"To je doba, teda." "Tady je to hrozný, tady jede vždycky jenom jedna kasa." "Co tam jako dělají?!" A tak dál. Zavřu oči, napočítám v duchu do pěti, nadechnu se a jdu slečnu pokladní poprosit, jestli by mohla zavolat kolegyni. Slečna se probere z mechanického pípání položek, zhrozí se fronty a kolegyni hned zavolá. Kolektiv nakupujících si ulehčeně oddychne, a jakmile zjistí, která pokladna se tak zázračně otevře, už se tam i s vozíky tlačí.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Připomeňte si to hezké, co vás potkalo. Zjistíte, že není tak zle!

Vyběhněte

Já blbec jsem pořád pátá na řadě, protože prostě neutíkám dost rychle. A to prosím pěkně chodím běhat a naopak ti, kteří vystřelí i s pytlem brambor jak blesk, jsou většinou ti stejní lidé, kteří se pak v tramvaji bijí o místo. Tedy – bijí… To taky není ten správný výraz. Spíš než aby nějakého puberťáka seřvali na tři doby, ať se kouká zvednout, útrpně nad ním přešlapují, vzdychají a zase – mlaskají. Většina sedících se zvedne hned, někteří dokonce s omluvou. Jen hrstka dokáže dál sedět. Buď jsou úplně mimo, nebo se drží toho, že když člověk něco chce, má si o to říct. Což je přesně to, co velká část lidí nechce dělat.

Proč to vlastně lidi neřeknou? Proč raději mučednicky trpí, obětují svoje pohodlí a spoustu jiných věcí, než aby se ozvali? Protože za to přijdou do nebe? Ale no tak. Stát si za svým, i když to není zrovna populární a i když tím riskujete odmítnutí, dá práci. Ale není to lepší než smířlivě pokrčit rameny, že "tak to prostě je"? Než jako ovce přijmout osud nekonečné fronty, stání v tramvaji s novou endoprotézou? A co teprve mučednictví na poli vztahů, kdy na rovinu neřekneme, že nás něco štve, něco nám chybí, něco bychom rádi?

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Jak opravit lásku? Stojí to hodiny těžké práce, ale je to smysluplná investice

Netrpte, mluvte

Až si příště budete chtít trpitelsky povzdechnout a pomlaskat třeba nad tím, že vám nikdo z nejdražších nepomůže sklidit ze stolu, myslete na jedno: tomu, že se neozvete přímo, ale raději dáváte na odiv svou oběť na oltář pohodlí druhých, se neříká obětavost, ale pasivní agresivita. V druhých vyvoláváte leda tak pocit viny a zároveň nemůžete počítat s tím, že si vaší práce budou vážit, jelikož ty talíře stejně nakonec vždycky odnesete vy, tak co se snažit. Tak to příště zkuste a místo mlaskání úplně obyčejně řekněte: "Mohli byste to nádobí dát do myčky?", "Mohl byste mě, prosím, pustit sednout?" Nemlaskejte, mluvte, uvidíte, že se vám ta shrbená mučednická záda časem hrdě narovnají a vám i vašemu okolí bude líp.

Autorka

je odborným vzděláním zdravotní sestra, pracovala v MFDnes a časopisech Žena a kuchyně, Marianne, Apetit, Betynka, Blesk pro ženy, teď vede časopis Receptář. Má ráda pečení, ruční práce, severské detektivky, partnera a své tři syny.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jan Cimický, sexuální obtěžování či dickpic: Proč v ženách vyvolávají výčitky?