jako dítě jste hledali vzory chování kolem sebe. Pokud jste viděli nezdravé vzorce a nefunkční komunikaci, zřejmě jste se je naučili napodobovat, byť neúmyslně. Dokonce i když budete dělat opak, nemáte úspěch zaručen. Tak kde se skrývá klíč ke šťastnému dospělému vztahu?
První a největší trauma, které poznamenalo hodně partnerství a manželství, je strach z opuštění. Děti, které byly doma odmítané a málo milované, mívají potíže nelpět příliš na svém partnerovi nebo ho naopak od sebe neodhánět ve strachu z bolesti, kterou by jim způsobil jeho odchod. Jestli vás ve vztahu trápí sklony k žárlivosti nebo majetnické sklony, podívejte se do své původní rodiny a vyřešte si trauma, které odtamtud pochází.
Hádky a ticho
Ten, kdo se doma často naštve a komu partner leze na nervy i nevýznamnými drobnostmi, byl jako dítě nadměrně kritizovaný nebo byl svědkem kritiky mezi rodiči. Naučil se tak, že frustrace je přirozeným řešením problému ve vztahu. Neumí tolerovat nedokonalost a chyby toho druhého.
Potřebujete hodně prostoru a času sami pro sebe a vyžadujete to i ve vztahu? Takové touhy vznikají v dětství, pokud pro vás bylo chaotické a nepředvídatelné. Děti neustálé změny, stěhování, nevlastní rodiče, předělávání pokojíčku, zmatečné cestování a další nervové podněty špatně nesou. Vyústí to pak v neurózu a strach, které lze uklidnit jen prostředím, jež jako dospělí ovládají jen oni sami.
Vládce a poddaný
Peníze jsou taky citlivé téma – vadí vám ve vztahu nerovnoměrně rozdělené finanční odpovědnosti a domácí povinnosti? U někoho se to projevuje jako neochota záviset na tom druhém a přijmout pomoc. Jindy zase natlačíte partnera do úplné závislosti na vás a začnete ji zneužívat. Oba extrémy pocházejí z nenaplněných potřeb v dětství a tam je třeba je řešit.
Projevem traumata z dětství je i to, pokud zůstáváte příliš dlouho ve vztahu, který už nefunguje. Když vyrůstáme v nestabilním prostředí, kde rodiče bojují s nemocí, závislostí nebo jinými osobními problémy, získáme jako děti pocit viny. A ten nám v dospělosti brání opustit disfunkční vztah. Cítíme povinnosti ho opravit a uzdravit. Protože zůstat se špatným partnerem je pro nás lepší než být sami.
Sbohem a šáteček
I způsob, jakým se vyrovnáváme s konflikty, odráží prostředí, v jakém jsme vyrostli. Neustálé vyvolávání hádek, stejně jako chorobná touha vyhnout se jakékoliv konfrontaci, pramení z původní rodiny. Pokud jste se nenaučili zdravé a plodné diskusi jako malí, budete se to muset doučit teď. Včetně toho, jak hádku ukončit a pokračovat dál.
Pokud při problémech ze vztahu prostě odejdete a založíte si nový, i vám by prospěla terapie se zaměřením na dětská traumata. Říká se tomu sériová monogamie, tedy řetězení vztahů jeden za druhým, místo pracování na tom původním. S každým novým partnerem totiž přichází naděje, že nebudete muset nic řešit, spraví se to samo.
Žádný vztah je nejlepší vztah
Strach ze závazku je mezi důsledky dětských traumat jedním z nejznámějších. Pokud vám vaši rodiče nedali pocit bezpečí, opustili vás, nemohli jste jim věřit, budete jen těžko důvěřovat někomu dalšímu v životě. Neochota se s někým uvázat do vztahu je vaším ochranným valem před dalším zklamáním. Stejně funguje i neustálá kritika partnera. Protože jste jako malí nemohli měnit své rodiče, vandrujete teď neustále do manžela nebo přítele a snažíte se změnit jeho. Opravit, přizpůsobit. A tak získat kontrolu nad vztahem.
No ale co s tím, jak to změnit, aby vám dávné rány neničily život? Prvním krokem je sebereflexe. Druhým terapie. A ty další si pak najdete sami – psaní deníku, terapeutická skupina, duchovní pokrok… Náprava starých křivd leží v aktivním osobním růstu.
Zdroj:
