Nejenže byl krasavec, měl taky neodolatelný stydlivý úsměv. Když k nám poprvé přišel něco opravit, vypadal, že by se nejradši do země propadl. Mistrová ho představila, že to je Láďa, že nastoupil do opravářské party, a celá se při tom pýřila. Každá z holek se podvědomě narovnala nebo naopak sklopila oči. Zkrátka Láďa byl „vzorek“, jak se u nás říkalo věcem a lidem, co za něco stáli. Od toho dne se nám v šicí hale kazilo mnohem víc věcí než dosud a pokaždé nastalo velké zklamání, když místo Ládi dorazil s brašnou nářadí někdo jiný. Ale Láďa chodil taky a většina holek se líčila a strojila, jako kdyby měl denně přijít Belmondo. Já taky, ale nemyslela jsem si, že bych u něj měla šanci. Ovšem snít mi nikdo zakázat nemohl.

Když jsem se večer propadala na posteli do snů, představovala jsem si, jak mě objímají jeho silné ruce a sklání se mi k ústům ten perfektně tvarovaný obličej. A ráno jsem pak zase sledovala, jak mu oprsklejší holky nadbíhají. Divné ale bylo, že si s žádnou nezačal. „Holky, on je divnej,“ rozhodl se nakonec ten náš ženský sněm a nic konkrétního tím nemyslel. Nenapadlo nás, že by mohl být na kluky, o tom se tehdy vůbec nemluvilo. Po půl roce už se kolem něj kolegyně netočily a zase se začaly zabývat muži, kteří byli dostupnější.

A tehdy mě jednou mistrová poslala, ať zajdu pro opraváře, že se jim nemůže dovolat. Našla jsem jen Láďu, jak svačí. „Ono to zas tak nespěchá,“ pípla jsem nesměle. Nabídl mi koláče, co mu sbalila máma, a tak jsme tam seděli, jedli a mlčeli. Bylo to zvláštní, jen tak mlčet. Ale když nemluvil on, co bych říkala. Když jsme dojedli, vstal a prohlásil: „Vy umíte mlčet.“ Nechápala jsem, co tím myslí, ale odešli jsme do dílny, aby opravil, co je potřeba. A když jsem šla odpoledne domů, přidal se ke mně a zeptal se: „Nešla byste ještě někam mlčet?“ Tak jsme místo svých obvyklých cest domů pokračovali k řece a tam se ukázalo, že si Láďa nedělal legraci. Po jeho úvodní větě: „Sedneme si třeba tady?“ a mojí odpovědi: „Tak jo,“ jsme opravdu mlčeli a dívali se, jak voda plyne.

Měla jsem pocit, že on chce něco říct, ale neřekl, a já nic říkat nechtěla, tak bylo ticho. Seděli jsme tam snad půl hodiny, když se zeptal, jestli mi nevadí, že mlčí. „Ne,“ odpověděla jsem jednoduše a bylo zase ticho. „Já totiž celkem nerad mluvím,“ řekl pak a najednou jsme si povídat začali. Přiznal se, že se cítí strašně nepohodlně, když na něj všechny holky zírají. „No jo, ale když vy jste takovej… Takovej hezkej,“ vyhrkla jsem a strašně se styděla. Hrozně se divil. „To jsem si tedy nikdy nevšim, že bych byl hezkej,“ namítal a já mu vyprávěla, jak se všem líbí. A pak se zeptal, jestli bych nešla zas někdy někam.

A tak jsme spolu začali chodit. Nemohlo to samozřejmě ujít mým konkurentkám, které po něm od začátku prahly, a často jsem slýchala za zády, jak syčí: „Co na ní má, dyť je jak tyčka!“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla, chce zrovna mě, a taky tomu, že si svoji přitažlivost asi vůbec neuvědomuje. Kdykoli jsem mu řekla, jak se mi líbí, jenom zakroutil hlavou.

Nešlo to

Za rok se mě zeptal, jestli se vezmeme. A tak jsme se vzali, a protože byl pořád ten socialismus a bylo to tak zvykem, čekalo se, že budeme mít do roka a do dne mimino. Spíš se vlastně čekalo, že ho budeme mít dřív, protože se svatby často konaly i kvůli tomu, že byla holka „zbouchnutá“. Já ale nebyla, ani před svatbou, ani do roka, ani za dva roky. „Chceš být furt jak tyčka nebo co?“ smály se mi holky.

