Dvaapadesátiletou Jitku takové přemýšlení trápí často, hlavně pokud jde o vzdělání. „Asi si řeknete, že si nemám na co stěžovat, že všechno je moje chyba, a kdybych to myslela opravdu vážně, mám ještě šanci všechno dohnat,“ podotýká Jitka. „Ale ono se to hůř udělá, než řekne.“

Jitka se cítí špatně, protože má pouze základní školu a tomu odpovídá i zaměstnání, které může dělat. „Nanejvýš uklízečku nebo pomocnou sílu v kuchyni,“ mračí se Jitka. Kdysi sice chodila na učňák, ale před ukončením přišla do jiného stavu a odložené zkoušky už si pak nikdy neudělala.

Čtěte také

Utéct nebo podpořit manžela?

Čtěte také

Jarka (58): Zjistila jsem, že manžel roky lhal a má dluhy. Mám se rozvést?

„Mám tři děti, jedno šlo za druhým, víte, jak to tenkrát bylo. Nikdo si nemyslel, že by bylo pro holku důležité mít pořádnou školu. Moje máma o mě sice zlomila smeták, když jsem přišla domů těhotná, ale ani to nemyslela vážně. Ona taky žádné lepší vzdělání než já neměla a nijak ji to netrápilo. Mě nakonec taky ne, protože manžel byl vyučený automechanik, takže proč bych já měla mít nějaké školy. Nikdy na to řeč nepřišla…“

Žili si celkem hezky, Jitka dělala chvíli uklízečku ve školní jídelně a pak v nemocnici. Ale postupně jí došlo – hlavně kvůli tomu, jak se svět kolem hrozně změnil –, že není tak hloupá, aby nemohla dělat něco jiného.

Čtěte také

Najděte si jiný smysl života než vnoučata

Čtěte také

Lenka (55 let): Snacha nechce, abych vídala vnoučka. Nevím proč a trápí mě to

Teď mě to mrzí dvojnásob

Jitka opravdu hloupá není. Ráda čte časopisy i knihy, ví, o čem se mluví ve zprávách nebo v Otázkách Václava Moravce, i když její kolegyně nemají tušení, o čem je řeč. Ale mrzelo ji třeba to, že na dovolené, kterou jim děti zaplatily, nerozuměla ani slovo a neuměla si o nic říct. Je na sebe rozzlobená, že si nechala tak utéct vzdělání. Nikdo jí přece nebránil, aby se učila.

„Myslím, že ani Frantovi by nevadilo, kdybych chodila do nějaké školy, třeba večerní. Sice by se divil, ale kdybych se postarala o domácnost a uvařila mu večeři, třeba by byl nakonec rád, že má chvilku klidu.“

„Jenže já to nechala plavat, vždycky jsem si našla nějakou výmluvu – že jsou děti malé, často nemocné…“ Teď ji to mrzí dvojnásob, protože podle Jitky má dnes šanci v práci jenom ten, kdo opravdu má nějaké školy. Myslí si, že z nemocnice ji nikdo vyhazovat nebude, ale stejně by radši dělala něco jiného.

Čtěte také

Žijte svůj život, ne manželův a dětí

Čtěte také

Lucie (64): Manžel vede dva životy, má jinou a měnit to nechce. Mám to trpět?

Dnes už se bojím

Ale aspoň za něco si Jitka blahořečí – že donutila všechny své děti, aby si udělaly aspoň střední školu. „Vidím, že se ve světě dokážou jinak pohybovat než já, přece jen je vidět, že mají nějakou úroveň. Určitě jim přidává i na sebevědomí, že něco dokázaly a umějí se o sebe postarat.“

To Jitka samozřejmě taky, ale celý život jí bylo hloupé přiznávat, že je „jenom“ uklízečka. „Rozumějte, já nemám nic proti uklízení, vždyť to sama dělám. Ale mám pocit, že jsem se na všechno vykašlala, že bych měla na to, mít lepší práci. Asi by mě to i víc bavilo. Takhle si jenom udělám, co musím, a mažu domů.“

Čtěte také

Mateřství ve vyšším věku je náročné i s partnerem, natož bez něj

Čtěte také

Ilona (45): Otěhotněla jsem úplně neplánovaně, přítel to bere jako zradu

Doma si pak Jitka pustí televizi, dívá se na seriál, navaří, uklidí a plete svetry. Měla by tedy i čas se učit, ale vlastně neví, kam by se měla přihlásit. Taky se bojí, že by si z ní dělali mladší spolužáci legraci, aby nedopadla jako ve filmu Marečku, podejte mi pero. Bojí se, že by neudělala ani žádné přijímací zkoušky.

„Dneska je všechno hrozně těžké, jak jsem se tak dívala dětem do učebnic, ze kterých se připravovaly. Takže si myslím, že nakonec stejně zůstanu tam, kde jsem, a nebudu nic měnit. Ale občas mě to hrozně mrzí…“