"To je doba, teda." "Tady je to hrozný, tady jede vždycky jenom jedna kasa." "Co tam jako dělají?!" A tak dál. Zavřu oči, napočítám v duchu do pěti, nadechnu se a jdu slečnu pokladní poprosit, jestli by mohla zavolat kolegyni. Slečna se probere z mechanického pípání položek, zhrozí se fronty a kolegyni hned zavolá. Kolektiv nakupujících si ulehčeně oddychne, a jakmile zjistí, která pokladna se tak zázračně otevře, už se tam i s vozíky tlačí.

Vyběhněte

Já blbec jsem pořád pátá na řadě, protože prostě neutíkám dost rychle. A to prosím pěkně chodím běhat a naopak ti, kteří vystřelí i s pytlem brambor jak blesk, jsou většinou ti stejní lidé, kteří se pak v tramvaji bijí o místo. Tedy – bijí… To taky není ten správný výraz. Spíš než aby nějakého puberťáka seřvali na tři doby, ať se kouká zvednout, útrpně nad ním přešlapují, vzdychají a zase – mlaskají. Většina sedících se zvedne hned, někteří dokonce s omluvou. Jen hrstka dokáže dál sedět. Buď jsou úplně mimo, nebo se drží toho, že když člověk něco chce, má si o to říct. Což je přesně to, co velká část lidí nechce dělat.

Proč to vlastně lidi neřeknou? Proč raději mučednicky trpí, obětují svoje pohodlí a spoustu jiných věcí, než aby se ozvali? Protože za to přijdou do nebe? Ale no tak. Stát si za svým, i když to není zrovna populární a i když tím riskujete odmítnutí, dá práci. Ale není to lepší než smířlivě pokrčit rameny, že "tak to prostě je"? Než jako ovce přijmout osud nekonečné fronty, stání v tramvaji s novou endoprotézou? A co teprve mučednictví na poli vztahů, kdy na rovinu neřekneme, že nás něco štve, něco nám chybí, něco bychom rádi?

Netrpte, mluvte

Až si příště budete chtít trpitelsky povzdechnout a pomlaskat třeba nad tím, že vám nikdo z nejdražších nepomůže sklidit ze stolu, myslete na jedno: tomu, že se neozvete přímo, ale raději dáváte na odiv svou oběť na oltář pohodlí druhých, se neříká obětavost, ale pasivní agresivita. V druhých vyvoláváte leda tak pocit viny a zároveň nemůžete počítat s tím, že si vaší práce budou vážit, jelikož ty talíře stejně nakonec vždycky odnesete vy, tak co se snažit. Tak to příště zkuste a místo mlaskání úplně obyčejně řekněte: "Mohli byste to nádobí dát do myčky?", "Mohl byste mě, prosím, pustit sednout?" Nemlaskejte, mluvte, uvidíte, že se vám ta shrbená mučednická záda časem hrdě narovnají a vám i vašemu okolí bude líp.

Autorka

Autorka

je odborným vzděláním zdravotní sestra, pracovala v MFDnes a časopisech Žena a kuchyně, Marianne, Apetit, Betynka, Blesk pro ženy, teď vede časopis Receptář. Má ráda pečení, ruční práce, severské detektivky, partnera a své tři syny.