O tom, jak se trápím a měsíc co měsíc, když zase přijde menstruace, pláču, věděl jen Láďa. Dneska by to bylo jiné, ale tehdy se o takových věcech s nikým nemluvilo, styděla jsem se i před doktorem povídat o tom, že bych dítě moc chtěla, ale pořád se nám to nedaří. Láďa se trápil snad ještě víc, kolegové si z něj dělali fóry mnohem drsnější.

Pak jsem to tedy lékaři prozradila, že nám to nejde, a on na mně prozkoumal, co se dalo. Tehdy toho asi ve srovnání s dnešní dobou moc nebylo. Výsledek byl ale jednoznačný. „Jak já to vidím, mladá paní, jste úplně zdravá,“ prohlásil a z toho jasně vyplývalo, že chyba bude nejspíš na straně Ládi. Nechtěla jsem mu to říkat, ale nebyli jsme zvyklí si lhát. Když jsem tehdy přišla domů, zeptal se mě, co jsem se dozvěděla a co máme dělat. „Prý jsem v pořádku.“ Neříkal nic, spřádal si to v hlavě a za pár dní přišel s tím, že bude nejlepší, když se rozvedeme. „Budeš mít normálně dítě, akorát s někým jiným, když já jsem k ničemu,“ navrhoval.

Jenže já jsem to samozřejmě nechtěla. Měla jsem ho přece opravdu ráda a kromě toho jsem věřila, že všechno dobře dopadne. „Jsem si jistá, že to bude dobrý,“ ujišťovala jsem ho, ale cítila, jak je nešťastný. Jen málokdy jsme od té doby měli radost z milování, vždycky jsme měli pocit, že máme nějaký cíl a ten se nedaří. Zkoušeli jsme všechny rady, co mi kdo dal, různé „zaručené“ polohy a změnu jídelníčku, ale nic nepomohlo.

Jen s tebou

A tak jsme žili dál. Našemu okolí už zřejmě došlo, že když nemáme ještě děti, asi bude v něčem chyba, takže se nás na to už ptali jenom ti nejpitomější. Nakonec bylo jasné, že se asi nedočkáme, bylo nám přes třicet a to už jsme byli na tehdejší měřítka skoro staří. Přemýšlela jsem o tom, že bychom mohli děti adoptovat, ale to Láďa odmítal. „Chci mít děti, ale jenom s tebou,“ říkal a já nakonec souhlasila, že bychom k cizím nedokázali mít takový vztah. Doktoři mi už potom šanci nedávali, tenkrát to nebylo jako dneska, kdy umí skoro zázraky. My jsme si nakonec zvykli, že naše budoucnost bude bez dětí.

Žili jsme vlastně hezky, ale viděla jsem na Láďovi, že se trápí. Kolikrát mi říkal, ať si najdu někoho jiného. Nikdy dřív nepil, ale teď se začalo stávat, že se cestou domů zastavil v hospodě. Pak seděl u stolu, mlčel, jak bylo jeho zvykem, a plakal. „Vidíš, hlavně že máš mě, krasavce, a jsem ti úplně k ničemu,“ opakoval, když jsem se ho pokoušela dostat do postele, aby se z toho vyspal. A bylo to pořád horší. Přesvědčovala jsem ho, ať se netrápí, ale on se mi začal proměňovat před očima. Místo milého muže se z něj stával alkoholik, který sprostě nadává a je na všechny kolem sebe protivný. I na mě. Měla jsem často pocit, jako bych jeho neštěstí zavinila já, jako kdybych mu pořád připomínala, že jeho vinou jsme neměli děti.

Možná to pravda byla, možná ne, ale opravdu mě nikdy nenapadlo od něj odejít. To až potom, když se tak změnil a byl na mě sprostý, jsem si někdy říkala, jestli bych neměla požádat o rozvod. Bylo by lepší trápit se každý sám? Zůstala jsem a tak se z lásky, kterou mi každá holka záviděla, stalo hodně divné pouto. Je to pět let, co umřel, já tu žiju sama a vzpomínám, jak to všechno bylo. Chtěla bych někoho jiného než tohohle stydlivého krasavce, kdybych věděla, jak to dopadne? To opravdu nevím.